První čtení: Iz 2, 1-5

Základ kázání: Mt 5, 13-16

Když nyní platí zákaz veřejného zpěvu – můžeme na to mít různé názory, ale vnímáme najednou tím silněji, jak je zpěv důležitý a vzácný. I když jde o něco tak normálního, všem lidem společného, prostého, co si může dovolit každý. Jakmile se zpěv ocitl v ohrožení, cítíme hned, jak nám zevzácněl. Lidé si pro odlehčení připomínají klasickou českou pohádku o zemi krále Miroslava, v níž byl zpěv také zakázán.

A vzpomenete si asi i na jinou klasickou pohádku o zemi, v níž byla zakázána sůl. I sůl je úplně normální, zdánlivě obyčejná, všem lidem společná. Prakticky všude se nabízí. Máme jí tak říkajíc na rozhazování. Určitě netrpíme jejím nedostatkem. Ale kdyby nám někdo sůl jako v té pohádce zakázal… Anebo kdyby nějakou šílenou souhrou okolností došla… Vnímali bychom její nenahraditelnost brzy.

„Vy jste sůl země.“ „Vy jste světlo světa.“ Říká Ježíš svým učedníkům. Těm, kdo se chtějí jeho životnímu stylu přiblížit… Těm, kdo ho vzali vážně. Ježíš větami o soli a o světle navazuje na svoje předešlá blahoslavenství. Na svou řeč o důležitých hodnotách projevujících se v životech lidí, kteří touží po milosrdenství a po spravedlnosti… Tichých i těch, kdo pláčou… Lidí čistého srdce. I lidí tak zvaně chudých v duchu… O důležité roli těch, kdo působí pokoj. I když si takoví lidé nepřipadají vždy příliš významně. Bůh o nich ví. Doceňuje jejich životní zápasy. A jejich nejhlubší touhy dojdou naplnění. Také všem přímým Ježíšovým učedníkům se této naděje dostává. I kdyby se proti nim zbytek světa spikl, Ježíš je přesto ujišťuje – a také nás ujišťuje: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích“. Ale nejde jen o odměnu v nebesích. Zdaleka nejde jen o vaše zadostiučinění u Boha. I když ho můžete očekávat. Ale jde také extrémně o to, jak důležití jste pro svět kolem vás. I tehdy, když si druzí naopak myslí, že vás nepotřebují. I kdyby se vám zdálo, že jim nemáte co nabídnout. Protože od vás nic dobrého nečekají. Anebo vás přímo zlehčují a napadají. I kdybyste si už mysleli, že vaše víra je prohra. I kdyby vám už pak vaše životy připadaly temné a bezcenné. Vy jste světlo světa! Vy jste sůl nad zlato světa!

Ježíš teď navíc fascinuje tím, že neříká: Měli byste být. Neusměrňuje: „Máte být jako sůl“, „máte být světlo.“ Říká: „Vy jste“! Hledí na přítomné s důvěrou, která překračuje každou zábranu. Vidí v nich mnohem víc, než by sami od sebe čekali. Také v nás nachází (nebo ještě spíš sám svým slovem tvoří) významnější skutečnosti než naše pocity malověrnosti, méněcennosti, pochybností a nepřipravenosti. Koneckonců i Ježíšovi příznivci před dvěma tisíci let se nám určitě podobali. Nebyl to vždy jenom elitní výběr. Nebyli všichni a vždycky nejpevnější v kramflecích. S minulostí vždy bezproblémovou. A nebylo jim vždy do zpěvu…

A přesto v nich Ježíš vidí nevídanou hodnotu. A vyvolává ji a upevňuje ji v nich i tím, jak jim přesvědčeně a přesvědčivě říká: „Vy jste sůl země;“ „Vy jste světlo světa.“

Proč sůl? Proč světlo?

Sůl slouží víceúčelově. Dodává chuť. Navíc konzervuje. Ochrání proti hnilobě a rozkladu. Před dvěma tisíci lety si navíc hnilobné procesy automaticky spojovali s působením démonů. A sůl se též přidávala do obětního masa. Posloužit může i jako hnojivo. (A mimoto třeba slzy jsou slané. Též ony mohou působit očistně a blahodárně. Jak slzy radosti, tak slzy soucitu, i slzy trápení pravdivě přijatého.)

Tak neváhejte být takoví, jací už v mých očích jste, dodává Ježíš odvahu. S tím, že vy sami ani nemusíte chápat, v čem přesně spočívá vaše chutnost, originalita, kvalita. (Jako ani sůl nemá sama nadhled nad sebou, ale až jako součást pokrmu dá svůj smysl tomu, kdo ho ochutná.) Nemusíte se uměle dochucovat. Jen buďte – koncentrovaní v mé pravdivosti a lásce jako čistá sůl bez příměsí. Anebo toliko s ušlechtilými stopovými prvky, například s nedostatkovým jodem pro organismus potřebným. Tak zůstanete výživní, zdraví, uzdravující. Navíc i dezinfikující od zlého. Bez vás by chřadl svět, zásadně ochuzen. Nejen, že neslaný a nemastný. Stal by se přímo nepoživatelným. Kdybyste ani vy nevnášeli do světa složení od Boha dané. A navíc stopové prvky Božího království, jeho uzdravující působnosti. Společnost by se pak ještě rychleji rozkládala. Kazila by se choroboplodnými zárodky zapšklosti, sobectví, nenávisti i pohrdání slzami a neochoty trpět pro dobré věci… A také mdlou lhostejností vůči podstatnějším hodnotám. Bytostnou neschopností konkrétně, podle vytříbených receptů chutnat.

A přitom stačí i trocha soli, aby se jídlo dalo jíst. Ba aby chutnalo skvěle. Nemusí vás být mnoho – třeba zde v Chomutově – a ovlivníte možná mnohem širší okolí, než byste předpokládali. (Nebojte se však ani přesolenosti, kdyby se vaše řady rozhojnily… Vidíme, že třeba v oceánech se přebytečná sůl seskládá do nečekaně krásných krystalických útvarů.) Každopádně už špetka soli stačí, aby dobře sloužila. Nemusíte se znepokojovat tím, že je vás málo.

Ježíš ale též dodává varování: „jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ Sůl, která ztratí slanost – zní to divně. Běžně na takový nedostatek nenarazíme, raději něco včas posolíme. Podle řeckého originálu tu Ježíš doslova říká něco ve smyslu: když bude sůl pomatená, nepatřičná, pošetilá… Tak ať jste koncentrovaní v mé pravdivosti a lásce, naznačuje snad, abyste nepatřičně a pošetile, osaměle a svéhlavě mimo neztratili své pravé vlastnosti. Abyste nepromarnili to, čím v mých očích jste! Byla by škoda jen rozbředle jako sůl na posyp chodníků splynout s blátem.

Ale vy nejen, že jste sůl. „Vy jste světlo světa.“ A světlo zůstává na očích, obvykle i v centru dění. „Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.“ Zdaleka viditelné město. Sloužící jako orientační bod. Navíc i přitažlivé pro lidskou všímavost. Pokud se lidé dozvědí, že se ke mně hlásíte, naznačuje Kristus, budete občas jak pod drobnohledem. Anebo jak město pod dalekohledem. Neukryjete se před zvědavostí. Před otázkami druhých: Jak žijete? Jak to souvisí s Bohem? A navíc před jejich touhou po Božím milosrdenství, které u vás budou hledat. Můžete sloužit orientaci na jejich mapách. Ani se nemáte schovávat. Nedává přece smysl odkládat lampu pod hrnec (či zahalovat lustr). Proč by to kdo dělal? Podobně jako by nedávalo smysl uskladňovat sůl navěky stranou a do pokrmu ji nezamíchat. Ani vy věřící nejste na světě od toho, abyste se jen uzavírali před ostatními, a vyprávěli si přitom, jak velká je venku tma.

Ježíš pak dodává: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky“ – v řeckém originále je tady zároveň řečeno „krásné skutky“ – „a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Jste vidět. Tím vzácnější dostáváte příležitosti, aby skrze vás prozařovala Boží blízkost. Tím, jací jste. I tím, jak prostoupíte okolí. Modlitbami, ale i slovy měnícími se v činy. Naplňujícími se vizemi.

Jak sůl, tak světlo – dělají nejlépe, když se v tom druhém ztrácejí… Nepřebíjejí násilně vše ostatní, ale s pokorou naplňují a proměňují prostředí či pokrm… A zároveň když zůstávají tím, čím jsou… Nepřicházejí o svou originalitu, svou darovanou podstatu, svůj talent.

„Vy jste sůl země.“ „Vy jste světlo světa.“ Spoléhá Ježíš. Svět potřebuje světlo tím více, čím větší v něm hrozí zmatenost a bloudění. A čím větší v něm hrozí rozklad, mdlost či znechucení, tím více potřebuje sůl.

Slovo poslání: Fp 2, 12-18