Velký pátek

První čtení: Iz 52, 13-53, 12

Základ kázání: 2K 5, 14-21

Procházíme dál obdobím karantény. Trochu jak uchem jehly. Naše prostory se zúžily. Naše možnosti jsou prosévány. Naše příležitosti omezeny. Vztahy tříbeny a přehodnocovány. U některých jde v první řadě o vztahy s nejbližšími, když doléhají těsněji tělo na tělo doma. U jiných jde o spíš o vztahy udržované na dálku. U dalších naopak o vztahy s lidmi, kteří jim o to víc scházejí v těchto dnech. Vnímání vztahů celkově může být touhle dobou zúženější a zároveň intenzivnější. A při sledování zpráv o koronaviru se ozývá též úzkost z vlastní smrtelnosti. Vědomí zužujícího se času. A v něm se dá opět intenzivněji prožívat přítomnost. Mimoto vidíme, že i v církvi nám zbývají omezenější možnosti. Ale i ony zároveň dostávají jiný význam než předtím. V různých oblastech teď putujeme po užších cestách.

Ale když už tou soutěskou karantény procházíme, když už tím uchem jehly jsme protahováni, vyostřuje se zároveň otázka: Co nechat za sebou, aby se člověk protáhl bez velké újmy? Co nechat klidně už ležet v tom starém, pomíjejícím světě? Co stojí za ztrátu? A co bude oproti tomu stát za ještě zajímavější nález? Za nový objev? Za oživení? Anebo za dosud nečekané překvapení v nadcházejícím světě?

Změna je život. Minulost není budoucnost. Bylo by k ničemu chtít se jak přes kopírák vrátit ke světu před koronavirem. Naopak dává smysl projít skrz neznámo (skrze smrt starého) tam, kam jsme teprve vedeni. Odvážně vkročit do světa, který se před námi otevírá. Do světa, který je teprve dotvářen. Teprve utvářen. Tvořen.

Hranici mezi neživotnou minulostí a živou budoucností je ovšem v našich jednotlivých životech často složitější najít. Hrozí bloudění. Oba světy se v našich životech nepřehledně mísí. Ten umírající starý s tím přicházejícím novým. Někdy je bohudíky už jasné, čeho se vzdát, co odevzdat. Co bezstarostně odložit jako přítěž dál nepotřebnou. Člověk se s pocitem odlehčení rozběhne na druhou stranu, kde se už nadechne opět volně. Jindy však hrozí, že zůstane zakletý v tom starém. Pašuje překvapivě mnoho harampádí, na kterém lpí a o nějž sobecky bojuje. Ne každý automaticky prochází krizí protříben. Člověku může též hrozit o to nervóznější zaseknutí v tom starém, neživotném stavu. Takové riziko naznačuje verš z knihy proroka Daniele: „Mnozí se vytříbí, zbělí a budou vyzkoušeni. Svévolníci budou jednat svévolně; žádný svévolník se nepoučí, ale prozíraví se poučí.“

Všude kolem nás je v těchto dnech nápadněji vidět, jak se ve společnosti projevují obě protichůdné sféry vlivu: Jak sféra vlivu starého světa, kterou by bylo lepší dál neposilovat, tak sféra vlivu zaslíbeného, budoucího. Životu do budoucna může sloužit probouzející se vzájemná solidarita, symbolizovaná jak maličkostmi, tak i celkovým obětavým nasazením druhé. Spousta lidí teď šije roušky… Jiní obstarávají nákupy. Anebo poskytují psychickou podporu… Někteří lidé se dokonce nechávají na čas zavřít do karantény s ohroženými, o které pečují… Může se projevit vzácnost služby lékařů, ale i mnoha dalších povolání. Životu mohou do budoucna sloužit také ti, kdo odpovědně a ohleduplně plánují, jak zmírnit ekonomické dopady krize. Jak pomoci postiženým ztrátou příjmů. Ti, kdo si lámou hlavy s různými vizemi fungování společnosti do budoucna. Ti, kdo i v této náročné době dbají na prosazování čestných a demokratických principů v politice. Ti, kteří pro druhé hledají duchovní smysl tohoto složitého období. A tak dál. Veškeré podobné úsilí může dál životu sloužit… (Jestliže nezůstane součástí přetvářky vlků v rouše beránčím… Pokud je nefalšovaně odevzdáno do služeb Božího života.)

Na druhé straně se však mohou tím vyhroceněji projevovat i sklony toho starého, neživotného světa. Světa na pohled mocného, ale směřujícího k zániku. Když lidé v první řadě přemýšlejí, jak krizi zneužít k tomu, aby si urvali něco na úkor druhých. Pro vlastní kšefty, k posílení své moci, k sebezviditelnnění. Oklamáváním, zastrašováním, podvody. Anebo i když se nenápadně uzavřou do tím větší izolace. Obrní-li se tím lhostejněji hroší kůží. Případně sklouznou-li do čím dál nesnášenlivějších nálad vůči svým nejbližším, sousedům, bližním… Doposud mocně působící sféra vlivu směřujícího k zániku, z něhož by bylo lepší nechat se jednou provždy vysvobodit. Nehledě na to, že v ní zůstává zakleta spousta drahocenné energie, která by také mohla životu Božímu sloužit, kdyby se pro něj uvolnila.

I církev neoddělitelně prochází přechodovým obdobím. Co přímo v našem církevním společenství stojí za odložení? Co se v těchto dnech ještě ostřeji ukáže jako nevedoucí dál, jako spíš už jen jako zatěžující, spíš už jen jako odvádějící od hloubi života v Kristově Duchu? Jaké se naopak ukážou poklady víry, stojící za oprašování i v budoucnosti?

Po celém světě i v církvi probíhá zápas mezi tím novým, co může životu sloužit, a mezi tím starým, co už jen zotročuje a dusí. Na úzké cestě dní, jimiž procházíme, probíhá onen konflikt opět o trochu očividněji.

A přímo na hranici mezi oběma světy se obzvlášť zřetelně rýsuje Kristův kříž. Sám Ježíš tak očividně skončil v tom starém světě zlikvidován. Sám Ježíš tak očividně začal šířit vliv zaslíbeného nového.

Ten starý, úmorný systém dohnal i Božího Syna na popraviště. Dá se svým způsobem říct, že v atmosféře sobecké uzavřenosti umírá i sám Bůh. A nikdo v ní lidsky nepřežije. Tady se ukazuje, „že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli“. Na jednu stranu to zní až paradoxně osvobodivě: Jestliže v podstatě už „všichni zemřeli“, nemusíme se smrti příliš bát. Na druhou stranu vidíme, jak mocná a navenek strašidelná smrt v našem světě zůstává. Zvůle mocných vyhrožuje smrtí. Strach vyhrožuje smrtí. Kdyby mělo vše skončit nadvládou smrti, pak by se i ty nejušlechtilejší lidské snahy ukazovaly jako iluze. Lepší svět jako fikce. Člověk by se chtěl preventivně obrnit hroší kůží. Preventivně si lokty naostřit. Zůstal by raději na straně těch, kdo křižují.

Boží Syn tedy prokázal krajní odvahu, když vstoupil doprostřed našeho světa smrti. Riskoval, že ztratí všechno pro druhé. Přišel až do naší izolace. Neobával se našich nákaz. Ač sám hřích nepoznal, nechal se kvůli nám ztotožnit hříchem, aby jej od nás už nemohla žádná bariéra oddělit. Ježíš až do posledního dechu dává najevo, že žádný důvod k zoufalství není dost dobrý. Na vrcholu svých životních možností podstoupil křížovou cestu. Cestu ještě víc omezující než jakákoliv karanténa. Kristovy poslední svobodné možnosti se zúžily maximálně tak na šířku ucha jehly. Ale právě tím jediným zbývajícím prostorem mohla být znovu navázána přetržená nit vztahu mezi Bohem a lidmi. Protože Kristus zůstal tím, kdo se i z kříže přimlouvá: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

„Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.“ Tam, kde už z naší strany cesta dál nevedla. Tam, kde sám Boží Syn skončil v našem světě na popravišti. Tam, kde i jeho naše uzavřenost zničila. Tam, kde Bůh ví, že to takhle dál nejde. Právě i tam, i do té chvíle se navzdory všem očekáváním otevřela druhá strana hranice. Z naší strany už neprostupná. Pro Boha ovšem nepředstavovala nepřekročitelnou překážku! Bůh stále touží jít naproti.

A tak se ukazuje život, kterému náleží věčná budoucnost a který minulost nepohltila. Zjevuje se světlo života, prohořívající i temnotou Velkého pátku, jež sama o sobě pro nás zůstává velmi reálná. Tak platí neumlčené Slovo života, i skrze smrt se obtiskující. Pro život tak krajně otevřený stojí za to žít dál.

„To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.“ Ujišťuje nás apoštol Pavel. Nemusíme už podlehnout strachu. Naopak, stáváme se šiřiteli Boží usmiřující energie i pro ostatní. Ta energie i z našich životů vyzařuje, když přijímáme Kristův život za vlastní. Žádná tma není tak temná, aby ji světlo pravého života nemohlo pronikat. A záměry, které mohou sloužit životu, opravdu životu sloužit mohou! Není to jenom naivní iluze. Ta čerstvá energie Božího smíření dál přemosťuje a oživuje, upevňuje a proměňuje… A navíc obětavě na vlastní účet připisuje ztráty. I přes riziko smrti dál odvážně působí. I pro ty, kdo zůstávají příliš uzavřeni v sobě. I pro ty, kdo se bojí. I pro ty, kdo izolací nejvíc trpí.

Slovo poslání: Mt 16, 24-27