První čtení: Mal 2, 1-10

Základ kázání: Mt 22, 1-12

„Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.“ Kritizuje Ježíš přístup zbožných, kteří podstatu víry nepochopili. Oproti tomu přístup kristovské víry vyjadřuje apoštol Pavel slovy: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ Slyšeli jsme ta Pavlova slova také minulou neděli.

Nakládat těžká břemena lidem na ramena – versus brát na sebe břemena druhých. To jsou dva protikladné postoje.

Jak život druhým ulehčovat, a nepřitěžovat? Jak to souvisí s mou vírou? S mou zbožností?

Jak neklást druhému překážky do cesty? Neházet pod nohy klacky? Jak nebýt kamenem úrazu? Bludným kořenem? Úskalím pohoršení? I když nikomu nohy nepodrážím fyzicky, jak druhým nebránit v pohybu ani svým postojem?

Čím farizeové Ježíšovy doby tak ztěžovali život druhým? Vždyť právě oni chtěli být světlými příklady. Poctivé, přímé duchovní cesty. Života v poslušnosti Božích slov. Oni chtěli být ukazatelem víry pravé. Nikoho nesvádět na scestí. Neodvést mezi hříšníky. Nikomu se nestát pohoršením.

Připomínáme si Den reformace. A také úsilí evangelických reformátorů o nápravu církve nám může částečně připomínat Ježíšovu kritiku farizejského přístupu. Ježíš říká, že farizeové dělají své skutky tak, aby je druzí lidé viděli. Stejně tak evangeličtí reformátoři kritizovali projevy zbožnosti, která se stará v první řadě o vlastní dobré skutky, o vlastní snahu, jak vyvolat dobrý dojem (před Bohem, před lidmi i před sebou samotným), zbožnosti, která se stará v první řadě o vlastní úsilí zajistit si vstupenku do nebe střádáním svých zásluh. I kdyby v duchu zbožné morálky, starat se o sebe sama víc než o Krista je zcestné. Pravá víra se soustředí v první řadě na Kristovu milost, na Kristův přístup k nám. Odtud se naše životy zlepšují, a promítá se to i do našeho jednání. Víra též souvisí s přijetím Kristovy empatie s druhými lidmi, což je důležitější než snaha vyvolávat dojem. Hranice mezi životem čerpajícím z pramenů Kristovy milosti a mezi snahou jen balzamovat obraz vlastní svatosti – může být mnohdy tenká… Jde však o hranici mezi dvěma neslučitelnými světy.

Vzhledem k připomínce Dne reformace však stojí za dodatek také, že i farizeové reformovali duchovní život své doby. Chtěli převést do běžného života smysl odosobněné tradice chrámové bohoslužby. Vyučovali porozumění Písmu. Šlo jim o uplatnění poslušnosti Božích slov v proměnlivých všedních podmínkách. Chtěli se tomu věnovat opravdu upřímně. Ale Ježíš teď skutečně burcuje. A dává najevo, že ani reformační hnutí se nemá zastavit v půli cesty.

Je stále potřeba reformovat i reformaci. Abychom si ani na svých nejlepších reformačních tradicích nezakládali víc než na Kristu samotném. Abychom si ani nejlepší projevy evangelické zbožnosti nespletli se vztahem s Kristem a s druhými lidmi. A také abychom nepodléhali dojmu, že všichni jsou si rovni, ale my evangelíci jsme si rovnější. „Kdo je z vás největší, bude váš služebník.“ Říká Ježíš. (Proto i největší církev je ta, která rozvíjí nezištnou službu ostatním církvím i lidem za jejich hranicemi. Ví, že tu není jen pro sebe sama. Bude tu s druhými. Bude tu pro druhé.)

Podílet se na nejradikálnější reformě církve znamená od základu reformovat sebe, své ego. Obrátit svoje postavení vzhůru nohama. Nedrápat se na nejvyšší místo ve společenském žebříčku. Nesrovnávat se s druhými ani skrze svou zbožnost. Ježíše přijmout na přední místo ve svém životě. Přijmout tak toho, kdo je pokorný, kdo je tichého srdce. Toho, kdo nedělá sám ze sebe nic. Toho, kdo bez zábran přijímá tebe i mne. A nechce nám nijak zatížit, zkomplikovat své přijetí.

I když by mohl jen nazývat sám sebe Pánem celého světa, nazývá v první řadě nás svými sestrami a bratry. Slouží nám do roztrhání těla. A bere na sebe naše břemena. Tak přesně takového Pána a Boha můžeme bez zábran přijmout. Odevzdat mu, co nás tíží. Všechny své starosti. Všechny své obavy. Své chmurné myšlenky. I svoje provinění, na jejichž nápravu sami nestačíme. Své špatné svědomí. I svoje úsilí o správné vystupování. Své rozechvělé otázky, zdali jsme dost dobří. I svoje nároky na druhé lidi.

Ježíš nám přichází všechna ta břemena nadlehčit. Převzít je. Spolunést s námi. Dát nám svůj pokoj. Napřímit naše záda, aby se nemusela dál hrbit pod životními těžkostmi ani pod vlastními nároky. Uvolnit naše ruce. Navrátit sílu nohám, abychom nemuseli pod dál podklesávat. Ježíš nám dává celý svůj život. I tam, kde už sami jsme v koncích. Tam, kde už na život nestačíme. Tam, kde už z vlastních sil nemůžeme dál. Takhle se projevuje Ježíšův přístup k nám. Takhle se projevuje Ježíšova víra.

A proto ani Ježíšovo učení nemusí být neúnosné. Přestože na první poslech může znít jako to nejtěžší, co nám kdo naloží, když slyšíme: Milujte svoje nepřátele, jedni druhých břemena neste a podobně. Oproti tomu i náročné příkazy farizeů tíhly ke snesitelnějším kompromisům.

Ale Kristus nám neříká nic zdálky. Osobně působí mezi námi a v nás. Kde Kristus působí, tam lidé opravdu dostávají sílu nést spolu, co tíží druhé. Podpírat druhé na jejich cestě. Posilovat druhé. Přispívat touto řetězovou reakcí k větší snesitelnosti a únosnosti světa. Nebrat svou víru jen jako ambiciózní cestu ke splnění nejzávažnějších duchovních nároků – jen proto, abych dokázal sobě, druhým lidem i samému Bohu, že „na to mám“. Ale sloužit svou vírou druhým k tomu, aby se na světě dalo lépe žít. S tím, že od Krista dostáváme také odvahu přiznat si, že v tomto směru zdaleka nejsme u konce.

Ježíšův přístup nás osvobozuje i ve vztahu k autoritám. K váženým, úctyhodným lidem. K těm moudrým a zbožným. I k církevním představitelům. Uvolňoval i nezdravá napětí vůči farizeům. Neříkal: Milujte ty zbožné autority víc než ostatní lidi. Neříkal: Předcházejte si tyto ctné muže spíš, než abyste si povšimli zoufalých hříšníků a hříšnic. Ale neříkal ani: Kašlete na všechny zbožné autority i na jejich moudrá slova. Neříkal: Prokažte, že všemu rozumíte líp než oni. Spíš naznačuje: Všichni jste bratři a sestry, tak nikoho nepřeceňujte jako duchovního vůdce ani jako učitele. Nepovažujte nikoho za nadčlověka. Ale ani ho vzdorovitě nezavrhujte. Nevytvářejte hierarchie, v nichž byste některé lidi nekriticky ctili, a jiným byste o to víc šlapali po hlavách. Pokud má někdo z vás talent kazatele či duchovního učitele, i tento bratr vám poslouží svým obdarováním. (Dokud vám vykládá Bibli věrohodně.) Podobně jako vy jeho můžete podporovat v jiných oblastech.

A tak i od farizeů si můžete vzít to lepší, naznačil zřejmě Ježíš svým současníkům. Farizeové v tehdejší společnosti přece jen zastávali určitou roli strážců a vykladačů biblických tradic, i když v té roli namnoze selhávali. „Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ Nenakažte se kvasem jejich arogance a duchovní pýchy. Dejte si pozor na jejich nelásku a pokrytectví. A také na jejich nedůslednost tam, kde si Písmo přece jen ohýbají pro usnadnění vlastní životní praxe. Ale inspirujte se jejich moudrostí tam, kde vám Bibli opravdu otevírá. Tam, kde vás přibližuje k Bohu.

Tím spíše, že Ježíš našel dobrá slova i pro farizeje, osvobozuje nyní nás ve vztahu k současným církevním představitelům. (Ať už té, nebo oné, reformované či nereformované církve.) Berte si od nich to dobré… Čerpejte od nich duchovní inspiraci… Přijímejte jejich službu… Ale nenechávejte se nikým z nich od víry nebo od církve odradit, kdybyste vnímali jeho osobní problémy. A nenechávejte se jejich osobními problémy nakazit, prosím vás. Važte si také těchto lidí, dokud to jde. Ale nepřeceňujte je. Jsou to taky jen lidé. A navíc i oni potřebují vaši podporu, vaše modlitby, váš zájem, vaši pomoc. Kéž je i přes dílčí nedokonalosti shledáte jako spolehlivé a věrné. Kéž nemáte zvlášť katastrofální zkušenost s nikým z nich. Případně ať vám ani ty nejhorší zážitky nepřebijí ty dobré zkušenosti s církevními představiteli. A tak je nepřeceňujte, ale ani je nepodceňujte…

Živý Bůh působí uprostřed vás a přistupuje k vám důvěrně blízce, dává Ježíš najevo. Tak ať si nenecháte cestu víry nikým zatížit a neúnosně zkomplikovat. Kéž ani vy ji nikomu druhému nezkomplikujete. Ať naopak dál dostáváte spolu s Kristovou svobodou i sílu nést břemena druhých.

Slovo poslání: 1Te 2, 4-13