První čtení: L 11, 37–12, 3

Základ kázání: Mk 8, 14-21

„Hleďte se varovat kvasu farizeů a kvasu Herodova.“

V biblickém světě kvas častěji symbolizuje špatný vliv. Proto hrají o židovských Velikonocích tak důležitou úlohu nekvašené chleby. Židé je podle Hospodinova nařízení pekli na začátku vyjití z egyptského otroctví. V jejich domácnostech od té doby nemělo o Velikonocích zůstávat nic kvašeného. Chleby nekvašené představují skutečnost novou, čistou, prostou, čerstvou. Skutečnost oproštěnou od všudypřítomného otrokářského vlivu, jenž by se mohl cestou z Egypta lepit Izraelcům na paty. „Nevíte, že ‚trocha kvasu všechno těsto prokvasí‘?“ Píše později apoštol Pavel. A hned nato pokračuje slovy: „Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus.“ Kvas tedy symbolizuje síly zla, které se šíří jako mor. Znepokojuje vás občas také, jak nakažlivě se někdy zlo ve společnosti šíří? Když lidé podlehnou davové psychóze, společnost za chvíli bublá jak přeplněný demižon. I Ježíšovi současníci ten znepokojivý pocit znali. O to překvapivěji mohlo znít Ježíšovo podobenství, v němž mluví o síle kvašení naopak pozitivně: „K čemu přirovnám Boží království? Je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.“ Nejenom zlo, ale i království Boží se šíří jako mor. A možná ještě nakažlivěji, ubezpečuje Kristus. Nebojte se. I s málem vystačíte. I trocha kvasu prostoupí neuvěřitelné množství mouky. Tajemná Boží revoluce postupuje jak hrnečku vař. Nepodceňujte ovšem otázku, jaké ingredience máte k dispozici. Nepřidávejte nic cizího. Nevyužívejte nekvalitní náhražky Božího těsta. Nepřimíchejte rakovinotvorné příměsi. „Hleďte se varovat kvasu farizeů a kvasu Herodova.“

Můžete mít sice pocit, že díky kvasu farizeů a kvasu Heroda váš recept teprve dostane správný šmrnc… Možná, že prostou Kristovu kuchyni podceňujete a sami trpíte malým sebevědomím. Farizeové naopak oslňují okolí jako vážené náboženské autority. A králi Herodovi náleží politické moc, a to moc účinná; jdoucí i přes mrtvoly. Alespoň trochu té farizejské autority navíc by to podle vás možná chtělo. Alespoň trochu toho spojení s bezpáteřní světskou mocí by to podle vás možná chtělo. Ale dejte si na tyhle recepty bacha. Koho chleba jíš, toho píseň zpíváš. Ptáte se ovšem možná, z čeho se skládá takový kvas farizeů. Jak ho rozlišit? Podle Matoušova evangelia se jedná o učení farizeů. Podle Lukášova evangelia se jedná o pokrytectví, jak už jsme slyšeli v dnešním prvním čtení. Leč ani pokrytectví není tak jednoduché rozlišit. Farizeové nejspíš ani v soukromí domova nevypadají jako typicky prohnilí hříšníci. Dají si nejspíš i před zrcadlem záležet na slušném vystupování. V dnešní zkažené společnosti uklidňují svým solidním vystupováním. Představují morální vzory. Od zkorumpované státní moci se spíš distancují. Nezní to koneckonců samozřejmě, strkat je s Herodem do jednoho pytle. Problém je ale asi v tom, že se příliš zahleděli do vlastní zbožnosti, do bezpečného závětří tradic (a v tom všem bohužel hlavně do sebe). Zdá se ostatně, že tradice je osvědčená jistota v té zmatené dnešní době. Ale farizeové kvůli prováděcím předpisům Božího zákona zapomněli na Boží lásku. Bez lásky ovšem ty zbožné předpisy postrádají smysl. Vždyť láska je těstem receptu na Boží chleba. Farizeové zapomněli kvůli svému kvasu pořídit mouku. Vylili s vaničkou dítě. Očekávali Mesiáše, ale nevšimli si ho, když k nim osobně přišel. Připadají si už jako dokonalí věřící. S tímto pocitem se odtahují od problémů druhých lidí. Se stejným pocitem dají ruce pryč i od problému ukřižovaného Spasitele. (Anebo jej vnitřně schválí.) Ježíš Nazaretský se neukázal být Spasitelem podle jejich představ. Člověk by však měl být ochoten své staré představy revidovat a změnit. Obrátit se. (Jako např. farizeus apoštol Pavel, který po setkání s ukřižovaným a vzkříšeným Kristem překopal život od základu.) „Hleďte se varovat kvasu farizeů“. Nezabydlujte se ve svých náboženských tradicích s takovou jistotou, až se kvůli nim minete s živým Bohem. Vyvarujte se zahleděnosti do vlastní náboženské čistoty, až kvůli ní oslepnete vůči otevřeným ranám druhých lidí. Vyvarujte se zlhostejnět k bolestem ukřižovaného Mesiáše, který sám krvácí i za druhé. Farizeové Ježíšovy doby už uličku zaslepenosti prošlapali za vás. Potvrdili, že tudy cesta nevede. Vyvarujte se prosím vás jejich scestí alespoň dva tisíce let poté. „Hleďte se varovat kvasu farizeů“ – „a kvasu Herodova.“ Nenechte svou víru nakazit ani fascinací světskou mocí. Střežte se nakazit církev vyhledávání vlivných konexí, kdy mocný hledá mocnějšího a ruka ruku myje. Nechtějte pro církev získávat sílu od jiných pánů než od Pána Ukřižovaného. Uvidíte, že méně znamená více. „Hleďte se varovat kvasu farizeů a kvasu Herodova“, řekl už dávno učedníkům Ježíš.

I začali mezi sebou rozmlouvat o tom, že nemají chleba. Situace se vyvrbila až humorně. Učedníci mluvili „o koze“. Nepřekročili příliš limity dosavadního uvažování. Ježíš jim obrazem kvasu připomněl jídlo. Hmotné potřeby. Souvisejí s nimi též otázky na téma: Musíme přece tu církev z něčeho živit. Kde vezmeme dost prostředků na její budoucí provoz? Nastala panika. Učedníci nic jiného (ani hlubinu Kristova slova) už nevnímali.

„Když to Ježíš zpozoroval, řekl jim: ‚Proč mluvíte o tom, že nemáte chleba? Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá? Oči máte, a nevidíte, uši máte, a neslyšíte! Nepamatujete se, když jsem lámal těch pět chlebů pěti tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?‘ Řekli mu: ‚Dvanáct.‘ ‚A když sedm chlebů čtyřem tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?‘ Odpověděli mu: ‚Sedm.‘ ‚A když sedm chlebů čtyřem tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?‘ Odpověděli mu: ‚Sedm.‘ Řekl jim: ‚Ještě nechápete?‘“

Celá epizoda končí otázkou položenou i pro nás. „Ještě nechápete?“ Chytrému napověz. Ježíš učedníkům připomněl, že i když tu svou trochu chleba rozdělili ostatním, vrchovatě jim přebylo. A možná o to jde. Nezapomeňte, že církvi zbyde vždycky dost na rozdávání tam, kde bude dál sdílet to, co je potřeba, a otázku vlastního zajištění odsune stranou. Zbyde jí vždycky dost tam, kde se rozdělí s druhými o Boží dary. Zbyde jí vždycky dost tam, kde se daruje k dispozici. Všude tam církev vystačí s tím málem, které má, a ještě jí zbydou přebytky. Jen ať se cestou zbytečně nezahledí sama do sebe jako ti farizeové. Ať raději vydrží v nejistotě očekávat na pomoc odjinud, než aby si budovala zbytnělé jistoty sama v sobě. Ať si nebude chtít přilepšit od jiných pánů než od Pána Ukřižovaného. Ať vydrží nezištně sdílet i to málo, co zrovna dostala… Nakonec možná zjistí, že dostala nekonečně mnoho…

Učedníci měli tehdy na lodi jen jeden jediný chleba. Tím jedním jediným chlebem, jenž za něco stojí, je Pán Ježíš Kristus sám.

Slovo poslání: 1K 5, 6b-8