První čtení: Iz 60, 1-6

Základ kázání: Mt 2, 1-12

Jeden farář působící v našem kraji rád vzpomíná na pozoruhodnou událost ze svého předešlého působiště. Odehrála se v době, kdy ve sboru rozvíjeli služby pro potřebné seniory. Všimli si ve svém okolí většího množství starých lidí, jimž chyběla potřebná podpora v základních oblastech všedního života. Několik místních nadšenců jim tedy začalo pomáhat na bázi pečovatelských služeb. Šlo tedy o činnost rozvíjející se tak zvaně na zelené louce. Poté se z důvodu neutuchajícího zájmu rozhodli službu profesionalizovat. Založili místní středisko Diakonie. V první fázi se ovšem potýkali s nemalými finančními problémy. Nedostávalo se ani peněz na výplaty. (Dá se říct, že tyto začátky vypadaly podobně nejistě jako okolnosti Ježíšova narození.) Zmíněný farář v té době poskytl rozhovor do novin, kde o příslušné činnosti sboru i Diakonie mluvil. A zanedlouho došlo k nečekané události. Onomu farářovi zavolal neznámý podnikatel s firmou sídlící ve Zlaté uličce, a řekl zhruba následující: „Četl jsem v novinách ten rozhovor s vámi. Moc se mi líbí, co děláte pro lidi. Rozhodl jsem se, že věnuji 50 000 Kč středisku Diakonie a 50 000 Kč vašemu sboru.“ Přičemž je nutné si uvědomit, že 50 000 Kč podle tehdejšího kurzu znamenalo víc než dnes. Ba právě díky tomuto příspěvku se podařilo uhradit chybějící výplaty pro zaměstnance. Lze dodat, že podnikatel ze Zlaté uličky poskytl nezanedbatelné finanční dary i v následujících letech.

Zmíněný farář tento příběh rád vypráví. Chce jeho prostřednictvím povzbudit, aby se naše sbory nerušeně věnovaly svému poslání a nepřidělávaly si vrásky. Byla by chyba skepticky si říkat, že zrovna my jsme příliš bezvýznamní na to, abychom spoluutvářeli místo pro Krista v tomto světě… Byla by chyba říkat si, že jsme příliš malí páni a finančně nezaopatření na to, abychom odvážně následovali Krista. Byla by chyba obávat se, že chomutovský sbor je zranitelný jak obnažené holátko, a proto nemá perspektivu do budoucna. Bylo by taktéž chybou vnímat bezvýznamně místo (pro Boží přebývání) jednoho každého z nás na světě. Království Boží si svoje příznivce najde. I zcela odjinud. I zcela nečekaně. Jak na zavolanou ze Zlaté uličky. Anebo z exotických pohanských národů objevivších se náhle v židovské vesničce. Překvapuje nás, jak nečekaně vzdálené, a třeba i vlivné příznivce si tak dětsky prosté království Boží najde.

My už jsme zvyklí přičítat Ježíšovu narození význam automaticky. Ale tehdy se z vnějšího pohledu v první řadě narodilo obyčejné dítě v obyčejné vesnici. Bohudíky, že bylo možné oprášit alespoň nějaké proroctví Betléma se týkající. Ovšem na první pohled se nic tak oslnivého ani průkazného nestalo. V tom také dozajista spočíval Boží vtip. Oči víry už v jeslích Krista vidí. Ale řekněte sami – vystačili byste si s hvězdou či s pradávným proroctvím, kdybyste nebyli ochotni rozpoznat Boží záři ve tváři Miminka? Oč podivuhodnější je, že mudrci z východu toto zjevení rozpoznali. Rozpoznali to zjevení Boha v nejobyčejnější, nejlidštější podobě. Tím podivuhodným rozpoznáním dávají jasně najevo, že tady je přitáhla neklamná pravda. Nadčasová a nadnárodní. Taková pravda, že praštila i nejvzdálenější pohany do očí. Nahé a holé zjevení smyslu života, podstaty existence. Ostatně nenechalo lhostejným ani krutovládce Heroda. Nenutí ho se poklonit. Nicméně dotýká se ho rovněž do morku kostí ono Miminko; až tak, že ho uvedlo v hysterický běs.

Všechno to Božsky lidské vznešeně prosté. Znovu a znovu se dotýkající nejbohatších i nejchudších, nejpokornějších, ale i nejpyšnějších až na samu dřeň. Vzpomínáte si, kdy vás tento čistý dotek proměnil? Kdy vás v životě rozpohyboval jak hvězda nebeské inspirace? Vzpomínáte si, kdy jste se pohnuti takovou inspirací vydali na dalekou pouť? Kdy jste překonali velké zábrany? (A vzpomínáte si také, zda vás někdy ta čistá Boží prostá lidskost odradila a znechutila? Vzpomínáte si, kdy se v kontaktu s ní agresivně projevil váš vnitřní Herodes?)

Bohu díky, že lidé typu mudrců nezůstanou ani vůči nenápadným Božím zjevením lhostejní. Hledají, najdou – zázračně přitahováni třeba přes půl zeměkoule. Bohu žel, že lidé Herodova typu si připadají ohroženi i nemluvňaty. Z vnějšího pohledu Kristovo přebývání v tomto světě provází požehnání i prokletí. Ovšem ke komu jinému než k Ježíšovi bychom šli? Ke komu jinému má smysl se hlásit? Ke komu by se měl člověk přidat, když ne k bezbrannému Spasiteli? Snad k Herodovu dvoru?

Ani mudrci z východu nejsou s to ochránit před pronásledováním, neochrání před ukřižováním… Nicméně v první řadě jsou sami proměněni. Království Boží se rozšiřuje také o jejich účast. A navíc svou přítomností povzbuzují tam, kde spočívá pravý smysl. Zřetelně odhalují kolébku Pravdy.

Jejich příběh je důležitý už z toho důvodu, že v předvoji zastupují obracející se pohany. A vůbec prokazují prolamování nejrůznějších bariér v Kristově přítomnosti. Někdo by například mohl mít předsudky, že víra je záležitost spíš pro nevzdělané či slaboduché lidi. Mudrci ovšem reprezentují i všechny současné intelektuály (filosofy, psychology, politiky, spisovatele atd.), jimž setkání s Kristem proměnilo život. Poklonili se mu. A z jejich působení to již prozařuje. A navíc Ježíš dodnes přitahuje i různé zástupce ostatních světových náboženství. Mnozí z nich sice přímo ke křesťanství nekonvertují, ale přesto se o Ježíšovi vyjadřují s velkou úctou; mezi řečí snad už i jako o osobnosti Božího významu. Jsou ze svých končin ke Kristu přitahováni. Podobně jako ti mudrci z východu se vydali na pouť. Bůh sám ví, jak daleko už došli.

Kristus je tedy síla nepatrné lidskosti, která má nedozírný význam… Nikoho nenechá netečného. Rozpohybuje mudrce, pastýře… Prolomí bariéry. Jako to prazákladní, co sbližuje. Jako Ten prazákladní, kdo sbližuje… Jako Ten pravý prazáklad, jenž nezničitelně spojuje židy s pohany, mudrce s pastýři, faráře s podnikatelem ze Zlaté uličky… Tam, kde jde o ryzí aktivitu Lásky.

(Rozpohybuje také Heroda. Dá se snad říct, že tak jednoznačně vyjeví pohyb zla, a urychleně ho odešle do propadliště dějin.)

Také nás přitahuje. Také nás vzájemně sjednocuje. Také to vzdálené, cizí a pohanské mezi námi i uvnitř nás přitahuje a obrací k sobě. A také ty Herody mezi námi a v nás – zároveň demaskuje – ale i je si rád nenásilně podmaňuje…! Pokud je otevřeně zpřístupňujeme jeho Duchu.

Slovo poslání: Ef 3, 1-12