První čtení: Př 4, 18-27

Základ kázání: L 11, 33-36

V postním období se vědomě soustředíme na téma pokání, obrácení. Od čeho přesně se obrátit? Kam? Má-li se člověk obrátit dobrým směrem, je důležité, aby okolo dobře viděl. „Světlem tvého těla je oko.“ Jak se na život díváš? Nač se zaměřuješ? Soustředíš? Postupem času se přibližujeme tomu, nač se koncentrujeme. Podle slov knihy Jeremjáš ti, kdo se vzdálili Bohu: „Chodili za přeludem a přeludem se stali.“ I lidová moudrost zná podobnou zkušenost: „Kdo s čím zachází, tím také schází.“ Platí to naštěstí i opačně: Fascinuje-li člověka Kristus, Kristu se přibližuje.

Lidská bytost je jako zrcadlo. Anebo okno. Zrcadlí, odráží, nechá se prostupovat. Šíří. Soustředí-li se na tmu, propouští tmu i navenek. Obrátí-li se ke světlu, vyzařuje i navenek Boží záři. Člověk je stvořen k obrazu Božímu, nikoli k tomu, aby zobrazoval přelud.

Ale možná vás napadá: Funguje to tak jednoduše a přímočaře? Nikdo z nás není Ježíš. Nasekali jsme v životě tolik chyb. Nejsme dokonalí. Nakolik úspěšné může být připodobnění Kristu? Nevykresluješ obrázek vzdálený od reality? A přesto – i člověk hříšný vyzařuje jinou energii, když svoje chyby nezastírá, neukrývá je do temnot, ale vystavuje je Božímu světlu přímo. Lidé kolem něj uvidí, jak se lze o to nadějněji zorientovat i v temných labyrintech.

V Bibli je psáno, že věřící člověk chodí ve světle, zůstává ve světle, je v světle a tak podobně. Viděním chůze ve světle začíná: „Světlem tvého těla je oko.“ A světlem se máme pod Ježíšových slov nechat prostoupit pokud možno úplně. Aby žádná část bytosti nezůstala ve tmě; bez orientace, bez jasného vztahu ke druhým… Neosvícená… Člověk se nemusí spokojit s hleděním na světlo zpovzdálí, z příšeří. Nemusí tušit jen „světlo na konci tunelu“. Byl by spíš formální křesťan, který by o Bohu přemýšlel zejména jako o pozitivnějším životním doplňku. Každý se můžeme znovu odvážit, a vstoupit přímo do kuželu Boží záře. Vystavit léčivému ozáření celý svůj život. Před světloplachostí Kristus varuje: „Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou.“ Anebo podle zajímavě formulovaného záznamu Matoušova evangelia: „Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“

Co osvícené oko ukazuje? V posledku vždy snad odkazuje k možnostem lásky namísto nenávisti, k možnostem důvěry namísto pochybností, k možnostem naděje namísto skepse, k možnostem trpělivosti namísto zatrpklosti, k možnostem pokoje namísto boje, k možnostem rozhovorů namísto hádek, k možnostem naslouchání namísto přemlouvání, k možnostem sjednocování namísto rozdělování, k možnostem smíření namísto odsuzování… Alespoň za všemi rohy vidíme tyto vytoužené cíle. Vidíme i všechny předešlé rohy v jejich světle. V plném světle se odhalují i ty nejvzdálenější výhledy Kristovy lásky jako cíle, k nimž už dnes jdeme. Ve světle v nás už dnes ožívají.

Ve světle člověka nezdrtí zoufalství ani z míst, v nichž dobrý Bůh jakoby není. Ve světle člověk vidí i v takových místech prostor, kam Boha ještě přizvat. Ve světle člověk už nevidí nepřeklenutelné propasti. Vidí v nich naopak místa, kde mohou ještě vést mosty. Ve světle člověk už nevidí mezi lidmi jen zdi. Vidí také, že každá zeď končí v určité vzdálenosti a v určité výšce. A tam, kde člověk předtím jen zůstával povýšen na druhé lidi, už vidí, kam až se k nim sklonit. Anebo tam, kde člověk vnímal už jenom velikost viny, uvidí ještě větší sílu smíření. I tam, kde člověk doposud viděl jen lidskou slabost, křehkost, zoufalství, marnost, nemožnost – uvidí tím větší sílu Kristovy lásky, jež tím víc unese a podpírá. Ve světle člověk už nevidí jen scestí a slepé uličky, dohlíží už i na druhou stranu východiska z nich. Ve světle člověku nezahalí výhled už ani temnota pekla a smrti. Vidí už, jak je každé zlo omezené; jak nad ním Kristus zvítězil. Ve světle Kristova života vidíme, jaký mohou dostat i ostatní životy smysl. A co přesně v nich smysl dává.

Plné světlo pravdivě odhaluje všechny souvislosti. A nazývá věci pravými jmény. V příšeří mohou i zoufalé pokusy o dobro působit znepokojivě zahaleně. A stejně tak se v šeru maskují neřesti za ctnosti. Poctivé duchovní zápasy zahrnují i pot a krev, a proto nevypadají vždycky navenek líbivě. Protříbená krása bytostí se zdaleka vždy nepodobá líčení modelek. Naopak faleš a využívání druhých se mohou ukrývat za úsměvy, vábná slova, lichotky. A často i přehnanou pozornost věnují lidé tomu, co za tolik pozornosti nestojí. I sami sebe můžeme mást, když se pyšníme špatnými vlastnostmi.

Světlo však nachází popelky a demaskuje běsy. Odhaluje i nevyřčené i nepojmenované. Určitě neodhalí jen zamlčené zlo – o to mu nejde. Odhalí ještě nekonečně raději prameny dobra, které lze zpod ledové krusty zla teprve vysekat. Vždyť Kristus sám šel až na smrt prorazit neprostupnou zeď lidského hříchu. Vždyť Kristus sám viděl tolik možností i v lidech opovržených, zkažených, posedlých, nemocných, nemožných… Ale uměl přitom též objasnit jejich démony, přímo nazvat lži, pokrytectví… Jasně a přesně, ale určitě rovněž citlivě vůči slabým.

Boží světlo též prostupuje naše vnitřní stíny a napřimuje sklony a vlastnosti. Spojuje rozpolcená místa v nitru bytosti. V Božím světle se člověk postupně zorientuje i v různých svých protichůdných touhách. Usmíří se v něm rozpolcené stránky. Aby celým svým tělem mohl člověk oslavovat Boha. „Světlem tvého těla je oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo má světlo. Je-li tvé oko špatné, i celé tvé tělo je ve tmě.“

Přechod světla do celého těla znamená přechod od vidění k jednání. Kdo chodí ve světle, nechodí jako slon v porcelánu. Směřuje přímo ke druhým lidem. Přestává vrážet do nich, protože jde k nim. Nerozbíjí věci, ale uchopuje je. Nemíjí se s podstatou, ale vidí ji.

„Má-li celé tvé tělo světlo a žádná jeho část není ve tmě, bude celé tak jasné, jako když tě osvítí světlo svou září.“ Poetický překlad Bible kralické praví: „Pakli celé tělo tvé světlé bude, nemaje žádné částky tmavé, budeť všecko tak světlé, že tě jako svíce bleskem osvítí.“ Představte si, jak malá svíčka prozáří rázem širé okolí jako blesk. I maličké Boží příležitosti získají neomezený dosah.

Když se člověk sám ocitne ve světle, neuvidí už oslepující tmu nikde na světě. Také lidová moudrost praví: „Čistému vše čisté.“ Prohlídne si i celosvětové souvislosti správně. Prohlédne si i dějiny jako nadějné – ovšem z té správné strany. Uslyší zprávy správně, a sám dostává chuť šířit hluboce radostné zprávy namísto očerňujících, mělnících a poplašných. Bude mít ve všech souvislostech chuť šířit inspiraci víry, lásky, naděje. Z této možnosti se radovat. Té si všímat. Tou být fascinován. Tuto fascinaci vyzařovat dál.

Slovo poslání: Ef 5, 8-14