19První čtení: Da 12, 1-3

Základ kázání: L 12, 35-40

Buďte připraveni. „Hotovi k smrti i soudu buďte“, stojí ve výkladu Kralických k těmto Ježíšovým slovům. „Ať jsou vaše bedra přepásána“ – to znamená: buďte připraveni tak, aby vám nic nebránilo v pohybu. Jako v tu velikou noc, kdy Izraelci vycházeli z egyptského otroctví na svobodu. A „vaše lampy ať hoří.“

Lampa či baterka, svítilna nebo i svíčka poslouží k orientaci. A dostatečné osvětlení pomáhá zůstat vzhůru i uprostřed noci. Lampa dopomůže nebát se: Nebát se na světě, nebát se ve městě, nebát se ve vlastním bytě. Děti chtějí mít v noci rozsvícenou lampičku, aby se nebály. (Kdo má strach, nedokáže se soustředit na důležitější věci…) Lampa, svítilna nebo i svíčka vždy připomíná, že světlo opravdu existuje. I v neprostupné tmě lampa prokazuje, že světlo existuje! I když noc trvá nezvykle dlouho. I kdyby byla polární noc… Nebo za nedostatku světla v pochmurných podzimních a zimních dnech… Za dlouhých zimních večerů… Na mnoho lidí s depresí působí léčivě dostatečné osvětlení v bytě. Osvětlení připomínající denní světlo.

Rozsvícená lampa uklidňuje, pomáhá bdít, pomáhá orientovat se, prosvětluje a prozařuje i nejtemnější kouty. Dnes si připomínáme Den reformace. Připomínáme si věřící, kteří usilovali o obnovu církve už před staletími. Šlo jim o návrat dobové církve ke Kristu, k náboji církve prvotní. Šlo jim o správný, všem přístupný výklad Bible a o to, aby se věřící oprostili od pověr a dobových zlozvyků. A aby v církvi nebyla zneužívána moc. Má ovšem smysl připomínat si nejenom dávnou evangelickou reformaci, ale i rčení: „Ecclesia semper reformanda“ – to znamená: církev má být stále reformována, stále obnovována. Skutečně oslavit Den reformace určitě neznamená jen připomínat si pradávná jména a tehdejší úsilí o nápravu problémů církve. Neznamená to spokojeně si pomyslet, že Luther nebo Kalvín kdysi dávno něco vyřešili za tebe nebo za mne, a od té doby máme hotovo. V takovém rozpoložení bychom zase usnuli, ukolébáni tradičním evangelickým vyprávěním, zívající při tradiční oslavě, unaveni stereotypem výročí. Kristus však klade na srdce, že i kdyby přišel o půlnoci, anebo ještě později – i kdyby přišel jakoby dávno potom, co se už všechno nejdůležitější v dějinách církve zdánlivě odehrálo, blaze těm služebníkům, které v tu chvíli zastihne bdící. Blaze nám, pokud nás osobně najde vzhůru. Nejde tu o historii, nejde tu o minulost. Vždyť v první řadě Ježíš sám pro nás není postava minulá – přestože chodil po zemi ještě dříve než všichni církevní reformátoři. Zdaleka nejde jen o to, že před dvěma tisíci lety chodil po zemi jakýsi Ježíš z Nazareta a že by mělo smysl si to až dodnes připomínat a vzít si z toho i nějaké ponaučení. A nejde ani o to, že před pěti sty lety chodili po zemi nějací Hus, Luther, Kalvín či Komenský, což by stálo až dodnes za oslavičku v nějakém evangelickém skanzenu. Jde o to, že Kristus k nám osobně přichází a skutečně přijde – z budoucnosti. Kristus je naše budoucnost, ne naše vzpomínka. A nejde jen o nějakou volnou inspiraci, nejde jen o trošku ponaučení z jeho života. Jde o to, úplně celí se připravit, že Krista osobně uvítáme. Připravovat se, seč to jde; celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou silou. S nemalou pozorností i bohatý majitel vybaví své pozemky a budovy co nejlépe, aby se zloděj nemohl vloupat dovnitř žádným způsobem, v žádnou hodinu. Na Kristův příchod stojí za to být připraveni ještě lépe. Abychom mu i v těch nejpodivnějších obdobích byli otevřeni. Aby k nám mohl zavítat jako domů. A nepřipravujeme se jen osobně. Připravujeme též spolu navzájem naše církevní společenství. Náš sbor není jen víkendový bonus, není jen doplňkem naší osobní zbožnosti, ale naopak na našich vzájemných vztazích zvlášť záleží. Zde začíná náš duchovní dům, v němž máme Krista přivítat. Pradávní reformátoři církve nám přitom slouží jako symboly úsilí o bdělost – Kristovu příchodu vstříc. Podobně také my máme zůstat bdělí – a spolu – Kristovu příchodu vstříc. Podobně jako mnozí věřící i před těmi známými reformátory. A jako mnozí upřímně věřící po nich – evangelíci i jiní.

„Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.“ – Je výrok proroka Daniela. O kterých lidech byste si řekli, že září jako hvězdy Kristovy inspirace na vašem nebi? Kdo z lidí, které znáte, anebo které jste znali? Kdo z postav z dávnějších dějin? Které životní příběhy posilují vaší víru, lásku a naději? Kteří lidé vám předávají štafetu Božího světla, jež může sloužit i pro generace, které přijdou po vás? Ve všech těch životních příbězích nemá smysl hledat nic menšího než odrazy působení Krista samého. A vzpomínat na Krista není jen krásným křesťanským přídavkem Památky zesnulých. Vzpomínat na Krista znamená vzpomínat na budoucnost, jak už jsem naznačil. Pamatovat i na vlastní budoucnost. Nezapomínat na budoucnost církve, našeho sboru, pamatovat na Kristovu budoucnost pro celý svět. Budoucnost, která přichází i mezi naše zesnulé! Slovo, co ještě bude řečeno i nad jejich životy. Slovo, co zazní silněji než ticho smrti. Světlo, co ještě osvětlí jejich životy i proti nejskeptičtějším očekáváním – při vzkříšení z mrtvých a při posledním soudu – Kristovo světlo, jež lépe než halogen pronikne i ty nejtemnější kouty.

Zatím si chráníme světelné zdroje, které nám pomáhají bdít. Světelné zdroje, které nám pomáhají orientovat se. A prosvětlují chmurné okolí. Mohou jej prosvítit i pro druhé. Má smysl nechávat zapnuté vnitřní osvětlení Kristovy víry, lásky a naděje. A nevypínat, a přepětí se nebát, pojistky tohoto zdroje nevypadnou. Díky němu je možné přečkat všechny časy, dokud se konečně nerozední úplně a všude. Pak se Kristus sám ukáže v plném jasu jako Pán nad světem. Světlo Kristovy víry, lásky a naděje nám už teď pomáhá prozařovat i temnoty smrti. Nezhasne ani uprostřed skutečné bolesti, skutečného smutku.

Lidé v těchto dnech kladou svíčky na hroby. Je také otázka, jak kteří návštěvníci hřbitovů vnímají jejich symbolický význam. Někdo je může považovat spíš za skomírající světélka dohasínající naděje, která jen z posledních sil problikávají melancholickou atmosférou podzimu. My věřící však máme to štěstí vnímat je nikoli jako poslední světélka naděje, ale jakožto první náznaky a připomínky svítání. Vzpomínky na Světlo budoucnosti, které nakonec jako blesk prozáří celou zemi a otevře i všechny hroby. A objasní všechny souvislosti.

A my se přece nemáme Krista bát jako nevítaného hosta, který se mezi nás vloupe. Nemusíme se před ním zabarikádovat, nemusíme se před ním zatemňovat jak za války. I přesto by si nás našel – ale v jakém by nás našel stavu? On k nám však může přijít přece přímo v té nejlepší náladě, v nejslavnostnější atmosféře – jako Pán navracející se ze svatby. A dokonce jako ten, kdo začne sám hostit – oproti všem běžným očekáváním, oproti všem běžným zvyklostem – může sám Pán začít své služebníky hostit. Večeře Páně nás nyní čeká rovněž jako náznak a připomínka Kristovy budoucnosti.

Slovo poslání: 1K 15, 20-28