První čtení: Ž 49

Základ kázání: L 12, 13-21

Za týden společně oslavíme neděli Díkčinění. A znamená to příležitost si připomenout, kolik dobrého dostáváme. Připomenout si bohatství Božího požehnání v našich životech. Původně svátek Díkčinění vychází hlavně z díkůvzdání za úrodu. Proto sem někteří členové sboru přinesou plody sklizené na svých pozemcích. Také ten bohatý člověk z dnešního podobenství se může radovat, kolik se mu urodilo. A přesto nevyvolává dojem, že by se zvlášť radoval. Jeho příběh se vyvíjí rozpačitě a dopadá smutně. Přestože mnozí z nás by mu teoreticky mohli závidět. Vždyť on vlastní spousty majetku, v tomto ohledu se nemusí bát nejisté budoucnosti. Nečteme ani, že by si stěžoval na chronickou nemoc nebo na jiný typ nedostatku, jež trápí nejednoho z nás. Naopak, má plno elánu, možností, plánů. Navíc má štěstí – když se mu tolik urodilo na jeho jistě nemalých pozemcích. Štěstí má jako třeba někdo, kdo by dnes vyhrál ve Sportce.

A přesto – myslíte si, že máte méně než takový člověk? Myslíte si, že na rozdíl od něj nemáte tolik důvodů pořádně oslavit svátek Díkčinění? Myslíte, že se napřed potřebujete zbavit nějakých vleklých problémů, anebo mít větší štěstí, ještě alespoň tamto si vyřešit, zařídit, zakoupit, splatit, neřkuli vyhrát ve Sportce, abyste našli dost důvodů oslavit svátek Díkčinění? Třeba ten neznámý člověk, o kterém jsme dnes také četli, měl nejspíš pocit, že bude spokojenější, až když se s ním bratr rozdělí o dědictví. Proto tak „bohatě“ využil příležitost hovořit se samotným Ježíšem osobně – využil této šťastné a nevšední příležitosti k vyřčení požadavku: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Byli byste před dvěma tisíci let šťastnější, kdybyste měli příležitost setkat se osobně s Ježíšem? O čem s ním v tu vzácnou chvíli promluvit…? Tak zní otevřená otázka pro každého z nás… A podobá se jí otázka: Jak využíváme své chvíle k modlitbě? Ale zpět k tomu neznámému muži: I kdyby se s ním konečně rozdělil bratr o dědictví, oslavil by onen muž naplněně Díkčinění? A následoval by Ježíše naplněn radostí z vyřešené záležitosti, kamkoli by ho Ježíš pozval? Nedostal by onen muž spíš chuť využít Ježíše k řešení dalších rodinných tahanic?

Zní navíc zajímavě, jakými slovy se Ježíš od mužovy prosby distancuje: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ Někdy mohou být lidi otrávení z představy Boha soudce. Jindy by naopak chtěli, aby Bůh odsoudil neřády a nastolil pořádek zřetelněji. V případě neshody s vlastním bratrem dokonce onen neznámý muž v Ježíšovi hledal vyšší instanci k nastolení pořádku ve vlastní rodině. (Trochu jak lidé, kteří podají trestní oznámení na vlastní příbuzné.) Jednou se lidem zdá, že Bůh soudí moc. Podruhé se zdá, že soudí málo. Je dobře, že Ježíš se do našich škatulek každopádně nevejde. O kolik více lidí by pocítilo víc vděčnosti, kdyby se Bůh snažil zavděčit všem jejich představám? Bohudíky, že nás leckdy překvapí. Konkrétně v této fázi rodinného sporu Ježíš nikterak tvrdě nesoudí, raději napovídá. Znáte jistě to přísloví: Chytrému napověz. A tak Ježíš vypráví hádanku – podobenství. Aby varoval před chamtivostí – jak toho neznámého muže, tak – co my víme – zároveň třeba i jeho bratra, který se nebyl ochoten o dědictví rozdělit…? Celému shromážděnému zástupu Ježíš to podobenství vypráví. O boháčovi, který dle pointy příběhu nebyl bohatý před Bohem. Myslíte si, že jste před Bohem chudší, anebo bohatší než onen boháč?

V čem vlastně spočívá životní bohatství? A v čem bída, ubohost, nouze?

Na první poslech ten boháč překypoval i celou zásobou myšlenek: „Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?“ Potom si řekl: „Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: ‚Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘“ Na první poslech měl tento člověk nejen bohatství úrody, ale i bohatství stodol, plánů, vizí, a také energie a pracovního nasazení. Uměl též prakticky uvažovat. Dovedl prozíravě plánovat. Někdo by vyzdvihl i jeho právo užít si, co si tak zvaně zasloužil, protože si to sám vydřel. Kdybychom toho boháče potkali na ulici, patrně bychom ho nenazvali bláznem. Alespoň mě by o takovém člověku nenapadlo říct: „Podívejte se, to je typický blázen.“ Naopak i já bych asi obdivoval podnikatelský elán a stavitelské úsilí takového člověka. Fascinovala by mě jeho energie. A přesto tomuto člověku Bůh řekl: „Blázne.“ Důležité teď není, co ten člověk má a co zvládne – to samo o sobě by mohlo být dobré. Rozhoduje však, co onomu muži schází! Právě tento muž podle Ježíše není bohatý před Bohem.

Kdo je na světě blázen, a kdo je rozumný?

Kdo je na světě chudý a kdo je bohatý před Bohem?

Kdo je opravdu obohacován? A kdo je obohacením?

Ježíš říkal: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“

Co znamená být chudým v duchu?

A koho obohtí samomluva? Nenaslouchat a nevnímat nic než sám sebe a své starosti? Ten boháč překypoval myšlenkami, ale žil vnitřně chudě. Pořád jen vedl samomluvu: Co budu dělat? Udělám to, pak to, a pak si řeknu: užívej si. A radoval se ten boháč vůbec? Řekl si, že si v budoucnu řekne: „klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ Zní to až poživačně, trochu jak po nás potopa. A přesto nečteme, že by se radoval teď. Teď mu spíš úroda přinesla jen další starosti. Spíš další otročinu – zbořit stodoly, postavit větší… Teoreticky po nás potopa, prakticky stres a práce navíc. A oč byl ten boháč obohacován duchovně? Vzpomněl si vůbec na Boha? Ztišil se ve své samomluvě? Chystal se přijmout dar Božího slova? Nebo si řekl maximálně: Až zbořím stodoly a postavím větší, potom si třeba konečně najdu trochu času i na Boha… A obohacoval ten boháč druhé? Byl jimi obohacován? Nic o tom nečteme.

A najednou mu Bůh řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ Chytrému napověz, pošetilce zkus šokem léčit.

Člověče, představ si, že dneska v noci umřeš. Nikdo z nás tu možnost nevyloučí. A představíš-li si svou dnešní smrt opravdu živě, na čem Ti dnes nejvíc záleží? (A pokud si navíc po smrti prohlídneš celý svůj život s Bohem, pokud se budeš muset zodpovídat na Božím soudu, pokud všechno, co děláš, může mít nezvratnou budoucnost, a pokud už na tom nebudeš moci nic změnit, co je tím pádem Tvé největší štěstí, co je Tvé největší bohatství, co jsou Tvé největší cennosti, vzácnosti, hodnoty? A jeví se Ti Tvé hádky a spory dosud tak důležité? A jakou roli by mohl mít Ježíš v tento Tvůj jediný dnešní den? Měl by být především strážcem pořádku, policajtem či soudcem Tvých rodinných sporů? Myslíš, že poslouží maximálně jak Ježíšek, co splní přání a nanosí dárky dle připraveného seznamu, ve kterém nezbývá už mnoho prostoru pro změnu? Anebo může být jiný, zavítat odjinud, obdarovat i jinak než bys čekal, vnést do Tvých vztahů jiné světlo, vyvětrat v nich a vpustit do nich čerstvý vzduch odjinud…? Může též inspirovat ke smíření? Může Tě přivést Tě ke ztišení. osvobodit od samomluvy, vést k setkání, ke sdílení, k odevzdání se, k darování se, k obohacení vzájemnému? …

Slovo poslání: Ko 3, 1-11