První čtení: Iz 8, 23-9, 4

Základ kázání: Mt 4, 12-23

Letošní Vánoce jsou už za námi. Jejich sváteční nálada, která přece jen působí napříč celou společností, pominula. Vnořili jsme se opět do stereotypního plynutí všedních dní. A navíc do monotónní zimy, která nejednoho z nás vyčerpává. Jiní jsou vyčerpaní aktuálními starostmi. Může se zdát, že vánoční světlo uhasíná.

Atmosféra v období začátku Ježíšova veřejného působení určitě nepůsobila útěšněji. Naopak vyvolávala ještě pochmurnější, znepokojivější dojmy. Okolní společnost chudá, politicky rozvrácená, vnitřně rozbouřená, částečně vykořeněná… Mocnáři do sebe zahledění, zkažení, namnoze krutí. Jan Křtitel byl zrovna uvězněn. Když Ježíš uslyšel, že byl Jan uvězněn, odebral se do Galileje. Galilea – okrajovější židovské území, už před staletími dobyté Asyřany. Už dávno se mohlo zdát, že tady slunce zapadlo. Nyní zde sice žije stále dost židů v sousedství pohanských obyvatel… Avšak celkově jde spíš o trochu podezřelou periferii než o ortodoxní centrum. Dlužno dodat, že území Galileje spadá pod správu téhož Heroda, který dal zrovna uvěznit Jana Křtitele. Temná doba a pohnuté okolnosti, ve kterých se Ježíš svobodně pohybuje.

Jak podivuhodné, že s Ježíšovým příchodem se právě tady a právě v této době naplňuje slovo proroka Izajáše:

„Země Zabulón a Neftalím,

směrem k moři, za Jordánem,

Galilea pohanů –

lid bydlící v temnotách uvidí velké světlo;

světlo vzejde těm, kdo bydlí ve stínu smrti.“

V Izajášově proroctví předcházejí tyto verše tradiční předpovědi Mesiášova narození. Vždyť právě k Vánočnímu času patří slova: „Lid, který chodí v temnotách uvidí velké světlo;“ Vždyť o několik veršů dál pokračuje proroctví slovy: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda“. S nadcházejícími starostmi by se však mohlo zdát, že radostná slova proroctví odplynula do ztracena.

Světlo však nezhaslo. Naopak ve skrytu sílilo. Od začátku se šířilo. Od prvopočátku vládne světu, jak se má nyní ukázat. Ježíš se narodil, vyrostl, dospěl. Vánoční záře tajemně prostupuje všechny ty následující chladné dny. Ježíš se narodil mezi námi. A jeho přítomnost neustává. Přichází mezi nás. Prochází mezi námi. Působí.

Přichází z druhé strany, ale setkal se s námi v téže řece. Nechal se pokřtít v Jordánu od Jana Křitel. Ač sám bez hříchu, vstoupil s námi do téže jedné vody, abychom se v ní důvěrně setkali. A tehdy opět na chvíli zavládla nádherná slavnostní atmosféra: Jan Křtitel, Ježíš a věřící společně v Jordánu na prahu mezi starým a novým věkem. Království Boží už na dohled.

Avšak už zanedlouho byl Jan Křtitel uvězněn. Jak se teď cítí třeba takoví Janovi učedníci? Nepropadají malomyslnosti, pochybnostem, beznaději? Nezdá se opět, že lež a nenávist ve světě vítězí? V oněch dnech Ježíš sám začíná kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Slyšíme, že toto úvodní Ježíšovo zvěstování zní na vlas podobně předchozímu zvěstování Jana Křtitele. Boží slovo se umlčet nedá. Nedá se uvěznit. Nedá se zničit. Zkusíš ho vyhodit oknem, a vrátí se ti dveřmi. Zkusíš ho ukřižovat, a vrátí se ti vzkříšené. Zkusíš rozprášit pár věřících, a vrátí se ti mnohamilionová církev…

Podle logiky naší víry se nedá říct, že by Ježíš navazoval na Jana Křtitele jakožto následovník a žák. Dá se říct, že Ježíš osobně působí v první linii, kde je nejvíc potřeba: Nyní na uprázdněném Janově místě, a ještě blíž k lidem. Dá se také říct, že už Jan vystupoval jako Kristova předzvěst. Jako kdyby se ozvala ozvěna dřív než zvuk sám. Vždyť Ježíš přichází jako ztělesněné Boží Slovo. Vždyť Ježíš přichází jako nejpůvodnější, nejautentičtější, jedinečný, jednorozený Boží Syn.

Podle evangelisty Jana Ježíš vyjádřil svůj vztah k Janovi Křtitelovi větami: „Jan byl svíce hořící a zářící, a vy jste se chtěli na chvíli radovat v jeho světle. Svědectví, které mám já, je větší než Janovo. Skutky, jež mi Otec svěřil, abych je vykonal.“ Nyní zde v Galileji začala Kristova misie slovem i mocnými skutky. Misie kázáním evangelia i duchovním uzdravováním.

Jan Křtitel vystupoval jako zbožný asketa a zdržoval se v poušti. Zájemci museli putovat za ním. Ježíš teď přímo ztělesňuje Boží světlo přicházející doprostřed lidského ruchu a galilejského zmatku. Putuje napříč územím, aby tu vyhledal ztracené, toulající se ovce.

„Když procházel podle Galilejského moře, uviděl dva bratry: Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře, byli totiž rybáři.“ Nevíme, zda Ježíš Šimona s Ondřejem náhodou neznal už předtím. Potkávají se poprvé v životě? Nebo se konečně setkali v novém světle? Nevíme. Víme, že v tuto chvíli nastal zlomový okamžik v jejich vztazích. „Řekl jim: ‚Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.‘ Oni hned zanechali sítě a šli za ním.“ Dlužno dodat, že rybáři nebyli příliš bohatí lidé. A přece se v tuto chvíli rozhodli opustit velkou životní jistotu. Podobně zanedlouho Jakub Zebedeův a jeho bratr Jan. Ihned opustili loď i svého otce, s nímž ještě před okamžikem spravovali sítě. A vydali se za Ježíšem. Vánoce zdánlivě pominuly, ale nyní se Boží světlo zjevuje uprostřed všedního dne… A způsobuje nečekané proměny v jeho běhu. Uvolňuje již prostor pro jinou budoucnost. Pro nové možnosti. Pro nové vztahy. Přiblížilo se království nebeské… A obrací starý svět vzhůru nohama. Vede nás k obrácení, k přehodnocení, ke změně priorit, k přeměně postojů, k proměně smýšlení, mluvení, jednání vstříc Příchozímu. „Čiňte pokání“. Pokání znamená obrat a také návrat: Zpátky k onomu vánočnímu světlu. (Namísto aby člověk obracel své soustředění stále jen k všední šedi, a splýval s ní…) Z Kristovy přítomnosti však také nekompromisně vyzařuje: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden;“ „kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej“. Petr, Ondřej, Jakub a Jan to pochopili.

Ježíš též vyslovuje nezvyklá, nová povolání: „Učiním z vás rybáře lidí.“ Využívá tak původní lidské talenty, například umění rybářů, ale zároveň je proměňuje – transformuje. Uvádí je na vyšší rovinu. Zapřahuje je do vyšších služeb. Dodává jim vyšší kvalitu. Co přesně to obnáší: Stát se rybáři lidí? Na jednu stranu to zní znepokojivě. Ryba nechce být ulovena. Chtěl by být uloven člověk? Na druhou stranu člověk se na rozdíl od ryby ve vodě topí. Člověk se v temnotách vlastního hříchu topí. Jestliže o tom pořádně neví, málem už utonul – ocitl se v bezvědomí. Bezesporu mu pomůže být zachráněn. Pomůže mu být vytažen na souš. Prospěje mu, když získá pevnou půdu pod nohama. A navíc se v jediné rybářské síti otevírá příležitost nečekaně těsných a důvěrných setkání různých druhů ryb-lidí. Jak Ježíš později konstatuje v podobenství: „Anebo je království nebeské jako síť, která se spustí do moře a zahrne všecko možné“. Sociální síť, jež usouvztažňuje ryby-lidi v nečekaných kombinacích. Záchranná mezilidská síť. Letošní Vánoce jsou za námi. Kolik však nečekaných darů dnes dostáváme v bratřích a sestrách, s nimiž jsme shromážděni. S nimiž jsme převáženi na jedné lodi. S nimiž se užuž ocitáme na druhém břehu.

Šimon Petr a Ondřej byli povoláni prvními Ježíšovými rybáři lidí. A co je další nesmírná útěcha: Praví Kristovi učedníci neloví druhé lidi pro sebe. Vytahují je z vodstva smrti, aby je odevzdali Kristově lásce. Kdybyste před síti království nebeského utekli, hrozí vám, že vás uloví jiní a že vás stáhnou dolů. Služebníci království nebeského však vytahují do nebeského světla, nebeské svobody, nebeské otevřenosti… Života, jež nejen o Vánocích vstupuje do světa. Života, jenž nikdo nepřemůže vězněním ani popravou ani jinými stresory. Života věčného, který nekončí.

Slovo poslání: 1K 1, 10-18