První čtení: Iz 9, 1-6

Základ kázání: L 2, 1-14

Co pro nás znamená narození Ježíše v Betlémě? Jaký význam má Boží děťátko v jeslích?

Jako věřící křesťané tu nacházíme jeden z těch hlavních zlomových okamžiků, čas obratu, počátek světového převratu. Nefalšovaný začátek nového letopočtu. Věříme, že od těch dob na zemi nic není stejné jako dřív.

Ale jaký je to bod obratu? Jaká světová revoluce? Okamžik čeho? Odkud, kam, jak přesně se v těch jeslích propojil Boží svět s lidským? Za jakých okolností?

Třeba pro Marii s Josefem se tehdy asi dovršovaly docela únavné a stresující dny. Upocené dny na zaprášených cestách. Když se vláčeli desítky kilometrů z Nazareta do Betléma. Kvůli úřednímu nařízení. Zrovna když přicházela Mariina hodinka. V Betlémě se ani nenašlo ubytování. Navíc i velmi chudé izraelské matky si tehdy mohly dovolit alespoň kolíbku. Novorozeně Ježíše však musejí kvůli té zmatené shodě okolností uložit akorát do jeslí. Celá ta atmosféra prvotních Vánoc nejdřív vypadá poněkud neslavnostně – až antislavnostně. Může nám snadno připomenout naše všední dny plné stresu, kdy řešíme páté přes deváté – a musíme vyřešit jistě i záležitosti velmi důležité, jejichž důležitost si v takových chvílích však mnohdy příliš neužíváme – a navíc se páté přes deváté komplikuje. Taková atmosféra nám může připomínat i ony záležitosti, od nichž si alespoň o Vánocích chceme odpočinout. Právě ony nám Lukášem popsaná atmosféra prvotních Vánoc může připomínat. Právě do těchto podmínek se narodilo miminko Bůh. Přímo do těchto našich podmínek. Nenarodil se do virtuálního, slavnostnějšího světa. Nenarodil se za oponu ideálního světa, do kterého by patřili vždycky jenom ti druzí spíše než my – jenom ti druzí, kteří jsou na obrázku, jenom ti druzí, kteří jsou ve filmu, jenom ti druzí, kteří jsou v centru pozornosti, jenom ti druzí, kteří jsou za mořem, jenom ti druzí, kteří jsou v naší představě před dvěma tisíci lety. Nikoliv, až takhle daleko od nás se Bůh nenarodil. Zrodil se přímo mezi nás, přímo k nám, přímo pro nás. Přesně do našich souřadnic. Vysloveně do našich příležitostí, do našich reálných možností, starostí. Mezi nás, lidi tak obyčejné, jako i Josef s Marií byli. A jako pastýři byli. A mezi vola a osla se narodil.

Ano, druhá část pravdy zní tak, že celá událost nakonec dopadla slavnostně. Bohu díky. Neskončilo to jen koloběhem nekončícího stresu. Ano, milující Bůh promění třeba i vodu ve víno nebo nesourodý zmatek ve slavnostní chvíli. Podivnou dobu mění v čas prozářený. Veliké světlo v temnotách. Ponurou hodinu v čarokrásnou, v okamžik zjevení. V tu čirou přítomnost, kdy celou zemí rezonuje hlas: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Ale řeč je tu právě o pokoji, který přichází doprostřed nepokoje. Nikoliv pokoj, jenž by šel vypěstovat jen někde stranou, v těch pomyslných ideálních podmínkách. „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám.“ – Řekl sám Ježíš uprostřed zběsilých chvil před ukřižováním. Pokoj – a v lidech zalíbení – a zalíbení právě v těch lidech jako my, normálních, bláznivých, prostých, někdy tak vystresovaných. To Boží zázračné, odvážné zalíbení v hříšných a dosud nehotových lidech, kteří však mohou také toužit, naslouchat, nechat se oslovit, otevřít se a přijmout Ježíše mezi sebou. Ano, Bůh mění vodu ve víno a mění sled podivných náhod v posvátnou příležitost. Mění špatnou noc v prozářenou slavnost. Zjevení dítěte v jeslích. Nečekaná a krásná pointa únavné cesty, již museli Josef s Marií podniknout. Cesty, jež mohla vypadat zbytečně… Bůh však může i takové nešikovné podmínky přetvořit tak, aby nás posunul tam, kde nás chce. Aby v nich zjevil, co touží zjevit. Také na nás a mezi námi zjevit. V tomhle smyslu evangelista Lukáš popisuje shody okolností, které nakonec podle jeho verze vedly k narození mesiášského krále v zaslíbeném městě Betlémě. Díky Božímu neotřelému smyslu pro humor, s nímž přetváří všechny světové události, jako například byl soupis lidu za císaře Augusta, po svém. Díky Božímu neotřelému smyslu pro vážnost situace, doprostřed níž se nám narodil nebeský vládce, který chce s námi mít všecko společné, všechno sdílet a všude k nám hledat cesty. Proto oproti nám nedostal do vínku žádné luxusnější výchozí podmínky, žádnou nebeskou protekci. Nedostal oproti nám předsunutou startovní čáru, když se narodil v jeslích v Betlémě za byrokracie za císaře Augusta. Náš Pán a náš Bůh.

Bůh rodící se do našich podmínek.

Bůh rodící se na cestě.

Bůh rodící se do našich plenek.

Bůh rodící se do nejistoty.

Bůh odkázaný na mateřskou péči.

Bůh vydaný nám do rukou.

Bůh, jenž se může vcítit.

Bůh, jenž může vše sdílet.

Bůh zranitelný.

Bůh zraňovaný.

Nejenom vševládce, ale i maličký.

Nejenom nejvyšší, ale i maličký.

Nejenom vzdálený, ale i nejbližší.

Nejenom jiný, ale i důvěrně se seznamující.

Nejenom hrozivý, ale i milující.

Nejenom bázeň vyvolávající, ale i ten, kterého lze milovat.

Nejenom záhadný a neproniknutelný, ale i činící se srozumitelným.

Nejenom neuchopitelný, ale i podávající ruku.

Nejenom nekonečně přesahující člověka, ale i s tváří člověka.

Nejenom nad námi, nejenom mimo nás, ale i mezi námi, uprostřed nás, s námi.

Dokonce součástí nás, kterou se stává v otevřeném vztahu.

Bod, který pohybuje vesmírem, spočívající v dítěti v jeslích.

Osa světového dění, procházející v dítěti v jeslích.

Setkání nebe se zemí v jeslích.

(A samozřejmě také už v Ježíšově početí, vrcholně na kříži, a také v celé Ježíšově cestě s lidmi. Ale rozhodně také nonšalantně stranou lesku a slávy císařských paláců a zdánlivě významnějších dobových událostí.)

V Betlémě je také vidět, že Bůh v našem světě často začíná z mála. Tvoří a rozvíjí fantasticky z ničeho. Užívá možností, jako je trochu kvasu, která celé těsto prokvasí. Užívá možností, jako je zrnko hořčičné, které se až později stane velkou rostlinou. Užívá možností, jako je novorozené dítě.

Nikoli příliš rozmáchlá gesta. Nikoliv široké cesty a efektivní zkratky. Ale z mnoha maličkých kroků sestávající úzké a originální cesty o to podivuhodněji zakomponuje Tvůrce do veledíla.

A – z čeho až běhá mráz po zádech a až to vyvolává závrať, když si to představíme: Ta odkázanost nemluvněte Boha na to, aby se o něj staral, aby jej kojil, aby jej přebaloval, aby jej hladil a přijímal ho. K tomu rodiče potřebují velkou sílu shůry, aby se dobře starali o Božího Syna. I dnes nám však může být království Boží obdobně vydané do rukou: Prozatím malinké. Doposud zranitelné. Svěřené do naší péče. Trocha kvasu potřebuje vykynout. Malé zrnko potřebuje zalévat. Druhý člověk potřebuje dodat víru, naději, lásku, aby v něm ožíval Kristus – ten dosud hladový, žíznící, nahý, osamělý, ve vězení, na cestách. Kristus přicházející do našeho světa.

Kéž je nám k tomu dopřána velká síla shůry, abychom s ní mohli zase my pečovat o Boží přítomnost, rodící se a rostoucí přímo mezi námi. Právě zde, uprostřed mnohdy tak nepokojného světa.

Slovo poslání: Tt 2, 11-14