První čtení: Jr 29, 1-14

Základ kázání: 1Tm 2, 1-17

Ta slova z listu Timoteova mě vždycky lehounce zaskočí. Prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání – nejenom za všechny lidi obecně, ale i konkrétně za vládce a za všechny, kdo mají v rukou moc… To znamená včetně těch politiků, kteří třeba mně osobně nejsou úplně po chuti… Nevyjímaje ty, na něž mám sklon spíš nadávat než přát jim vše nejlepší od Boha. A přiznávám, že mě na křesťanství dlouhodobě přitahuje jeho protestní tón; Ten, který mocně zazněl například v Mariině chvalozpěvu, podle něhož Bůh „prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ – To zpívá samotná Marie (některými nazývána „panenkou“) ve svaté horlivosti. Křesťanství jako výraz Božího vzdoru i svaté občanské nonkonformity, ukřižovaný Pán v opozici vůči panákům u koryta… I tato osvobodivá energie k víře patří. Vždyť bez ní by ani Mojžíš nečelil faraonovi a nevyvedl by lid z Egypta. Ani křesťanské církvi nesluší, když se chová jen jako se vším svolná služka a jako prodloužená ruka mocných, autoritářů a diktátorů. „Boha je třeba poslouchat víc než lidí“, říkali apoštolové, když k tomu cítili pádné důvody. Ale pozor! Čím víc člověk chápe onu energii svatého protestu a posvěceného vzdoru, tím víc ať si dává pozor, aby se jeho víra nevyčerpala v pouhém protestu a vzdoru. Křesťanství neznamená jen bezhlavou revoluci. Pravá víra je vždycky hlubší než jednostranné lidské sklony. A zájmy víry bývají ještě zajímavější než zájmy politiky – jsou širší. Víra nepotřebuje „vyplácat“ všechnu svou energii na zápas s mocnými tohoto světa, protože mocní tohoto světa jí za tolik nestojí. Ježíš sám není jenom král ukřižovaný proti těm mocným; On je ukřižovaný dokonce i za ně, dokonce i pro ně. I k jejich srdcím míří jeho touha po smíření a po novém systému. Také k nim směřuje pozvání do říše skutečné pravdy a lásky.

Modlit se za svoje politiky je tím pádem o mnoho plodnější než nadávat na ně. Může to znít trochu nezvykle, ale je to tak. A navíc v tom spočívá i osvobození pro nás ostatní: Protože na svého neoblíbeného politika nadávám též z podvědomé touhy stavět se do lepšího světla, ospravedlnit se, dokazovat si, že i když nejsem tak skvělý člověk, jsem aspoň lepší než můj neoblíbený politik. Ale Bůh nepotřebuje, aby se před ním kdokoliv takto ospravedlňoval. Bůh krajně miluje tebe, mne i naše neoblíbené politiky. A zároveň má absolutní očekávání od tebe, ode mne, jakož i od našich neoblíbených politiků. I kdybych se chtěl vymlouvat, že aspoň nejsem tak strašný jako můj neoblíbený politik, moc velké alibi si z toho před Bohem stejně nevyrobím.

Ale pozor, čtěme i dnešní text z Prvního listu Timoteovi pozorně a bez zjednodušování. Vyhlídka, že Bůh je schopen spolupráce i s našimi neoblíbenými politiky, neznamená, že se máme jejich mocí opájet. A neznamená to žádnou nebeskou protekci pro mocnáře. Dávejme ještě jednou pozor, jak text začíná: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc“… Apoštol nepíše: „Modlete se v první řadě za vládce, protože oni si zaslouží modlitby přednostně (podobně jako poslaneckou imunitu a čtrnáctý plat), a když se pomodlíte v první řadě za ně, tak vám z toho třeba kápne nějaká výhodička… A potom až ve druhé řadě se modlete za obyčejné lidi, protože z nich vám tolik výhodiček nekápne, a tak vám nestojí za tolik modliteb.“ To v textu nestojí – stojí tam za prvé: „Modlete se za všechny lidi.“ Také pisatel dopisu Timoteovi uchoval na zřeteli, že Bůh začíná zároveň od těch nejmenších a neznámých lidí, nejenom od těch na první pohled významných a mocných.

Modlete se za všechny lidi, to za prvé. Až potom za druhé následuje seznam: za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, (protože někteří lidé moc koneckonců kumulují, tak kéž se celá ta nakumulovaná moc odevzdá k dispozici Kristu). A pořád dávejme pozor, co přesně slyšíme a čteme. V dopise není napsáno: „Modlete se za své vládce, neboť oni vám pomůžou prosperovat i přes mrtvoly.“ Je tam napsáno: Modlete se „za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.“ Stabilní stát tedy umožní dobré podmínky i pro církev, ale nejen to, apoštol pokračuje slovy: „To je dobré a vítané u našeho Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ Čili usilujte o pokoj pro svou zemi, aby vznikly dobré podmínky i pro církev. A usilujte o dobré podmínky pro církev, aby mohla dobře sloužit ve své zemi. A usilujte o požehnání pro politiky, aby rozeznali Boží příležitosti a chopili se jich. A usilujte o spásu pro všechny, i pro své politiky. Usilujte o skutečné dobro pro celou společnost. Mimochodem, také z oněch slov vyplývá, že smyslem politiky je služba. Nám, kteří máme dostatek zkušeností s mnoha podobami reálné politiky, to může znít až přitaženě za vlasy, ale v Kristově Duchu přesto zůstává jedinou platnou možností: Smyslem politiky je služba občanům. Proto budiž i našim politikům přány ty nejlepší podmínky od Boha. Také proto jim budiž přána spása, což s sebou bytostně nese záchranu od egoismu k té pravé službě druhým.

Vždyť Kristus svou obětí zachraňuje od hříchu k pravému, věčnému životu. Řečeno slovy klasika dokonce: Miluje člověka, a nenávidí jeho hřích. Z toho plyne také: Milovat čelní představitele své země, ale nenávidět jejich hřích.

A tak víra pořád balancuje na hraně a snaží se dosáhnout zázračné rovnováhy: Hledat ve všech lidech Boží obraz, ale žádného člověka nezbožštit. Respektovat i svoje neoblíbené politiky, ale nezbožštit ani ty oblíbené. Odvážní izraelští mládenci ve vyhnanství brali i babylonského krále vážně, ale i přes hrozbu trestu smrti se odmítli poklonit jeho soše. A pokud někoho beru vážně a pokud ho přijímám jako partnera (a pokud mu přeji to nejlepší od Boha), potom mu mohu připomínat i jeho závazky a selhání, právě protože mi na něm záleží. To už je něco úplně jiného, než kdybych takovým člověkem jen pohrdal. Například Jan Křtitel kritizoval krále Heroda za překračování Božího zákona. Ale v první řadě Jan musel brát Heroda vážně. Kdyby byl jenom od světa odtrženým asketou, zůstal by v klídku na poušti, a krále Heroda by ignoroval. Ale Jan bral Heroda vážně, a proto s ním přišel vést do hlavního města kritický rozhovor. A byl kvůli tomu uvězněn a nakonec i popraven. Stejně tak starozákonní proroci vyřkli spoustu kritických slov vůči svým králům, právě protože jim šlo o jejich krále. Smyslem prorocké kritiky nebylo zanadávat si na svého krále v závětří u piva, ale naopak riskantně navazovat opravdový vztah s ním. Nejedna prorocká naléhavá výzva měla vést k tomu, aby se i ti nepodaření králové konečně obrátili, přijali Boží spásný pokoj, a tím pádem také ustoupili od svého nabubřelé ega. Aby odevzdali svou moc do služeb moci vyšší a pokornější. Cesta k pokoji vypadá mnohdy trnitě, vyžaduje i zápasy v potu a v krvi. Odvážní věřící tváří v tvář mocným to mohou dosvědčit. Ale Kristus tu cestou prošlapal až do konce, a nám je teď plně přístupné Kristovo přání pokoje pro všechny.

Proto se můžeme modlit za všechny lidi i za všechny vládce naplňováni Kristovým pokojem. A přát pokoj i celé naší rozdělené společnosti. V křesťanství může spočívat účinná sjednocující síla tam, kde se ostatní jen hádají. Proto má smysl naslouchat i protichůdným stranám a pohlížet i na své neoblíbené politiky očima Kristovy lásky. Už jenom z diplomatických důvodů by to mělo smysl, neboť když k druhému přijdu a začnu mu nadávat, naděje na smysluplný rozhovor se tím od začátku zmenšuje. Zvětší se, když začne z celé mé osobnosti vyzařovat: Modlím se za tebe, přeji ti, aby tvá služba dávala smysl… Děkuji, že Bůh pro tebe nejspíš připravil lepší možnosti, než bys sám čekal. Přeji ti, abys dostál svým nejlepším možným závazkům. Ba abys pozitivně překvapil i sám sebe.

A tak ať se konají prosby, modlitby, přímluvy – i za vládce, aby je Bůh vedl k dobrému a osvobozoval je od zlého. Ať se koná i díkůvzdání za Boží příležitosti pro ně, a také za to, že je Bůh může od zlého vést. Možnosti proměn v Kristově Duchu jsou velké, a bez nich by stejně smysl nedávala žádná politika. Ale v Kristově Duchu může spočívat dlouhodechá naděje i pro ty, nad nimiž bychom už jinak lámali hůl.

Slovo poslání: Mt 5, 9