První čtení: Iz 7, 10-16

Základ kázání: Mt 1, 18-25

Na jednu stranu jsme na ten vánoční text zvyklí. Na druhou stranu v něm čteme velmi neobvyklou výpověď. Proto nám ten text může připadat vzdálený – příliš známý a zároveň příliš neznámý. Může nám připomínat Vánoce a jejich každoroční, až stereotypní tradici. A zároveň zázračné události, které se děly jindy a jinde a jinak než nám.

Ale představme si to z tehdejšího pohledu Josefova. Bůh vstoupil skutečně nečekaně a náhle do Josefova všedního života. Vstoupil podivuhodně. Ale na první Josefův pohled spíš jenom podivně. Pod rouškou nemanželského početí. Ve formě rodinné krize. Manželství, které troskotá dřív než začlo.

Může i nás Bůh navštívit pod rouškou nějaké šlamastyky? Může nás navštívit mocně, ale nečekaně, ba nenápadně a skoro podloudně, uprostřed neslavně působícího zmatku? Přijímat dárky o Vánocích už většinou umíme… Přijímat dar Boží přítomnosti v jejích nestandartních projevech se můžeme učit snad nadosmrti.

Josef vystupuje od začátku jako muž spravedlivý. A navíc velkorysý. Ne jako pouhé moralistické strašidlo. Marii hrozí nařčení z cizoložství. Nejenže veřejná ostuda, ale i nejpřísnější trest podle litery zákona. Ale Josef chce Marii uchránit před obviněním a skandálem. Nerozhodne se veřejně ji z cizoložství nařknout. Vždyť by to bylo dost úzkoprsé pojetí spravedlnosti, která by ráda jen na druhé ukazovala prstem a vyhledávala jejich skryté hříchy, prahnouce po jejich kamenování. Josef má přece navíc. Jeho pojetí spravedlnosti je velkorysejší. Co takhle propustit Marii potají, aby už nikdo nevěděl, jak to vlastně bylo… A čí je to vlastně dítě – Josefovo, anebo někoho jiného? A proč ji Josef propustil? Čí je to vina?

Nejušlechtilejší aut, do kterého chce Josef celou záležitost uhrát. Muž nejen tak zvaně spravedlivý, ale i lidský a hodný. Chce tu věc uhladit nejenom v přijatelných mezích, ale i empaticky. A raději ji dál nerozpitvávat, ale spíš elegantně vytěsnit. A potom si snad dál v klidu žít. Ani Josefa by ovšem nenapadlo, že taková trapně a hrozně vypadající věc je ve skutečnosti Boží věc. Nenapadlo by ho to ani ve snu… Kdyby mu ten sen Bůh neseslal. Ale ukazuje-li se Boží věc, pak by ji byla věčná škoda vytěsnit.

„Josefe, Synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.“ Zazněl hlas Boží inspirace ve snu. Neboj se přijmout Marii. Neboj se přijmout tu věc. A neboj se přijmout Boží zázračné vysvětlení zdánlivě obyčejného vztahového průšvihu. Ovlivněn snovou inspirací se Josef mění v odvážného muže víry. Nejenom, že měl sen. Ale on realizuje sen. Neřekne, že to byl jenom sen. Uvádí Boží sen v lidskou skutečnost. Vykašle se na přehnaně dospělou obezřetnost typu „hlavně se nenechat oblbnout“. Vykašle se na běžná očekávání a představy, kam ještě člověk může zajít. Vykašle se na výpočty, co by se zdálo pravděpodobnější, vždyť obyčejné lidské průšvihy se zdají být na první pohled pravděpodobnější než Boží divy. Vykašle se na obavy, co tomu řeknou lidi. A přijme Marii. Otevřeně a odvážně. A přijme s ní Boží sen, Boží víru a Boží naději, Boží pohled a Boží vztah vyvíjející se uprostřed mezilidského zmatku. Ruku v ruce s tím přijímá Ježíše do staroslavného rodokmenu krále Davida. Nevytěsňuje ho jako vetřelce, který se ocitl v rodové linii jaksi bokem. Naopak, přijímá ho otevřeně, jako novou a nevšední možnost s původním, originálním jménem.

Vidíte, že to Bůh nemá tak úplně jednoduché. Ježíše mají problém přijmout i ti nejbližší – i vlastní rodiče. Bůh to nemá tak úplně jednoduché, když hledá naše přijetí. Až dodnes může přicházet na svět s komplikacemi. Sice už alespoň tomu svědectví o Ježíšově narození po dvou tisících letech jakoby už trošku rozumíme; alespoň o Vánocích jsme na něj zvyklí… Ale co když se opět mezitím Bůh prodírá na svět pod rouškou našich osobních mezilidských zmatků, jimiž se musíme zabývat, a třeba ani o Vánocích na ně nedokážeme zapomenout, přestože bychom chtěli? Víra je často dost odvážná, nesamozřejmá cesta. Víra může být někdy dost fantastickou realizací nepravděpodobných Božích snů. Osobní víra každého z nás je vlastní cesta úzká, a nikým jiným neprošlapaná. Josef se v takové cestě naučil chodit.

Prvním oříškem bylo jednak Ježíše vůbec přijmout. Dalším oříškem je správně pochopit, okomentovat a vyložit – neboli pojmenovat to přicházející na svět. Máme už sice k dispozici prastará biblická proroctví, ale upřímně řečeno – citovat z nich lze na tisíc způsobů. Josefovi se naštěstí otevřela Boží inspirace i v tomhle směru:

„‚Josefe, Synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.‘ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.“

Jak přesně se v Ježíšově životě naplňují pradávná starozákonní proroctví? Když se nad tím zamyslíme blíž, ani to Izajášovo citované o narození dítěte úplně průhledný smysl nedává: Pojmenuješ syna Ježíš, aby se splnilo dávné proroctví o narození syna jménem Immanuel. Minimálně lidem, kteří chtějí, aby vše pasovalo matematicky, nemusí dávat úplný smysl: Že v narození dítěte jménem Ježíš se naplňuje proroctví o narození dítěte jménem Immanuel. Ale události i proroctví lze osvětlit také jinak než podle výpočtů. Starým a zaprášeným slovům lze dodat nový, čerstvě Boží význam. Izajášovo proroctví by těžko šlo přijmout jako nezvratný důkaz významu Ježíšova narození. Je to i trochu obráceně: Ježíš dodává nový a živoucí smysl starobylému proroctví.

A obě vyřčená jména spolu rozehrávají novou hru. Jméno Ježíš – Jehošua – tehdy to bylo ostatně dost tuctové jméno, podobně jako dnes Honza – to Jehošua totiž znamená: „Hospodin spasí“. A jméno Immanuel znamená „Bůh s námi“. Významy jmen se navzájem vysvětlují a tajemně doplňují: Hospodin spasí tak, že je s námi. Hospodin je s námi je tak, že spasí. Obojí se dosud nevídaným způsobem uskuteční v Ježíšově životě. A začíná to tím nečekaným Božím příchodem v chaotických podmínkách.

Immanuel – Bůh s námi. Právě že Bůh je s námi v tom zmatku. To jméno dostává dokonalý smysl napříč Ježíšovým životem: Když Ježíš přichází přijímá problémy druhých lidí za své, modlí se za druhé, hovoří s nimi, stýká se i s těmi úplně vyřazenými hříšníky a dotýká se i nedotknutelných, když uzdravuje, posiluje, těší a definitivně se vydává druhým na kříži. A potom Vzkříšený říká: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Od té doby už můžeme neochvějně věřit, že Bůh v Kristu je s námi, přestože skrytě – dokud se nezjeví tváří v tvář na konci věků. Ale v té Kristově lásce se splnily všechny odvěké naděje. A Kristova láska trvá a my se jí můžeme stále znovu otevírat, aby se stále projevovala i zjevně. Otevírat se s Josefovou odvahou. Tajemná slova se v Kristově životě obalila masem a kostmi a dotýkají se nás znovu a znovu. Uskutečňují se.

Je sice fakt, že slova „Bůh s námi“ je možné i katastrofálně nepochopit… Vždyť heslo „Got mit uns“ – Bůh s námi – nosila na přezkách opasků i Hitlerova armáda. „Bůh s námi“, mohou si říkat též sebevědomí křesťané, vyžívající se v pocitech vlastní vyvýšenosti nad zbytkem zkaženého světa. „Bůh s námi“, mohou si říkat teroristé a fanatičtí sektáři. „Bůh s námi“, mohli si říkat zákoníci a farizeové, vymezující se proti Ježíšovi, když vyhledává prostitutky a jiné podezřelé hříšníky; „Bůh zůstává s námi na rozdíl od téhle sebranky“, mohli si říkat. „Bůh s námi“, mohly si říkat nejvyšší náboženské autority, když nechaly Ježíše ukřižovat. Ale přímo takhle to jméno Immanuel myšleno není. Bůh s námi není proto, aby podpíral naší pýchu, do sebe uzavřenost a hříšné sebevědomí. Bůh s námi chce být naopak navzdory tomu. Bůh s námi čím dál víc na jedné lodi – mnohdy právě když naše pýcha a sebevědomé představy troskotají, právě v tom Betlémském chlévě, protože jinde neměli místa, ba právě tam na kříži a všude tam, kde opět přicházíme na to, že Boží příležitosti přicházejí do světa jako silný protivítr odjinud, jinak a nezávisle na tom, jak vysoké jsme kolem sebe vystavěli konstrukce, mříže a zdi.

Andělský komentář ke jménu Ježíš to všechno vysvětluje ještě blíž. Jehošua: „Hospodin spasí“. Josef obdržel ve snu zároveň návod k lepšímu pochopení jména: „dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“. Ani to nezní úplně prvoplánově samozřejmě. Hospodin spasí tak, že vysvobodí od hříchů. Například spousta lidí v Ježíšově době měla naději, že přijde zaslíbený král, jenž osvobodí lid od vnějších nepřátel. Především od římských okupantů. Vládce, jenžzajistí bezpečí a prosperitu, a s nikým, kdo státní bezpečnost ohrožuje, se párat nebude. Kristova mise je ovšem ještě hlubší a ještě nekompromisnější. V posledku dává ještě větší smysl. Začíná mezi námi a v nás. Osvobozuje od hříchů – za prvé bere na sebe naše vlastní zlo. Záchrana, která je v tom všem s námi.

Jehošua a Immanuel.

Slovo poslání: 2K 1, 18-22