První čtení: Jb 12, 13-25

Text: 1K 1, 18-2, 5

Co je opravdová sláva? Co sklízí úspěch? Co je příznakem prozíravosti? Co obstojí? Do čeho má smysl investovat?

My, kteří jsme se setkali v této modlitebně, bychom se nejspíš shodli, že život znamená víc než peníze, jídlo a požitky. Hledáme Boha a duchovní hodnoty. Ale i přesto se vracejí podobné otázky: Kde najít vzácnost a vznešenost v duchovní oblasti? Do čeho má smysl investovat ve vztahu k Bohu?

„Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.“ Napsal apoštol Pavel. Sám Pavel řeckou i židovskou společnost znal, včetně jejich odvrácené strany. Vždyť i Pavlovi se už mnohokrát vysmáli, věznili ho a usilovali mu kvůli Ježíšovi o život. Představitelé tehdejšího židovství očekávali Spasitele mocného, vítězícího, jehož vládu by měly potvrzovat Boží divy od začátku do konce. Smrt na kříži vnímali jako stvrzení prokletí Ježíšovy cesty, doočíbijící neúspěch a krach. A k čemu nám ztroskotaný Mesiáš? Jaký Spasitel na kříži? Nemáme beztak svých problémů dost? Řekové zase milovali protříbenou filosofii, ale když jim Pavel kázal o Kristu, odpovídali mnozí z nich: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Nauka o Ježíšovi spoustě lidí nepřipadala atraktivní. Ba ani mnoho křesťanů v korintském sboru nemusela lákat přímo slova o Ukřižovaném a o cestě kříže. Neexistují spíš slavnější Kristova tajemství?

Podobně nám dnešním křesťanům se může zdát, že Kristův kříž není až tak nic extra k podtrhnutí. Zajímavější by bylo vší silou prokázat, jak Bůh zázračně jedná. Třeba že zázračně uzdravuje, nebo že vyřeší problémy snadno a rychle. Oslnivější by bylo objasnit, že Kristovo učení není ani trochu naivní, ale naopak jde o hlubokou nauku pro ty, kdo se vyznají. Důstojnější by bylo na vybraných příkladech dokázat, jak slavné jsou dějiny církve. Hezčí by bylo pochlubit se svým křesťanským sborem, zejména příjemnou atmosférou v něm, sympatickými lidmi, kteří dle veřejného mínění do sboru patří především, množstvím poutavých akcí, které ten náš sbor pořádá (a oslňujícím farářem v neposlední řadě). Už posledně, když jsme při bohoslužbách epištolu Korintských četli, narazili jsme na podobné nálady tamních křesťanů. Jednotliví korintští se hlásí ke svým oblíbeným kazatelům. Jedni říkají: „Já se hlásím k Pavlovi“. Druzí: „Já zase k Apollovi“. Třetí: „Já k Petrovi“ a tak dál. Člověk v takovém rozpoložení chtě nechtě začíná uvažovat způsobem: Ten můj Pavel je teprve borec, a já jsem taky někdo, když se k němu hlásím. Samotný apoštol Pavel na podobné ambice odpovídá: „Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku?“ A navzdory všem sázkám na vnější úspěch a oslňující efekt upozorňuje: „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.“

Možná, že Pavlovi čím dál lépe rozumíme… Ale přesto nám zůstává viset na jazyku otázka, proč celý Ježíšův životopis zhustit do holé věty: „kážeme Krista ukřižovaného.“ Nedalo by se napsat alespoň: „kážeme Krista ukřižovaného a vzkříšeného“? Vždyť i pro křesťanskou víru je rozhodující vítězství života nad smrtí, vítězství lásky, vítězství smyslu nad absurditou… Sám Pavel píše na jiném místě dopisu Korintským, že bez vzkříšení by byla naše víra klamná. A přesto teď staví do centra pozornosti Spasitele, který opravdu nemá nic na odiv. Jenom ten ukřižovaný ztroskotanec Boží lásky. Jen tato obnažená pravda o světě. Jenom až takhle daleko zacházející touha smíření a vzájemné blízkosti.

Pavel mohl mít při psaní na mysli křesťany, kteří si hýčkají své pravdy a připadají si duchovně povzneseni nad druhé. Mohl mít na mysli také křesťany, kteří tak horlivě propagují moc Vzkříšeného a jeho zázraky, až otupěla jejich vnímavost vůči reálným bolestem druhých. Mohl mít na mysli křesťany, kteří pohrdají zjevnou slabostí a zjevně slabými. Mohl mít na mysli křesťany, kteří z různých důvodů vytvářejí ve sboru uzavřené kroužky, v nichž nepřijmou zrovna každého se stejným nadšením. Když se věřící soustředí v první řadě na Boží slávu a Boží moc, může se stát, že na kříž zapomenou. V touze po vyšší protekci zapomenou na Spasitele trpícího uprostřed našeho světa. A ruku v ruce s tím zapomenou na těžko řešitelné problémy bratří a sester, jež právě Ukřižovaný zastupuje. Ale právě uprostřed těchto problémů se obnažuje hloubka pravdy. A právě tudy vede cesta až překvapivě schůdná – tak zní dobrá zpráva. Ukřižovaný nám tuto nesnadnou, nepopulární, ale požehnanou cestu prošlapal. Nehraje už hru zdejších úspěšných mocných, protože právě z ní zachraňuje. Vždyť naše jednostranně zaměřená touha po moci a síle, která chce slabosti a utrpení jakoby vymazat, uniknout jim, popřít je – právě ta často další utrpení působí. Docela konkrétně: Proč jsou mezi vámi korintskými roztržky? Proč jedni druhými pohrdáte? Proč pomíjíte své slabé? Protože jste nepřijali slovo kříže. Spoléhání se na jiné moci a na jiné cesty – spoléhání se na to, co na první pohled vládne ve světě – vede do záhuby, nic neřeší, jen vyostřuje mocenský boj, a prohlubuje konflikty.

Apoštol Pavel připomíná, jak důvěrně souvisí realita Ukřižovaného s realitou korintského sboru: „Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“

Pavlova slova nás možná vyvádějí i z posledního optického klamu při pohledu na církev. Člověk si totiž může také fascinovaně pomyslet: Církev, to jsou hlavně ti výjimeční lidé jako František z Assisi, Matka Tereza nebo Albert Schweitzer. Ti, kteří Ukřižovaného opravdově následovali. K těm my se hrdě a srdečně hlásíme. (A pokud si člověk hledá vzory životní inspirace, nemusí to být zavádějící myšlenka.) Apoštol Pavel podlamuje i jednostrannost této představy. Církev jsou v první řadě ti bezejmenní a bezvýznamní lidé, kteří leckdy tak kolísají pod tíhou problémů. I Matka Tereza žila právě pro ně a pro Krista právě mezi nimi. (Někomu může připadat lákavější vyhledávat společnost Matky Terezy než společnost nemocného bezdomovce, jehož však právě ona vyhledávala. Nehledě na to, že ona sama těžce prožívala svou křehkost, své deprese a temné noci – právě s nimi je autentická. Podobně jako apoštol Pavel, jenž nezamlčuje své slabé stránky.) I Matka Tereza pro nás má takový význam právě proto, že význam mít nechtěla, o kariéru nestála a měnila se v nic, aby umožňovala zazářit Kristu skrze všechny. (V tom je i apoštolu Pavlovi podobná.)

Církev nejsou v první řadě ti sympatičtí lidé, na které nejradši vzpomínáš, o kterých´s nejradši četl nebo s nimiž bys nejraději dnes seděl po bohoslužbách u kafe. Rozhlédni se ještě lépe, protože Kristovým pokladem může být vpravdě kdokoliv, kdo se Ti ocitá na blízku. Kristův Duch tuto bezpodmínečnou blízkost vytváří, posvěcuje, upevňuje, prohlubuje a stále zdokonaluje.

Apoštol Pavel usiluje o to, aby Kristovu obnaženou pravdu nepřekryl, aby ji žádnými populárními slovy neředil, aby tak nesvedl posluchače na vedlejší kolej. Píše: „Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.“ V Kristu se i nám otevírá možnost nemluvit do větru. A nemyslet planě, nesměřovat planě, neukazovat na pozlátko. Nepřekrýt nejhlubší rány a touhy zející uprostřed našeho společného světa. V hlubině Kristových ran spolu zakotvit – protože právě tady se začínají dít opravdové zázraky.

Slovo poslání: Mt 11, 25-30