Hod slavný velikonoční

První čtení: Sk 10, 34-48

Základ kázání: Mt 28, 1-10

Dvojnásobný otřes pronikl lidskými životy. Dvakrát se celý svět obrátil vzhůru nohama.

Poprvé, když Ježíš vykřikl mocným hlasem a skonal. Vrátím se ještě k té části Matoušových pašijí, jak jsme ji slyšeli už o velkopátečních bohoslužbách: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: ‚On byl opravdu Boží Syn!‘“ První zemětřesení provázelo tedy už Kristovo ukřižování. Otřes všech jistot. Bod zlomu. Zhroutil se svět, jak ho lidé znali. Dovedete si možná vybavit trochu podobné pocity z osobních zkušeností. Pamatuji si, jak 11. září 2001 stál můj otec před televizí a napjatě sledoval přímý přenos hořících věží. Pak řekl, že svět už opravdu od této chvíle nebude jako dřív. V mnohem intenzivnější míře se tak mohou cítit přímí účastníci válek. A znáte podobné pocity jistě i v osobní rovině: Když vám zemře milovaný blízký nebo když prožijete jiné nevratné zlomy. I v Ježíšově případě šlo z vnějšího pohledu spíš o osobní než o celosvětovou tragédii. Zpovzdálí viděno žádný pád Světového obchodního centra, žádný požár Říma či katedrály Notre-Dame. Ze vzdáleného římského pohledu dokonce běžná poprava kohosi, kdo otřásal pořádky na periferii říše. Z tohoto pohledu někdo další skončil podobně jako spousta vzbouřenců apod. Ti, kdo Ježíše poznali blíže, však vnímali hluboký otřes. Takovému pocitu se mohou blížit jiní účastníci osobních tragédií, jež svou povahou přecházely v celosvětové. Například přátelé nespravedlivě popravených vězňů svědomí, kteří se ocitli v soukolí dějin. Pociťují otřesy v základech lidství a dobra, na něž zaútočila zvůle mocných. Kristův případ byl v tomto ohledu bezprecedentním, koncentrujícím v sobě nesmyslnost všech ostatních. Samotný základ dobra se povedlo vykořenil. Sám Bůh na tom místě v našem světě zemřel – docela hrozné pomyšlení. Zvenčí můžeme tento otřesný moment nahlédnout i tak, že svět se úplně zbláznil, obrátil se k Bohu zády a převrací se v základech. I dávní svatí se obracejí v hrobech a probouzejí se… (Z pohledu víry touto trhlinou pronikají již první příznaky Boží budoucnosti, potvrzující se zatím ve skrytu oním vzkříšením dávných svatých…) I římský voják a ti, kdo s ním ukřižovaného střežili, pochopili, že se odehrálo cosi překračujícího všechny meze: „velmi se zděsili a řekli: ‚On byl opravdu Boží Syn!‘“ V jejich svědectví již slyšíme zaznít zlomový, klíčový vhled: „opravdu Boží Syn.“ Nebylo samozřejmé rozpoznat jej v ukřižovaném. Ovšem neslyšíme ještě v jejich svědectví evidentní naději. „On byl.“ Ale už není… Tak sem naše světovládná moc došla. Tohle je konec. Srdce vesmíru puklo. Aby však totalitní moc nejednala nedůsledně, nechali zapečetit náhrobní kámen a postavili stráž k hrobu.

A potom se zdá, že nastal alespoň mrtvolný klid. Čas alespoň pro jakési vydechnutí. Alespoň pro jakýsi začátek nového týdne. „Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu.“ Jdou zřejmě hluboce otřeseny. Plné hořkosti a smutku. Vyplakat se; Co také jiného? A zřejmě z jejich chůze nevyzařuje vyrovnané sebevědomí. Blíží se asi nejistě ke strážím hlídajícím Ježíšův hrob. Zbyly těm ženám ještě nějaké velkolepé vyhlídky? Nanejvýš alespoň trochu důstojně přežít v téhle proklaté zemi zbytek dní…

„A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh.“ Boží život překypuje překvapeními. Byť by chtěl člověk alespoň na chvíli vydechnout. I kdyby alespoň v hrobě chtěl najít jistotu neotřesitelnou, pevně danou… Mezitím se už celý svět otřásá ve švech a obrací se podruhé. Člověk je opět vystaven přívalu neznámého. Dějí se události nepopsatelné, jen těžko převoditelné do slov. Plamenně zčistajasna odjinud. Anděl jako blesk v rouchu jako sníh. Až hravě provokativně si sedl právě na onen náhrobní kámen. Rozčeřil mrtvolný klid až rozverně. Právě ten náhrobní kámen užívá jako provizorní kazatelnu. Zlému navzdory zde září.

„Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví.“ Pochopitelně, vždyť pozice strážců pozice se zcela otřásla v základech. Doposud měli své jisté, své rozkazy, své mocné vůdce… Měli své úkoly – nezáviděníhodné, ale nezpochybnitelné, protože smrt zaručovala jistotu jejich zisku. Najednou se však proti všem předpokladům ukazuje cosi mocnějšího a úplně nezávislého na pořádcích říše. A vrhá to úplně jiné na celou říši a na celý systém lidské zvůle. Najednou strážci uzřeli, nač nebyli připraveni. A šokem bez sebe zesinali jak stěny: „strnuli jako mrtví.“ Jaký paradox: Na náhrobním kameni září už nebeský posel nového života – a ti fyzicky zdatní vojáci naopak ztuhli jak mrtví zaživa.

Anděl však s vojáky nemluví. Ignoruje je. Jako by pro něj ani neexistovali… Obrací se hned k ženám: „Vy se nebojte.“ Vy už se prosím vás nebojte – ubezpečuje dosti ohleduplně ty, které v posledních hodinách asi nikdo příliš nepovzbudil. „Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to.“ Tečka. Anděl sám promluvil stručně jako telegram. A vlastní událost vzkříšení ani nikdo neviděl – ta zůstává zahalena v Božím tajemství. Na místě činu lze spatřit už jen hrob, kde nic k vidění není. Anděl jen v rychlosti oznámil: Ježíš je vzkříšen, jak ostatně sám říkal (může nás napadnout, že tehdy Ježíše stejně nikdo pořádně nechápal, ale to už je z andělského pohledu vedlejší), honem se tomu přizpůsobte, pojďte se pro přehled podívat, kde není – a už spěchejte povědět o vzkříšení učedníkům, staňte se apoštolkami apoštolů!, Ježíš jde před nimi do Galileje, tam, kde to všechno začalo, tam, kde je povolal poprvé, tam před nimi otevírá další cestu – toto je nový začátek, s věčným pokračováním.

Boží život bohatě překypuje překvapeními. A nekončí, jen se i přes zlom smrti rozhojňuje. Pro jednotlivce může být obtížné všechny ty protichůdné pocity zpracovat. Ženy „rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům.“ Strach i veliká radost. Tak protikladné emoce se mísí v důsledku velikonočních otřesů. Ovšem obrat směru již nastal jednoznačně. Ženy se otočily a vyběhly od hrobu k novému životu. Od mrtvolného ticha k šíření dobrých zpráv. Od majestátního konce starého světa k začátku nových slavných všedních dní.

A když už vyšly tou cestou, „hle, Ježíš je potkal a řekl: ‚Buďte pozdraveny.‘“ Z řečtiny lze tuto větu přeložit i jako: „Radujte se.“ „Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu.“ Svědectví o objímání nohou Vzkříšeného nám může znít nezvykle. Potvrzuje, že Ježíš rozhodně není jen vybledlá vzpomínka nebo vysublimovaný vysoce duchovní přelud. Je to On, o nic původního neochuzen, naopak umocněn. Bůh-člověk osobně, naopak ještě jednoznačněji přítomen. On, jenž již prolomil všechny pozemské bariéry, ale pořád tak původně tělesně plnokrevně milující a milovaný. A ženy, jež se s ním setkaly, se nyní stávají zárodkem první církve. Dokonce v tuto chvíli předcházejí učedníky. Z tohoto křehkého konce teď Kristus znovu navazuje na započaté celosvětové dílo.

Hned po těch slovech „radujte se“ pokračuje: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šly do Galileje; tam mě uvidí.“ A tady se otřásají poslední staré představy. Anděl předtím řekl cudněji, aby vyřídily vzkaz Ježíšovým učedníkům. Ježíš však říká přímo: „Jděte a oznamte mým bratřím“. Nezní samozřejmě, že v tuto chvíli nazval učedníky svými bratry, bez okolků a bez dodatků. Před jeho ukřižováním se víceméně rozprchli. Petr ho třikrát zapřel… Připadají si nejspíš ztroskotaně a provinile. Ježíš k nim ale přichází rovnou s novým začátkem nejdůvěrnějšího vztahu.

Ježíš k nám přichází rovnou s novým začátkem nejdůvěrnějšího vztahu, jak vnímáme v jeho svatém Duchu. Protiproudem své lásky proráží zábrany, které jsme navršili v minulosti. Protiproudem své lásky je mocen vzkřísit i nás – již nyní v nás tato síla ožívá. Protiproudem svého života se proměnit celý náš svět od základů. Ve své nasycující a občerstvující síle i nás odsud vyšle, abychom v díle jeho proměny spolupracovali. V této síle nám prošlapává cestu do následujících dní.

Slovo poslání: Ko 3, 1-4