První čtení: Ex 20, 1-17

Základ kázání: Mk 10, 17-31

Náš drobný seriál na téma chudoba a bohatství pokračuje již několikátými tématickými bohoslužbami. Už před čtrnácti dny jsme po bohoslužbách u kávy vzpomněli slova: „Snáze projde velbloud uchem jehly než aby bohatý vešel do Božího království.“ Říkali jsme si, že znějí trochu nesnesitelně. A ona opravdu znějí nesnesitelně. A mají znít nesnesitelně. Nejspíš proto se je už odedávna někteří vykladači snažili uhladit. Již někteří církevní otcové navrhli číst místo „velbloud“ (což je v řečtině psáno: „kamélos“) číst „lano“ (v řečtině psáno: „kamilos“), obě slova by se tehdy měla vyslovovat stejně. Abyste provlékli ouškem jehly lano, museli byste jej napřed pořádně roztřepit a oškubat, ale nezní to jako úplný nesmysl. (Představuji si navíc, že i se slovem „velbloud“ se Ježíšovým posluchačům koneckonců mohlo asociovat „lano“ – ale stejně tak by se s „lanem“ asocioval „velbloud“.) Další uhlazující výklad sice ponechává velblouda velbloudem, ale snaží se naopak přizpůsobit jehlu. Vychází z předpokladu, že uchem jehly je míněna nějaká úzká brána pro pěší chodce. Velbloud by se tou brankou do města protáhl opravdu jen s odřenýma ušima, a hlavně bez nákladu. Takové alternativní výklady znějí snesitelněji, leč i naši přední evangeličtí novozákonní teologové se shodují na tom, že Ježíš měl skutečně na mysli velblouda a ucho jehly. Jednoho z největších tvorů a jeden z nejmenších otvorů. Ježíš ostatně prohlásil víc šokujících vět podobného vyznění, například: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné.“ Nápadně v těchto větách kontrastuje velké a malé – hory a zrníčka, velbloudi, ouška – a na první poslech fantasmagorické vztahy mezi nimi. A právě Kristovi učedníci dobře slyšeli, že výrok o velbloudovi zní doslova otřesně, neboť otřásá našimi usazenými světy jak zemětřesení. Zatřese světy nás všech. Nejenom horních deseti tisíc. Kristovi učedníci to zaslechli dobře, a proto se šokovaně ptají: „Kdo tedy může být spasen?“ Adekvátně se ptají. Znamenalo by zbytečnou snahu chtít evangelium oklestit, osekat, přefiltrovat, připravit čajíček namísto kalicha Kristovy krve z té touhy po větší stravitelnosti. Tudy nevede ta cesta. Ta cesta vede skrz přijetí Božích možností, jež ovšem působí v tomto světě podivuhodně, překvapivě a někdy i explozivně. Někdy je zapotřebí trhavina uvolňující prostor pro Boží království v bohatství lidského nepořádku.

Ten bohatý člověk, jenž k Ježíšovi přišel, chtěl asi také slyšet spíš něco dobře stravitelného, snadněji realizovatelného. Na jednu stranu se tvářil elitně a náročně. Na druhou stranu chtěl asi přece jen slyšet slova, s nimiž nebude mít tak úplný vnitřní problém. A Ježíš mu opravdu napřed odpověděl jak v nedělní škole: „Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku.“ Není to ani kompletní Desatero. Spíš obecné etické minimum, na kterém by se shodli věřící i ateisté. Tak jednoduše nejprve Ježíš na odpověděl na mužovu touhu po zvláštním duchovním poznání. Na druhou stranu ten muž nyní už sám cítí, že odpověď jako z nedělní školy mu jaksi nestačí. „Mistře, to všechno jsem dodržoval už od svého mládí“, odpovídá dokonce. Bohatý muž dává najevo, že je bohatý i morálně. On opravdu má všechno možné, i všechna přikázání má odškrtnutá, teď má i příležitost mluvit s Ježíšem, kterého nazývá Mistrem dobrým, už jenom jediná maličkost mu schází – mít podíl na věčném životě. …

Říká se, že existuje zásadní rozdíl mezi mít a být. Člověk si nemusí přivlastňovat jen hmotné věci, ale i duchovní. Mohu brát život buď jako vlastnění, nebo jako spolubytí. Je rozdíl mezi tím, chtít každou květinu utrhnout, abych ji měl doma ve váze, a mezi tím, když se raduji z květin volně rostoucích. Je rozdíl mezi tím mít doma Bibli umět v ní číst, a být Biblí odjinud osloven a sám čten. Je rozdíl mezi pocitem, že mám odškrtnutá přikázání Desatera jako splněná, a mezi tím, když se nechávám posouvat slovy přikázání i zaslíbení dál a dát. Je rozdíl mezi pocitem, že mám svého Boha k dispozici, a mezi tím, když jsem Bohu k dispozici, živému Bohu, který mě překvapuje a proměňuje tajemně a nečekaně.

Ježíš už od začátku rozhovoru podvrací mužovu touhu mít všechno v hrsti – už na mužovo oslovení: „Mistře dobrý“ odpoví Ježíš podvratně: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ Představ si, že ani já to „své“ dobro nevlastním, nemám na něj vlastní patent, nemám ho v hrsti jako myš v pasti… A jestli přece ztělesňuji Boží dobro (a Boží přítomnost, Boha samého), nemám ho ani sám od sebe ani sám pro sebe. Něco v tom smyslu Ježíš naznačuje. Ostatně právě proto on je pravý Mesiáš a Boží Syn, právě protože si tak jedinečně nepřivlastňuje nic Božího jen pro sebe – celý ten Boží život naprosto otevřeně přijímá a sdílí.

Bohatý muž má ovšem i svou pravdu o dosavadním příkladném životě: „‚Mistře, to všecko jsem dodržoval už od svého mládí.‘ Ježíš s ním přímo o tom nepolemizuje – spíš upozorní, že mužovi přece jen ještě něco schází – ale o co jde, muž skutečně nečeká. Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: ‚Jedno ti schází. Jdi, prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!‘“

Za prvé: Pohleděl na něj s láskou. To je stěžejní moment. Apoštol Pavel píše: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ Ježíš nám nediktuje upocené povinnosti. K aktivitě nám uvolňuje ruce tvořivou láskou. Láskou, co hory přenáší a ušima jehel protahuje. Při meditaci nad celým biblickým textem o bohatém muži může být dobré zastavit se právě u toho Kristova pohledu nabitého láskou.

Bohatý muž však místo toho podlehl šoku. Svěsil hlavu „a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.“ Nás by běžněji napadlo, že někteří lidé mají problémy s nedostatkem peněz. Ten muž měl však problém naopak s nadbytkem majetku. Kristova slova na něj dolehla příliš tíživě. Nevíme, jestli se vůči nim úplně obrnil, anebo jestli později rozhodl Krista následovat. Zbývá jen otevřená otázka, co bychom udělali na jeho místě.

Je navíc možné, že právě onomu bohatému muži byla Ježíšova výzva adresovaná speciálně a konkrétně. Ježíš oslovuje lidi individuálně – v různých setkáních může přednostně očekávat různé věci. I dnes existují někteří horliví věřící, kteří podobnými životními fázemi prošli. Někteří se v určitou chvíli skutečně prakticky všeho vzdali. Dosvědčuje to i apoštol Petr slovy: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou.“ Jak praví jeden z vykladačů našeho dnešního textu, v modlitbě Páně prosíme o chléb náš vezdejší, a pro dobro světa jsou skutečně velmi důležití lidé, kteří nechtějí vlastnit o mnoho víc než ten denní chleba. Někteří jiní lidé díky jejich štědrosti třeba i přežijí. Kristovo slovo „Jdi, prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi, pak za mnou přijď a následuj mě“ se určitě zvláštním způsobem týká některých konkrétních lidí v některých zlomových obdobích života – jakožto naléhavé pozvání k radikálnějšímu následování…

Na druhou stranou by mohlo být dalším únikem říkat si, že jiných lidí se nemá dotknout ani trochu. Vždycky i vás může samotné překvapit opakované zjištění, že pořád máte co rozdat, máte co předat, čím obohatit, co dát. I když se nakonec vzdáte něčeho, oč se tak bojíte, nemusí vás ubýt, naopak tím klidně v životě získáte větší prostor pro Krista.

Jak už jsem naznačil slovy o rozdílu mezi mít a být: Možnost vzdávat se vlastnictví se netýká jenom hmotných věcí. Vzdávat se mohu i svých představ, pravd, obrazů Boha, navyklých způsobů zbožnosti, pocitů, že už mám ve víře všechno vyřešené… Vzdávat se mohu všeho, co mi brání dál s čistou hlavou Boha vnímat.

A navíc, že i když se ani všech hmotných věcí do smrti nezbavím, můžu je čím dál úspěšněji vlastnit-nevlastnit. Každý den se i s nimi vydávat Bohu a druhým lidem k dispozici podle potřeby. Apoštol Pavel psal: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ A když v duchu těchto slov obětujeme celé své životy, vydáváme všanc samozřejmě i všechny své věci.

Ale i když si ke Kristovým slovům přimyslíme různé duchovní nadstavby, nepodceňujme ani tu konkrétní rovinu: Rozdat nějaký majetek lze mnohdy častěji, než by člověk čekal. Kdyby se víc lidí podělilo o více majetku, chudoba druhých by nemusela být tak enormní. To je prostě fakt. I některá církevní prohlášení ve 20. století uvažovala o násilných komunistických apod. revolucích zároveň jako o projevu soudu nad církví, která se sama o sociální otázky včas dostatečně nestarala. (Byť není třeba obhajovat brutalitu revolucí a diktatur, jež rovněž stíhá soud.)

Zdůrazním ještě jednou, že i když mezi námi není mnoho milionářů, kteří by ovlivňovali stav společnosti očividněji, snad každý z nás disponuje nějakým soukromým bohatstvím, kterého by se nerad vzdal, přestože životu by to prospět mohlo. A že přímo do toho pomyšlení zazněla Kristova slova: „Dítky, jak těžké je vejít do království Božího! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Učedníci, dost poctiví v sebereflexi, se tedy adekvátně „zhrozili a říkali si: ‚Kdo tedy může být spasen?‘“ A Ježíš na ně pohlédl a řekl: ‚U lidí je to nemožné, ale ne u Boha: vždyť u Boha je možné všecko.‘“ Krásné zaslíbení: „vždyť u Boha je možné všecko“. Ale nepleťme si ani tuto pointu s pouhou nadějí, že Bůh to nějak zašolíchá a provede velblouda zadním vchodem v nezměněné podobě. Vždyť Boží království představuje skutečně cosi mimo naše možnosti a doposud zavedené systémy. Království Boží si proto ani nevyrobíme vlastním úsilím, a nejsme pro něj z vlastních sil disponováni. Podobně jako bychom vlastními silami neprotáhli velblouda uchem jehly. „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde“, prohlásil Ježíš těsně před oním rozhovorem s neznámým mužem. Království Boží lze prostě přijmout jen jako nabídku z druhé strany. Jako milost a jako dar. Přijmout ho s důvěrou a odevzdaně, jako když dítě najde a rozbalí dárek. Ale opravdu přijmout nic menšího než království Boží. Opravdu království Božích nevšedních příležitostí. Pro něj má smysl též lecčemu starému umřít. Pro něj má smysl se lecčeho starého vzdát. Smysl se lecjak nechat otřást, rozložit, přestavět, predisponovat, změnit.

Slovo poslání: 1Tm 6, 17-19