První čtení: Iz 49, 1-7

Základ kázání: J 1, 29-42

„Hle Beránek Boží, který snímá hřích světa“. Vyznal Jan Křtitel.

Co znamenají slova: „Beránek Boží, který snímá hřích světa“?

Za prvé beránek… Při četbě Bible zjišťujeme, že staří židé obětovali Hospodinu beránky hojně. Beránek jako klasické obětní zvíře. V Jeruzalémském chrámu je obětovali dokonce každodenně, popřípadě i víc beránků denně při zvláštních příležitostech. Ostatně už když měl kdysi dávno Abraham obětovat svého syna Izáka, anděl mu na poslední chvíli ukázal beránka uvízlého v křoví, určeného pro oběť zástupnou. V předvečer vyjití z egyptského otroctví pak měla každá židovská rodina obětovat ročního beránka bez vady. Každá taková rodina, jež natřela dveře beránkovou krví, byla uchráněna Božího soudu nad otrokářským Egyptem. Byla uchráněna poslední Boží rány – smrti prvorozených synů. Odtud beránek velikonoční.

A hodí se také připomenout, že dodnes užíváme i v přeneseném smyslu slovní spojení „obětní beránek“. Označujeme jím ty členy společenství, které mají sklon ostatní házet přes palubu. Ty, kdo jsou nejzranitelnější, anebo vyčnívají. Například civilizace zaměřená na výkon a úspěch projevuje sklon dělat si obětní beránky z bezdomovců či lidí duševně nemocných, sociálně slabých a tak podobně. Takže i když už pro nás nejsou normální náboženské oběti zvířat, sklon obětovat něco či dokonce někoho patří i k naší společnosti neodmyslitelně. Zůstává spíše otázkou, co obětovat, aby se dala civilizace nazývat lidskou.

A jaký vztah k obětem byste očekávali od Spasitele a Vládce vesmíru? Od ztělesňujícího Boží moc na zemi? Dle přirozené náboženské logiky bychom mu měli asi přinést co nejvíc obětí preventivně, aby nás nezlikvidoval hned při svém příchodu. Například staří Mayové takto uvažovali. Organizovali i masové lidské oběti, aby si božstva udrželi zadobře.

Ježíš do světa přichází jakožto vtělený Bůh. Ale: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ Ježíš do světa přichází jako nejvyšší král, kněz, prorok. Ale jak zvláštní – král s trnovou korunou. Jak zvláštní – kněz a oběť zároveň. Ve verších Zjevení Janova čteme „zvítězil lev z pokolení Judova“ a hned nato čteme „Beránek, ten obětovaný“. A zastupuje též všechny obětní beránky i té naší civilizace. On sám se postavil na jejich místo. A místo sebe je navrací do hry. Vrací je do světla. Do popředí zájmu. A zastupuje též každého z nás na Božím soudu. A vrací nás do světla všechny – a všechno důležité v nás.

„Hle Beránek Boží, který snímá hřích světa“. Co znamená, že „snímá hřích světa“? Slyšíme v oněch slovech, že jde o hřích celého světa. Hřích neznamená jen naše osobní hříchy či hříšky. Hříchem je míněný jeden velký, celosvětový problém. Proto občas při bohoslužbách odpovídáme na otázky: „Vyznáváš, že jsi hříšný člověk a že nejsi před Boží tváří o nic lepší než druzí lidé? Přiznáváš, že spolu s nimi neseš vinu za bídu světa?“ Každý z nás nese svůj nedílný podíl společné viny za bídu všech. Nedá se říct, že jeden za všechno může, a druhý za nic nemůže. Konkrétně na oněch tak zvaných obětních beráncích společnosti si můžeme problém sdílené viny dobře představit. Například člověk bez domova obvykle neselhal jenom svou vlastní vinou. Spíš se v něm porůznu namíchaly problémy celé společnosti i společné minulosti: Například špatná duchovní atmosféra doby, nějaká nešťastná dědictví dob minulých, problémy v rodině původní, případně problémy v rodině současné, u bezdomovců obvyklá duševní onemocnění – rovněž zhoršující se vlivem okolí a umocněná civilizačním stresem, mezery v sociálním systému, málo opravdových přátel, popřípadě i nedokonalost místního církevního společenství, jež nevyčerpá všechny možnosti podpory, a tak dál. A tak už nemáme právo o nikom říci, a ani nemůžeme posoudit, že „si za to může sám“. Hřích je spíš odnepaměti zaplétané chaotické klubko, chuchvalec problémů zamotávaných z generace na generaci… Už od Adama. Už od Adama a Evy se potřebujeme vymanit ze společného začarovaného kruhu, v němž si přihoršujeme navzájem. Už od Adama a Evy člověk potřebuje pomoci od neúnosného břemena raději než odsoudit za hřích.

„Hle Beránek Boží, který snímá hřích světa“. Snímá zde znamená rovněž nakládá na sebe, unese, odnáší, odklízí, odejme, vyvrhne, zahladí, shrnuto: odnáší na vlastní kůži.

Až by se v tu chvíli leckomu zdálo, že je to nějaký beránek nebohý. Spíš nesmyslná, zbytečná, bezvýznamná, nanicovatá oběť. Ovšem pozor, není to beránek nebohý. „Hle Beránek Boží“, jenž přichází mezi nás. Obrací náš usedlý svět vzhůru nohama.

Jan Křtitel jej popisuje také slovy: „ten, který křtí Duchem svatým“. Dokonce podle jiných evangelií Jan Křtitel o Kristu předpověděl: „on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“

A skutečně také sám Kristus o sobě prohlásil: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná!“

Křtí Duchem svatým. Není to jenom nějaký bezbranný beránek naivní. Ježíš se nezastavuje u toho, že by jen donekonečna odnášel naše hříchy jak tažný soumar. Protože by to byla jeho smutná povinnost – protože by nic lepšího nesvedl. Ve světě, v němž bychom donekonečna hřešili a hřešili, protože bychom stejně nic lepšího nesvedli, a on by naše hříchy jen odnášel a odnášel. Ne, tento ukřižovaný král zároveň doopravdy panuje. Ten obětovaný Beránek zároveň přijímá jako velekněz naše bytosti jako živé, svaté, Bohu milé oběti. Ten Bůh v lidském těle nás posvěcuje vlastním Duchem. Křtí Duchem svatým. Aby se také naše křty dokonávaly až do konce. Abychom také my s Kristem spolupracovali na spasitelském díle.

Richard Wurmbrand přibližuje formou pohádkového příběhu význam Kristovy oběti v knížce Vítězná víra: „V dávných dobách žili dva bratři. Starší byl zbožný a dobrý člověk, mladší darebák. Starší často snažně prosil mladšího bratra, aby svůj život změnil. Modlil se za něj. Ale všechno nadarmo. Mladík upadal do horších a horších hříchů, až se jednou v noci přiřítil do bratrova pokoje ve zkrvavených šatech a křičel: ‚Zachraň mě! Policie je mi na stopě. Spáchal jsem zločin.‘ Bratr pochopil situaci. Nebylo moc času na přemýšlení. Řekl zločinci: ‚Vyměňme si šaty.‘ Sotva to udělali, objevila se policie a zatkla pochopitelně staršího bratra, protože měl na sobě krví potřísněné šaty. U soudu se nebránil, ale řekl naopak: ‚Za ten zločin nesu plnou zodpovědnost.‘

Soudci neměli pochyb o jeho vině, protože ho od místa činu vystopovali psi a policie ho našla v šatech od krve. Byl odsouzen na smrt. Když se ho zeptali na jeho poslední přání, odpověděl: ‚Jen jednu věc: aby v okamžiku mé popravy můj bratr dostal tento dopis, který jsem mu napsal.‘

Druhý den mládenec dopis dostal a četl: ‚V této chvíli umírám pro tvůj hřích, ve tvých zkrvavených šatech. Jsem rád, že mohu tuto oběť přinést za tebe. A jsem si jist, že od této chvíle v tom bílém oblečení, které jsem ti dal, povedeš povedeš čistý a svatý život.‘

Mladíka zaplavila lítost. Pokusil se popravě zabránit. Bylo už pozdě. Ale vždy, když ho jeho bývalí kamarádi zvali k novým špatnostem, odpověděl: ‚V těch čistých šatech, které mi tu můj bratr nechal, (nemůžu už žít jako dřív).‘

„To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově.“ Je psáno ve Zjevení Janovu o blahoslavených žijících navěky před Božím trůnem. „Hle Beránek Boží, který snímá hřích světa“, vyznal Jan Křtitel už dávno.

Vyznání Jana Křtitele je tak silně, protože ukazuje právě a nejinak než na toho Beránka obětovaného. Nikoli na kohokoliv navenek přitažlivějšího světskou mocí a slávou. Ani sám na sebe Jan Křtitel podle evangelia neukazuje. Byť sám byl významnou osobností své doby – navíc ve chvíli, kdy Ježíš byl ještě neznámý. Jan Křtitel ovšem nezastiňuje. Naopak o sobě ve vztahu ke Kristu prohlašuje: „On musí růst, já však se menšit.“

A navíc Jan Křtitel zůstává natolik pokorný, že když se jeho vlastní učedníci vydají přímo za Ježíšem, nebrání jim. Nežárlí kvůli tomu. Propouští učedníky. Nechce si druhé uzurpovat pro sebe. Odkazuje jen na Krista.

Kéž také my se stáváme jedině Kristovými svědky. A jedině Kristovými následovníky. Kéž všechny ostatní lidi odkazujeme jedině k němu. K Beránkovi, jenž snímá hřích světa, hřích i nás všech. K Božímu Synu, jenž křtí Duchem svatým – kéž se i v nás tento křest dokoná.

Slovo poslání: 2Kor 5, 14-21