První čtení: J 16, 5-15

Základ kázání: Jk 1, 16-21

Tak zní jedno ze čtení tradičně určených pro tuto neděli.

Každý z nás si jej v nějakém směru potřebuje přivlastnit.

Jakub v něm představuje Boha jako Otce nebeských světel, u něhož není proměny ani střídání světla a stínu. Z lidského pohledu známe jen nebeská tělesa, která vždy určitou dobu svítí a pak jsou zastíněna a zapadnou do tmy. I slunce vychází a zachází podle toho, jak se země otáčí. Když nastane zatmění slunce, znervózní i celá příroda. Měsíc je už jen stínem slunečního světla. Planety nebo souhvězdí vídáme pouze v příhodné konstelaci. I našim umělým světlům dojdou baterky, vypadne proud nebo je sami vypneme. My jako lidé tím pádem nemáme zkušenost s nepomíjivým světlem.

Nemáme tuto zkušenost ve světě fyzikálních jevů ani ve světě mezilidských vztahů. Lidé se zpravidla rozsvěcí a zhasínají střídavě, v různých intervalech. Mají tak zvaně světlejší chvilky, ale i svá temná období. Někdy se úplně rozzáří, ale nesou i mnoho nezpracované temnoty v sobě. Ba dokonce i když si člověk zakládá na velkých ctnostech, zároveň může zastiňovat a zatemňovat jiné oblasti životů. Člověku, který se ocitne tak zvaně na výsluní světské slávy, hrozí tím větší vyvýšenost, přezíravost a zaslepenost pýchou. Kdyby nebylo možné vrátit se ke zdroji Božího světla, zůstal by lidský svět bez východiska. Zůstal by úmorným koloběhem světla a tmy, jen nekonečným střídáním naděje a beznaděje, smyslu a nesmyslu. I samo světlo by se z té temnější perspektivy ukazovalo jako lživé, protože by ho zase další tma pohltila. Kdyby nebylo možné vrátit se ke zdroji Božího světla, neexistovala by trvalá naděje.

Ale my máme možnost vrátit se ke zdroji Božího světla. A žijeme-li ve vztahu s Kristem, cesta k Božímu světlu nám zůstává otevřená dokořán. Samotný Kristův život znamená přímou cestu i dokořán otevřené dveře.

Je psáno v Prvním listu Janově: „A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“

Být znovu narozen v Duchu Kristově znamená zrodit se světlu závazně a nekompromisně. Věřit Kristu a zůstat mu otevřen znamená propouštět světlo všude, kde chybí v našich nitrech i v našich vztazích. Přijmout Ježíše do svého života znamená přijmout Ježíšův život za svůj. Trvale do jeho světla vrůstat.

Z Božího rozhodnutí „jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření.“ Ještě doslovněji lze tu větu přeložit: „Protože chtěl, porodil nás slovem pravdy, abychom byli jakási prvotina jeho stvořených věcí.“ Protože Bůh má chuť nenechat si svůj život pro sebe, rodí nás ve vztahu ke Kristu, který byl vzkříšen jako prvotina těch, kdo zesnuli. V církvi se nadále otevírá zdroj nehasnoucí záře pro celý svět. Jak Ježíš říkal už svým učedníkům: „Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“

Ať svítí světlo našeho Otce v našich životech před lidmi.

Je ovšem těžké nenechat se zahltit okolní temnotou.

Je těžké začít u sebe a právě v sobě otevřít průchod tomu, co kolem není vždy vidět.

Jakub však ví, že je dobré začít u sebe. Učinit v sobě prázdnotu. Uvolnit prostor pro Boží záři. Utichnout, uvolnit prostor pro Boží hlas. Učinit sám sebe svícnem, rovným a funkčním podkladem pro svíci Božího slova. Některé svícny jsou prosté, jiné ozdobnější, ale bez svíček jedny i druhé postrádají smyslu. Proto Jakub dál píše: „Pamatujte si, moji milovaní bratři: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš. A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.“ Spasit duše zde znamená totéž, co zachránit životy, uzdravit duše, uzdravit životy.

Být tedy „rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu;“… Jde o jedno z několika svébytných a důležitých novozákonních míst o hněvu. Jinde, konkrétně v Listu Efezským, je psáno: „‚Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu.“ Lidé se občas z přetlaku hněvají, což autor epištoly Efezským realisticky zohledňuje. Avšak minimálně jde o to, nenechat nad hněvem zapadnout světlo. A v plném světle si záležitosti pokud možno co nejdřív urovnat a hlavně v nich další zlo. Jakub varuje před bezcílností a ničivou povahou egocentricky zaměřeného hněvu: „vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.“

Pravé umění spočívá ve ztišení a v naslouchání. Být „rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu“… Už prorok Izajáš napsal uklidňující slova do vyhrocené atmosféry nepokojů a obav: „Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: ‚V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství.‘“

Ztišení je Boží umění. Ztišit se učíme, aby skrze nás zněl čím dál zřetelněji Boží hlas tichý, jemný. Aby zněl v našich životech čím dál hlasitěji. Abychom zaslechli dobrého pastýře, který nás vede. Abychom tento hlas dobrého pastýře nepřehlušili vlastním hlukem. Platí to tím spíše, že ještě slaběji slyší Boží hlas ovce, které tak bloudí ještě hůř, a s ohledem na ně je ještě důležitější ztišit se, abychom nepřehlušili Boží hlas zaznívající k nim. Shodou okolností i v Heslech Jednoty bratrské pro dnešní den je k biblickým citátům přidáno dvojverší: „I v časech ohlušování můžeš cosi znamenat / jsi-li slabým hlasem, nikoli silným tlampačem.“ V Kristově kříži zřetelně vnímáme, jak tento paradoxní princip účinkuje.

A tak uticháme. Přenecháváme Bohu vlastní moc a kontrolu. Odvažujeme se zůstat v klidu a v prázdnu. Učíme se naslouchat.

Hledáme ztišení v rodinách, v církvi, v práci, mezi přáteli, mezi sousedy, v občanské společnosti. V komunitách, které jsme si nevybrali, ale patříme do nich. Hledáme ticho tam, kde jsme s druhými lidmi sebejistě spojeni jedním názorem a nepřipouštíme jeho zpochybnění. Hledáme ticho i tam, kde se hádáme a nedaří se nám sjednotit. Hledáme ticho, abychom nalezli Boží porozumění i lidem nesrozumitelným, nečitelným, odjinud. Hledáme ztišení v každodenních setkáních, ve vlastním nitru i v celosvětových souvislostech.

Teolog Mrázek, který text z Jakubovy epištoly vykládal, napsal k těmto veršům zajímavou úvahu už v roce 2006 – píše:

„Tady může být Jakub až překvapivě aktuální – i do dnes tak oblíbených úvah o střetu civilizací mezi křesťanským a muslimským světem, kde obě strany ctí každá jakousi svou pravdu, ale kdyby obě strany byly pomalejší ke křiku a hněvu a rychlejší k naslouchání, nebylo by třeba o střetu mluvit. A vůbec tím (pro začátek) nemyslím naslouchání sobě navzájem, pro začátek by stačilo, kdybychom každý naslouchali tomu slovu, které nás zrodilo.“

Současné napětí mezi křesťanským a muslimským světem je zase jen doočíbijící příklad velkého napětí podobného těm malým, která se odehrávají mezi námi každodenně. Ztišením každého z nás lze znovu začínat.

Slovo poslání: Za 2, 14-17