První čtení: Jr 17, 5-10

Základ kázání: L 6, 17-26

„Blaze vám chudí, neboť vaše je království Boží.“ Začíná Ježíšova řeč. Možná, že většině z nás znějí tato povzbudivá blahoslavenství zároveň trochu tvrdě a cize, protože úplně chudí nejsme a nehladovíme. Možná, že lépe vnímáme formulace z Matoušova evangelia: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ A dále: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ Z pohledu evangelisty Matouše mluví Kristus především o kýžených duševních stavech. Lukáš oproti tomu zaznamenal zemité a jadrné: „Blaze vám chudí“, „blaze vám, kdo nyní hladovíte.“

Většinu Ježíšových posluchačů tvořili opravdu chudí lidé. Pro mnoho z nich představovalo problém zajišťování denního chleba. Mnoho lidí se tehdy také propadalo do pastí zadluženosti – což si zde v Ústeckém kraji představit dovedeme. Ale na druhou jsme součástí západní Evropy, která je na tom ekonomicky lépe než větší část světa. Je dobré si tuto pravdu připouštět, abychom nežili v sebeklamu. Ježíšova k nám ovšem tím pádem doléhají k nám rovněž jako varování: Běda ti, západní Evropo, pokud žiješ na úkor jiných. Běda vám, pokud plýtváte zdroji, jež scházejí lidem jinde – a tak dál. A zrcadlově obráceně lze dodat: Blaze vám, pokud vám to není jedno. Blaze vám, pokud hladovíte a žízníte po větší globální spravedlnosti.

Můžeme si také všimnout, že v některých chudších státech se církev projevuje živě, vášnivě, dynamicky; jako mající moc oslovit. Například v zemích latinské Ameriky. Uprostřed tamních problémů zřejmě víc lidí rozpoznává, jak vzácné může Kristovo společenství být. V západní Evropě asi věřícím hrozí v průměru větší ospalost než v latinské Americe. Anebo tady najdeme větší duchovní dychtivost opět v místech, kde se hromadí víc sociálních problémů – například v romských osadách na Slovensku. V něčem se určitě můžeme inspirovat silnými stránkami církevních společenství, která vznikají v bídnějších podmínkách. Lidé v nich například spíše vnímají církev jako vlastní rodinu. Což mohu trochu podtrhnout i dnes, když jsme do sboru přijali nové členky.

Na druhou stranu je pravda, že popsané principy neplatí nikdy úplně podle šablony. Bohudíky i usedlá západoevropská církev má své silné stránky. A také společenství v chudinských ghettech mají své slabé stránky. A Bůh si své vyvolené povolává mezi lidmi chudými i bohatými. Rovněž k ranému Ježíšovu společenství se přidružili věřící lépe hmotně zajištění. Evangelista Lukáš píše o ženách, které se o Ježíše s apoštoly ze svých majetků staraly. Musely tedy nějakým jměním nejprve disponovat, aby ho takto vynaložily. Stává se ovšem častěji, že ten, kdo skoro nic vlastního nemá, docení Boží bohatství tím spíše. Mimoto i lidé bohatí zpravidla uvěří hlouběji, když projdou prázdnotou, nouzí a chudobou vnitřní. V takových chvílích si uvědomí, že na ničem svém vlastním zakládat nemohou. Tehdy se začínají měnit v ony blahoslavené chudé duchem. Ostatně čteme i o zmíněných ženách, které se o Ježíšovu družinu ze svých prostředků staraly, že šlo o ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí. Za prvé Lukáš jmenuje Marii Magdalskou, z níž Ježíš vyhnal sedm démonů. Takové osobnosti pak mají co nabídnout. Neboť jejich je království nebeské.

Také mnozí z vás jste už prošli, anebo právě procházíte krizemi. Krize, to znamená ohrožení vnějších jistot – vnějších hodnot – bohatství tohoto světa v nejširším smyslu. A právě navzdory krizím se odhaluje Kristovo bohatství, které je skryto pro vás a mezi vámi i pro druhé lidi kolem vás.

Doslova a vyloženě finančně chudí jsou mezi námi sice jen někteří… Ale jsou mezi námi rovněž. Je třeba, abychom je ostatní v církvi brali vážně. Abychom vnímali zvláštní hodnotu, jež chudí pro Krista mají. Abychom vnímali příležitosti, jež pro ně sám Kristus vidí. (A které někdy též pomáháme naplnit.)

Přemýšlel jsem, jakou mám osobní zkušenost s blahoslavenou chudobou, o které Ježíš mluví. Vybavil jsem si hojnost asociací vztahujících se k mému dětství a k životnímu stylu mého otce. Můj táta delší dobu pracoval jako výtvarník na volné noze. Kšefty měl nárazově, peněz se nám vždy nedostávalo. Pamatuji si stále poněkud kuriózní situaci, kdy mi dal táta dvacetikorunu jako pravidelné dětské kapesné, a zanedlouho si ji opět půjčil na chleba. Na hranici i pod hranicí chudoby jsme tehdy kolísali průběžně – statistiky jsme patřili spíš mezi chudší než mezi střední třídu. Spolužáci se mi smáli za neznačkové oblečení, nadto mi prestiž nepřidávaly ani ostýchavě přiznávaná víra ani hloubavé zájmy. Můj táta rovněž častěji sbíral předměty všední potřeby i sběratelské kuriozity u popelnice. Byl jsem tehdy poměrně zakomplexované dítě. I za svého tátu jsem se trochu styděl, čehož navíc mí spolužáci využili k šíření fámy, že jej viděli vytahovat z popelnice pečené kuře a podobně. Bohudíky jsem ale odjakživa cítil, že v naší rodině panuje inspirativní, nepovrchní atmosféra. Za nic bych tuto minulost neměnil. Neměnil bych ji za žádné bohatství na světě… Táta mi také předával (a dosud předává) sociální cítění: U popelnic se rád zapovídal s místními bezdomovci, navazoval s nimi křehká a originální přátelství. Mimoto za minulého režimu navázal četná a trvalá přátelství s umělci z kulturního podzemí. Doposud dovede odhalit nejhezčí stránky lidí pohybujících se spíše na okraji společnosti. A předal mi také cítění ekologické, projevující se právě onou touhou neplýtvat a důslednou recyklací starších předmětů.

Dodávám, že na tuto rodinnou minulost nevzpomínám jen v růžových barvách. Vím, že ohrožení chudobou pro mé rodiče leckdy znamenalo zvýšený stres. Vím také, že můj otec na nahromaděných věcech chorobně lpěl, což se až dodnes vnitřně odnaučuje. Ale určitě jsem v dětství se svými rodiči prožil i onu blaženou rovinu chudoby, o které mluví Ježíš. Stav, kdy lidé vzdor finanční nepřízni žijí tím méně povrchně, a tím více mohou předat.

O svodech mamonu nenacházíme v Bibli mnoho iluzí. Například v Prvním listu Timoteově je psáno: „Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.“ Takto chtěl ďábel svést i samotného Ježíše, když mu ukázal všechna bohatství světa se slovy: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“

Na druhou stranu existuje i problém majetnických chudých. Člověk může na pracně nastřádané troše majetku tím více lpět. A především může lpět na závistivých představách majetku, který má někdo jiný. Takový člověk je pořád příliš bohatý vůči království nebeskému. Má k němu problematičtější vztah než bohatý, schopný se od lpění na majetku oprostit. Ježíš mluví o zazší chudobě, kdy člověk poznává, že jeho štěstí závisí v první řadě na Bohu, a ne na čemkoliv zvenčí.

Básník Morgenstern napsal: „Toto je má nejhorší zkušenost: bolest nedělá z většiny lidí velikány, ale lidičky.“

Tím spíš nás Kristus svými blahoslavenstvími povzbuzuje. Abychom na vidinách vnějšího štěstí nelpěli. Abychom v nouzi nezahořkli a nezmalomyslněli. Zahořknout nestojí za to. Bohatství Boží však stojí za to. A to se nám dostává vrchovatě, i když už nic moc jiného nemáme. I my zde přítomní se jím můžeme navzájem vrchovatě obohacovat.

Slovo poslání: 1K 15, 12-20