První čtení: L 12, 35-48

Základ kázání: 1Te 5, 12-24

Jak se připravit na Kristův definitivní příchod? Toť typická adventní otázka.

Ježíš vypráví podobenství o dvou služebnících, kterým je svěřená určitá odpovědnost. Komu bylo více svěřeno, od toho se více očekává. Jeden správce je věrný a poctivý, rozděluje pokrm ostatním včas. Druhý si řekne: „Můj pán dlouho nejde“, začne bít sluhy i služky, jíst a pít i opíjet se.

Jak velkou máme kdo odpovědnost v církvi? Jak velkou můžeme mít moc ve vzájemných vztazích? Využíváme ji? Zneužíváme? Samozřejmě, že třeba duchovní má v lecčem větší odpovědnost v církvi než řadový člen. Proto musím varovné signály toho podobenství pozorně vnímat. Ale také ostatní mají svěřenou určitou svěřenou odpovědnost. Také od ostatních se možná leccos očekává: podle toho, jaké vztahy rozvíjejí, a navíc ještě rozvíjet mohou, a podle toho, jaká jsou jejich obdarování od Pána Boha.

Služebník věrný předává druhým to, co potřebují. Vciťuje se do nich. Umí se naladit. Soustředí se na potřeby druhých a dodává to, co jim chybí. Oproti tomu nevěrný služebník začal bít ostatní, jíst a pít i opíjet se. Myslím, že v každém z nás se oba tyto typy každou chvíli sváří. Bývá pak otázkou, který z nich vyhrává, který nabývá na vrch. Kterého služebníka v sobě podporujeme a přivádíme k moci, zda toho věrného nebo nevěrného. Je zajímavé, v jaké ten druhý skončil samotě a izolaci. Napřed se od druhých odřízl svým postojem k nim. Namísto toho, aby empaticky přemýšlel, co jim schází, začal je bít. Za druhé začal jíst a pít a opíjet se: Buď sám, nebo jen v nějakém zdání společenství, v němž skončí nakonec opět sám. Pamatujme, že jde o podobenství. Proto ten nepoctivý služebník v církvi nemusí vypadat zdaleka jen jako někdo, kdo přijde namol opilý na bohoslužby a skácí se záhy k zemi. I když i podobné výstřelky známe například ze středověké církve, v níž zpustlí kněží hodovali a chlastali, a nevykonávali již svou práci svědomitě. Česká reformace proti takovým jevům brojila. Ale chápejme podobenství neméně v jeho obrazném smyslu: Ten, který jí, pije a opíjí se, může být kdokoliv, kdo vnímá víru i společenství církve v první řadě jako prostředek k vlastnímu uspokojení. Hledá jen, co kde zkonzumuje. Popřípadě čím se omámí („opije“). I jeho zbožnost je konzumní. Náboženství je mu skutečně oním nechvalně řečeným „opiem“. Místo, aby se zajímal o realitu druhých lidí, hledá v duchovním životě jen únik z reality. Apoštol Pavel naléhavě kritizuje projevy takových sobeckých postojů při Večeři Páně: Když nechápete Večeři Páne jako věc celého společenství, když v ní nehledáte možnost sjednotit se se všemi ostatními v jediné Kristovo tělo, a když si místo organizujete nějaké soukromé elitnější hloučky, protože ostatní pro vás nejsou dost dobří, pak jste se mohli raději najíst a napít doma – přibližně v tom smyslu se Pavel vyjadřuje. Také ve Starém zákoně čteme kritická slova o pastýřích, kteří pasou sami sebe, a o tučných, vypasených ovcích, jež odstrkují ty pochroumané a slabé. Mezi oběma těmito způsoby existence probíhá každodenní zápas církve. Uvnitř každého z nás ten zápas probíhá.

A Pán přichází. Zejména proto není jedno, jak ten zápas dopadne. Rozhodně není lhostejné, zda v církvi vítězí sebestřednost, anebo Kristova láska. Určitě záleží na tom, zda Pán nalezne lidi ochotné ho přivítat mezi sebou navzájem. Lidi nezabarikádované.

A co stojí ještě za pozornost v souvislosti s Kristovým příchodem: Kristus přichází přímo do našeho světa. Kristovo nebe se spojuje s naší zemí. Právě proto tak záleží na vzájemných vztazích. Pro křesťanskou víru by bylo málo těšit se představou, že duše věřícího individuálně vystoupá do nebe; protože právě takto věřící člověk by si mohl říct: Nezáleží mi tolik na ostatních lidech. Nezáleží mi tolik na tom, zda dostanou pokrm v pravý čas. Jde přece hlavně o mou osobní spásu. Taková víra by však nebyla dost křesťanská. Ve skutečnosti vrcholně záleží na tom, zda se též všichni společníci Kristova příchodu dočkají. Proto má velký smysl zajímat se o to, aby nikdo vedle nás neumíral na duchovní podvýživu. Proto se vzájemně podporujeme, povzbuzujeme. Proto se navzájem z Kristových zdrojů sytíme. I dobrý věřící se může zachovat jako ten špatný služebník, pokud k bratřím a sestrám přistupuje se sílícím pocitem: Já věřím dobře, a oni špatně. Já už jsem pro Boha dobrý, oni však nejsou dost dobří, a tak mi přestávají stát za pozornost. Pokud se takový člověk začne čím dál víc povyšovat nad ostatní, kritizuje je bezhlavě, bije a ubíjí. Komplikuje jim přijetí Kristovy lásky. Myslím, že všichni s těmi sklony špatného služebníka vnitřně zápasíme.

Apoštol Pavel v dopisu Tesalonickým oproti tomu s velkým elánem vypisuje, jak je dobré k sobě navzájem přistupovat. Většina jeho výzev zní velmi pozitivně: „Žijte mezi sebou v pokoji. Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě.“

U slov „kárejte neukázněné“ je otázkou, koho přesně měl Pavel na mysli. V originále se píše o lidech nepodřizujících se řádu. Podle srovnání s druhým dopisem Tesalonickým, kde je podruhé v Bibli užito stejné slovo, mohlo tehdy jít například o křesťany, kteří předpokládali, že vstříc Kristovu druhému příchodu už ani smysl pracovat a starat se o normální hmotné záležitosti. Stávali se z nich náboženští blouznivci, kteří z důvodů pomýlené víry žili nakonec na úkor církevní obce.

Mimo ono kárání však už následují jen samá energická slova o hluboce pozitivním přístupu.

Malomyslné je třeba těšit. Co způsobilo jejich malomyslnost? Utrpení? Pronásledování pro víru? Pocit malého významu církve? Ztráta radosti ze života? Ztráta odvahy? Ztráta naděje? Osobní pocity méněcennosti?

Další potřebnou skupinou jsou slabí – kterých se mají ostatní věřící ujímat. Slabí mohou být podle širokého biblického kontextu lidé na různých úrovních ubozí. Nemocní, psychicky nebo sociálně slabí, náchylní podléhat pokušení… Anebo tak zvaní slabí ve víře – nejistí, úzkostní, úzkoprsí, snadno ovlivnitelní. V Pavlově době možná typicky ti, kdo měli problémy rozejít se s pohanskou minulostí.

A co je extrémně důležité: „se všemi mějte trpělivost.“ Přistupujte k druhým s neutuchajícím nadějeplným očekáváním. Trpělivosti není nikdy dost – ani v církvi… Stereotypy je mnohdy těžké překonat ze dne na den. Pramen Ducha vyvěrá z velké hloubi, leč může nějaký čas trvat, než zřetelněji zavlaží povrch.

Poté zaznějí další výzvy, nad jejichž významem si můžeme trochu lámat hlavu: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte.“ Intuitivně však nejspíš tato slova pochopíme. Když už Duch svatý ve vzájemné komunikaci a ve vzájemných vztazích působí, máme si toho vážit. Nezlehčovat to, nevytěsňovat a nepřekrývat omezeností vlastního ega. A prorockým darem je snad míněna především schopnost přetlumočit Boží slovo do dané situace. Nemusíme si představit pouze prorocké vidění budoucnosti. Maximálně důležité je vnímat Boží slovo pro přítomnost – a prostředkovat jej.

Těšit, ujímat se, mít trpělivost, opatrovat oheň Ducha, to jsou také různé konkrétní způsoby „sycení“ – rozdělování „pokrmů“ v pravý čas. Vycítit, co druhým chybí, správným způsobem na to zareagovat. Nepovyšovat se, nekritizovat přespříliš, nenegovat jen. Nezhášet, ale rozdmýchávat to dobré.

Pavlovy výzvy jsou plamenně nadějné a hluboce pozitivní. (Hluboce pozitivní, míněno v nepovrchním smyslu – nikoli jako růžové brýle. Nikoliv vytěsnit vnímání temných a složitých, znepokojivých problémech světa i církve. Ale i přese všechno zlé zakořenit v ještě nesmírnější, ještě širší a ještě hlubší Kristově naději pro všechny bratry a sestry ve víře i pro další lidi, které Bůh posílá do cesty a k nimž lze rovněž přistupovat s Kristovou otevřeností, platící pro celý svět.)

A za všech okolností děkovat, neboť i to je základní vůle Boží v Ježíši Kristu pro nás.

Být vděčni za všechno, co je, co ještě může být, spíše než pořád jen si stěžovat na to, co není a co by snad mohlo být podle osobních představ naopak.

Být vděčni za všechno dobré, co je, co ještě může dobrého být, to spolu vnímat, sdílet, rozhojňovat.

Slovo poslání: Ž 112