10. 3. 2019 – L 4, 1-13
První čtení: Dt 26, 1-11
Základ kázání: L 4, 1-13
K začátku postního období patří texty o tom, jak byl Ježíš pokoušen na poušti. Byl tam zaveden před začátkem veřejného působení. Mohl si tam leccos ujasnit o samotě. Mohl se napřed konfrontovat s ďáblem v ústraní, aby tak získal imunitu proti jeho pozdějším svodům ve vyhrocených situacích mezi lidmi.
Mimoto Ježíš na poušti restauruje minulost svého lidu, který při podobných pokušeních na poušti selhával. Izraelci si stěžovali i na chuť nebeské many a chtěli se vrátit kvůli mnohem podřadnějším konzumním statkům do Egypta. Vyrobili si zlaté tele a klaněli se mu. Pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ Kristus na poušti tedy zároveň znovuprožívá historii Izraele v malém a dává ji ve svém životě do pořádku.
My v postním období můžeme také najít příležitosti k ústraní. A rovněž mimo postní období se vyrovnáváme se stíny minulosti osobní nebo rodové. A také se stíny v dějinách naší země. A podobně jako Ježíš, i my jsme nuceni svádět zápas pokušeními od zlého. Je psáno: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“ Ježíš nám tímto směrem prošlapal cestu.
Dnešnímu člověku může čtení biblických textů o ďáblu a démonech znesnadňovat už otázka, zda existují. Lze na ni navázat otázkou, co si pod slovem „ďábel“ přesně představit. Určitě se tato biblicky popsaná skutečnost projevuje záludněji než čerti v pohádkách. S nimi se navíc pohádkoví hrdinové mnohdy jakžtakž dohodnou, což s reálným ďáblem nelze. Nedovedeme přesně analyzovat, co ona ďábelská síla je. Už k její podstatě patří naprostá prolhanost, a proto všem pokusům o pravdivou charakteristiku uniká. Máme však zkušenosti s důsledky působení této síly mezi lidmi. Působí záludně, vychytrale, a, jak již jsem zmínil, prolhaně. Opravdu je to duch lži. Ale je sofistikovaný, nejde o žádnou naivitu oněch hloupějších pohádkových čertů. Právě i kvůli nepopiratelné inteligenci spočívající v zákeřnosti této síly jí přisuzujeme cosi jako osobnost. Zneužívá i nejlepší hodnoty a argumenty. Překrucuje je. Pokřivuje. Nic tomu není svaté. Soustavně prohlubuje nedůvěru. Očerňuje i Boží vyvolené. Očerňuje i Ježíše samotného. Parazituje na Božím díle a rozvrací ho, aniž by to samo přišlo s čímkoliv tvořivým a hezkým.
Na liduprázdné poušti v přímém konfrontaci s ďáblem se teprve ukáže nejhlubší, pravý smysl slov, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Kristův Duch odolává navěky.
Ďábel se jako obvykle pokusil zaútočit na slabá místa. Nejprve zcela přízemně zneužívá Ježíšova hladu. „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“ Podrývá důvěru: „Jsi-li Syn Boží, měl bys to nějak prokázat.“ Zasévá pocit méněcennosti: „Jsi-li Syn Boží, ukaž, že za něco stojíš.“ Zasévá zrnko pochybnosti, jež se má rozrůstat do otázek typu: „K čemu vám je ten váš Ježíš, když spousta lidí na světě trpí a hladoví? A existuje dobrý Bůh?“ Našeptává: „Ježíš je tady od toho, aby činil divy. Význam má jenom takový Ježíš, jenž učiní zřejmý zázrak na každé naše přání.“ No tak, Ježíši. Jen trocha magie v této liduprázdné pustině nikoho nezabije. Vzpomeň si, jak Tvůj nebeský Otec seslal na poušti manu. Ukaž, že se smíš nazývat jeho synem. … Kristus však prokazuje větší svobodu, přesahující všechny hranice ďáblových svodů: „Jsem-li Boží Syn, můžu se na tvoje výzvy klidně vykašlat. Je psáno: ‚Člověk nebude živ jenom chlebem.‘ Ale tomu ty vpravdě nerozumíš. A nerozumíš tomu, že láska nepotřebuje důkazy. A vůbec nechápeš, že láska se obejde i bez výhod. Nevidíš do vztahu mezi mnou a Otcem. ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘ Syn čeká na cokoliv dobrého od svého Otce. Především na každé dobré slovo, které je základem života a bez něhož by nic jiného nemělo smysl.“
Jakmile ďábel rozpoznal, že s prvním pokušením nic nezmůže, bleskurychle změnil scénu. Nejenom chleba, ale dokonce všechna království světa ukázal Ježíšovi v jediném okamžiku. Fantastické to mámení. „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mě je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ Tvrdí. Nepřipadá vám zvláštní, že ďábel si vůbec dovoluje něco takového tvrdit? Proč zrovna jemu by měla náležet moc a sláva Božího světa? Ještě víc zarážející je, že podobné výroky najdeme i na jiných místech Nového zákona. A vyřčené také jinými ústy než toho prolhaného ďábla. Například podle Janova evangelia říká Ježíš před ukřižováním: „Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa.“ Vzápětí ovšem dodává: „Proti mně nic nezmůže.“ A jinde říká: Soud spočívá „v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.“ A po svém vzkříšení ujišťuje: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Ďábel se tedy pochlubil jakousi dočasnou, omezenou mocí. Svádí jí dosud ty, kdo se nechají svádět. Kde vůbec tolik moci vzal? Proč by mu jí dobrý Bůh dal? Mám pocit, že celá ďáblova moc se zakládá na lživé spekulaci. Jde o důsledek vychytralé sázky do loterie. Ďábel získal moc od těch, kdo uvěřili jeho lži. Získal tedy moc od těch, kdo uvěřili lži, že mu náleží nějaká moc. Ježíš ten ďábelský bludný kruh konečně prolomil – prostě a jednoduše: „Je psáno: ‚Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.‘“ Jedině našemu Bohu náleží sláva a moc. Tu tvou hru nehraju. Ode mě žádnou moc nezískáš. Nad Kristem ďábel nevyhrál. (Považuji za vhodné na okraj dodat, že dosud hraje podobnou hru s církví. Vydrží též ona spoléhat čistě na nebeského Otce? Nebo se bude chtít zajistit světskou mocí a slávou i nezávisle na jeho vůli?)
Když ďábel viděl, že v Ježíšově případě s podobnými nabídkami mnoho nepořídí, vyzkoušel ještě větší krajnost. Přivedl Ježíše do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu, a řekl: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘ a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.“ Toto pokušení působí až výstředně. Předešlá dvě jsme chápali – konzumní statky či moc a sláva působí svůdně. Nevím však, kolika z vás připadá lákavá nabídka pádu ze střechy chrámu. Její ďábelský „smysl“ snad můžeme pochopit ze širšího kontextu. Jak jsem již vzpomněl, Izraelci na poušti „pokoušeli Hospodina pochybováním: ‚Je mezi námi Hospodin, nebo není?‘“ (Tak je psáno v knize Exodus.) Ďábel se pokouší odhalit v Ježíš postojích podobnou slabinu: „Opravdu věříš, že Otec je s tebou? Zkus si to raději ověřit.“ Všímáme si navíc, že opět hledá zvlášť důvěrnou, bytostně oslovující oblast, aby ji zneužil ke své zvůli. Stane se nyní touto oblastí Jeruzalémský chrám? Kde jinde lépe apelovat na Kristovu jednotu s Bohem Otcem? Kde jinde silněji připomenout Kristovo místo uprostřed věřícího lidu? Mimoto se ďábel zkusil obzvláště záludně vloupat do roviny zbožnosti i důvěrnosti vztahu s nebeským Otcem. Vždyť Ježíš sám mu před chvílí naznačil, že nejen chlebem bude člověk živ, ale především každým slovem, které vychází z Božích úst. Nyní se tedy sám duch zla pokusil přesvědčivě citovat Boží slovo. Řekl: „Je psáno: ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘ a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.“ Nuže, vyzkoušej mimořádnou Boží ochranu. Vyzkoušej mimořádnou péči svého Otce, Boží Synu. Jenže i Boží slovo cituje ďábel klamně. Vytrhává ho z kontextu. Což Ježíš prohlédl. „Je psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.“
Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle.
Kristus už nad pokušením zvítězil i poté. My ve svých zápasech můžeme obstát v jeho svatém Duchu.
Slovo poslání: Ř 10, 8b-13