Neděle Díkčinění

První čtení: L 12, 13-21

Základ kázání: Ž 107, 1-22

Kdo je bohatý před Bohem?

Ježíš uvedl onoho boháče v podobenství jako typický příklad člověka, který bohatý před Bohem není. „Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem“, konstatuje na závěr o chudákovi boháčovi.

Ovšem kdo tedy skutečně bohatý před Bohem je?

Vzpomenete si možná také, že Ježíš říká: „Blaze vám chudí, neboť vaše je království nebeské.“ Anebo: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ Blahoslavená chudoba. Nejpožehnanější je ten, komu patří už akorát království nebeské. Čím méně člověk zatarasil prostor nějakými zbytečnostmi, tím spíše jej může naplnit už akorát království nebeské.

Boháč z Ježíšova podobenství nejenže nebyl materiálně chudý, ale patrně nebyl ani chudý v duchu. (Otázka je, co přesně znamená být „chudým v duchu“, ale určitě může jít mimo jiné o stav blahoslavené prázdnoty, kdy nezatarasím prostor ducha nějakými zbytečnostmi.) Boháč naopak vyplodil v duchu dost překombinované myšlenkové konstrukce: „Řekl si: Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘“ Na první poslech zní tento plán ryze pragmaticky, ale vytratilo se jeho ukotvení, cíl a smysl. Nakonec jde jen o šroubovanou úvahu, nikterak chudou na myšlenkové přemety; Řekl si: tohle a tohle udělám a pak si řeknu: udělej tohle a ciť se u toho takhle. Chudák boháč už nežije v přítomnosti. Nežije sám se sebou ve skutečnosti. Žije jen v coby kdyby, oddělen od sebe sama. Rozpadlý do bizarního rozhovoru se svou hypotetickou podobou. Až ještě nějakou dobu nebudu doopravdy žít a místo toho již postavené teprve zbořím, znovu postavím, nahromadím ještě to a to a to, a potom si třeba řeknu: žij klidně takhle, a už můžeš/musíš se z toho radovat. – Jenže potom už nemusí být potom! Boháč se v sobě zbytečně zamotal. Mluví sám k sobě křivolace. Bůh k němu naopak mluví dost přímočaře: „‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘“ Konečně je ten pošetilý člověk obohacen – alespoň o Boží neklid. Alespoň o to upřímně míněné oslovení: „Blázne!“ Alespoň o to setkání s vlastní smrtelností.

Víme, že Ježíš blahoslaví chudé, hladovějící, plačící, hladovějící a žíznící po spravedlnosti, pronásledované pro spravedlnost, pronásledované pro Kristovo jméno… A také blahoslaví milosrdné, tiché, čistého srdce, působící pokoj – ty, kteří naplňují svět Božími statky. Na druhou stranu v určitou chvíli dokonce výslovně říká: „Běda vám bohatým“, „Běda vám, kdo se nyní smějete“, „Běda vám, když vás budou všichni lidé chválit“. Až by se skoro zdálo, že člověk musí být povinně v průšvihu. Člověk nemusí být povinně průšvihu, nicméně občas bariéru tvrdého srdce prolomí až nálož trhaviny. Teprve následnou trhlinou pronikne světlo. Teprve do otevřeného prostoru se vejde království. A pokud člověk zrovna neprožívá průšvihy a katastrofy, může být místo toho očistné připustit k okoralému srdci alespoň Kristova slova: „Běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo.“ I ona slova: „‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘“ Připustit léčbu šokem.

Blahoslavení chudí, blahoslavení hladovějící, blahoslavení hladovějící a žíznící po spravedlnosti… V Žalmu 107 vystupují hrdinové podobně průšvihoví, případně na první poslech ještě zkrachovalejší. Vystupují tu lidé, kteří: „Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího však nenalezli.“ Ale vystupují tu i zatraceně ztracení, kteří: „Seděli v temnotách šeré smrti, v železných poutech a ponížení, neboť se vzepřeli tomu, co řekl Bůh, znevážili úradek Nejvyššího.“ Přímo ti, kteří zaujali vůči Bohu nepřátelský postoj… A píše se tu i o pošetilcích, kteří byli pokořeni pro cestu nevěrnosti, pokořeni pro své nepravosti. O těch se píše. „Každý pokrm se jim hnusil, dospěli až k branám smrti.“ Ocitli se v pěkné depresi. Dovedeme si představit, že v podobné depresi se mohl ocitnout i onen boháč z Ježíšova podobenství. Mohlo se mu vše zošklivit poté, co k jeho srdci ostře proniklo znepokojivé slovo Boží.

Hrdinové Žalmu 107 kráčeli tedy po cestách, které už na pohled nikam nevedou. Bez východiska. Jen sám Bůh takové cesty může obrátit ve směrodatné. Dle lidských měřítek ti smutní hrdinové neměli východiska. Skutečně ubozí, ztracení lidé. A také nepokrytě hříšní. Ti, kdo se ocitli ve slepých uličkách. A právě v těchto momentech – právě zde, právě na konci lidských možností jsou obohaceni. Právě za tyto momenty mohou být nakonec vděčni. Protože teď už si s konečnou platností vyzkoušeli, že život opravdu nemohou postavit na sobě samotných. Záleží na Hospodinu, který se z pouhé své milosti slitoval. V Žalmu 107 se opakuje refrén: „A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vytrhl je z tísně.“ Činil tak konkrétními působivými způsoby: „sám je vedl přímou cestou, aby došli k městu jeho sídla“, „vyvedl je z temnot šeré smrti, sám zpřetrhal jejich pouta“, „seslal své slovo a uzdravil je, zachránil je z jámy.“ Mluvil jsem o tom naposledy teď ve středu s ženami v azylovém domě. Když bylo nejhůř, Bůh jim podivuhodně umožnil znovu se postavit na nohy. Tuto zkušenost určitě můžete potvrdit – možná vy všichni, kdo tady právě jste.

Mohlo by v ní však spočívat určité úskalí. Někteří lidé upřímně vypovídají: „Já ani nejsem moc věřící, ale přiznávám, že když mi už opravdu teklo do bot, tak jsem se modlil.“ I básník klasik napsal: „V neštěstí se vždycky hbitě / vracím k religiozitě, / jak se však trochu zabydlím, / tak už se ani nemodlím.“ Člověk trvale zablokovaný v takovém stavu by ovšem dopadl jak onen ubohý boháč z Ježíšova podobenství. Ve chvílích úzkosti se upíná k nejvyššímu nouzovému zachránci, a když se zas trochu uklidní, dál sebestředně hromadí majetky.


107. Žalm však otevírá jinou cestu. Opakuje se tady ještě další refrén týkající se všech, které Hospodin vytrhl z tísně: „Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná.“ Vždyť přece: „dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.“ Vždyť přece: „rozrazil bronzová vrata, železné závory zlomil.“ A také ti pošetilci, kterým se už hnusil každý pokrm, a které přesto Bůh zachránil svým slovem, také ti „ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná, ať mu obětují oběť díků, ať s plesáním vypravují o všech jeho skutcích.“

Oběť díků nic nestojí. Ale má nesmírnou hodnotu.

Dostali jsme tolik nečekaných a nesamozřejmých darů. Bohu díky. A děkujeme i za všechny momenty, kdy nás provedl pustinami vnitřními a vzájemnými do nevídaných prostor. Všechno jsme dostali a vše se opět v základech obrací, a vše se znovu převrací z rubu na líc, vše opět Bůh vrací ve své cesty. Též cestou naší vděčnosti se opět všechno navrací Bohu k dispozici. Abychom byli bohatí před Bohem, abychom byli bohatí ve vztahu k Bohu, v souladu s Boží vůlí a spolu s ním.

Slovo poslání: Ef 5, 1-8