První čtení: Iz 60, 1-6

Základ kázání: Mt 2, 1-12

Na první pohled se zkrátka narodilo dítě v malé judské obci. Na druhý pohled vypadá dodnes neuvěřitelně, jak obří soukolí může taková událost rozpohybovat. Kdo všechno se pohnul z místa. Odkud až lidé vyšli. Nakolik jim tato chvíle změnila životy.

Boží věci se neutají. Lampa pod poklopem nezůstává. Ani vzdálenou hvězdičku nezahalí tma. Ostrý svit Božích oslovení proniká nejasnostmi. Nachází si své adresáty i tam, kde nás by většinou nenapadlo hledat. Dokonce mudrci od východu se vydali na cestu. Nečteme o nich doslova, že jde o krále. Nečteme ani, že jsou tři. Významní nyní ovšem jsou. Pohané s cizími zvyklostmi. Příslušníci exotických národů. Záhadní protinožci. Kdo z obyčejných židů by čekal, že vezmou tak vážně jeho naděje? Jen nejodvážnější proroci vyslovili podobné vyhlídky. Kdo z nás považuje za normální, že se nejsmělejší prorocké vize přece jen stávají skutečností? Jako blesk z čistého nebe vyšla hvězda znamenající nesmírný příslib. A lze ji spatřit i z opačných konců světa. Mudrci od východu vykročili. Vytušili, že jde o skutečně světodějnou událost. Nejenom jeden z mnoha inspirativních příběhů, jímž se lze na chvíli obohatit a pak ho vystřídat jiným. Mudrci nyní vnímají tuto jedinou podstatnou událost. Zanechali proto všeho ostatního. A vydávají se do neznáma.

V tuto zlomovou chvíli se začínají nápadně lišit ti, kdo Krista hledají, od těch, netouží kdo po jeho zásazích do života. Ani jednu stranu nenechává Ježíšovo narození lhostejnou. Herodes se však bojí, jak Mesiáš převrátí jeho postavení. Také ostatní v Jeruzalémě se znepokojují. Kde lidé živě reagují, opravdu o něco jde. Jak ovšem dopátrat smysl takových událostí? Na první pohled vidíme chaos a pestrý materiál pro bulvární tisk. Vyostřují se náboženské a politické konflikty; za chvíli dokonce začne vraždění neviňátek. Nezastavujme se však pohledem na krvavých masakrech, na lesku města Jeruzaléma, na krutosti a paranoie Heroda ani na exotické slávě mudrců z východu. Pokračujme dál za hvězdou samotnou.

Nemusí být hned zpočátku jasné, kam nás dovede. Ani mudrci z východu netrefili rovnou do Betléma. Se svou dosavadní moudrostí se dostali právě jen do Jeruzaléma, do hlavního města říše. Považovali za logické pátrat právě zde. Je dobře, že Bůh sám poté najde způsoby, jak svoje hledače zorientovat dál. Sami od sebe by však další cestu nenašli.

Následovali nejprve jen hvězdné znamení. To bylo asi typické pro jejich dálnou východní tradici. V originálním řeckém textu jsou tito mudrci dokonce nazýváni mágové. Takový výraz v Bibli zpravidla neznamená pozitivní uznání, naopak. Zabývají se nejspíš astrologií, kterou Písmo z dobrých důvodů odmítá. Kristovým narozením se otevřel prostor pro oslovení národů skutečně vzdálených. A je dobře, že Bůh umí kreativně využít i krkolomné postupy, jak hledače oslovit.

Mudrci z východu se stali předzvěstí celého světa pohanů. Prošlapávali cestu k Ježíšovi i nám.

Mudrci z východu jsou asi také příbuzní současných hledačů v rozmanitých duchovních oblastech, ať už jde o new age esoteriku, východní filosofie či kde ještě může někomu vysvitnout hvězdička inspirace. Usedlí křesťané takové nauky k většímu štěstí nepotřebují (byť někteří považují za přínosné objevovat styčné plochy v rámci mezináboženského dialogu), a jsou s to odhalit i jejich zcestné rysy. Platí však Kristův příslib, že kdo hledá, najde. Tento příslib snad platí i pro ty, kdo vycházejí úplně odjinud. Pokud se nespokojí s menším cílem než s Kristem samotným. (Ani my křesťané bychom se neměli spokojit s menším cílem než s Kristem samotným; I v tomto směru nás mudrci předešli.) Na začátku však mohou být hledači oslovováni nejrůznějšími způsoby. Když neumějí jinak než babylonsky, oslovuje Bůh třeba řečí hvězd. Hlavně aby alespoň náznakem porozuměli. Postupem času se zorientují lépe.

Z vnějšího pohledu tedy mudrce upoutalo jakési nebeské znamení. Z vnitřního pohledu zůstává víra jedinou hvězdou, která člověka povede neklamně. Kdo hledá Kristův cíl, nebude na konci už žádné znamení potřebovat. Správnému hledačovi poslouží nebeský úkaz dočasně, podmíněně. A hledačovi špatností, jakým byl Herodes, by neposloužil ani pád meteoritu na hlavu.

Bohudíky, že mudrce dovedla hvězda i bez dalšího vysvětlení alespoň do Jeruzaléma. Zde však zůstali zmateni. Ptají se po králi v hlavním městě říše. Netrefili zatím dál než na širokou silnici. V tomto směru je ani nebeský úkaz nedovedl k nejhlubší moudrosti, k neklamné životní orientaci. Ocitají se v oficiálním náboženském a politickém centru, tam, kde se koncentruje místní moc a sláva. Potřebují ještě jiným způsobem poradit kudy dál. Potřebují ještě přesnější Boží oslovení. Interpretaci v duchu Písma svatého. Velekněží a zákoníci už tuto interpretaci poskytli vyděšenému Herodovi. Citují proroctví, podle kterého se má Mesiáš narodit v Betlémě. Kdo hledá, najde ho v této maličké, na pohled bezvýznamné obci. Patří teď navíc k Božímu smyslu pro humor, že mudrce nakonec poslal do Betléma Herodes sám! Bůh našel další kreativní cestu, jak vést dezorientované dál. Vidíme navíc, že onen despotický král také Ježíše svým způsobem hledá – a vodítek už dostal dost. Nehledá ovšem v Ježíšovi Mesiáše. Hledá jen příležitost, jak dítě zahubit. Dozví se sice zásadní proroctví, a ještě k tomu se mudrců detektivně vyptá na čas, kdy se hvězda ukázala. Dozví se první poslední, ale není mu to nic platné. Souhrn správného vědění mu ke šťastnějšímu životu nepostačí. A Kristus proklouzne skrz meči…

Mudrci se však vydávají dál. Z hlavního města, z oficiálního centra slávy, moci a náboženských tradic. Do nejistoty, do neznáma, dál úzkou cestou. Do malé, skryté a navenek prosté obce.

„A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.“ Opět zde prosvítá Boží smysl pro humor. Ta samá hvězda, která předtím donavigovala maximálně plus mínus do správné země, se teď najednou zastavila nad konkrétním číslem popisným. Zní to až fantasticky, pohádkově, snově. Ale vzpomeneme si možná, jak i v našich životech Boží vedení zafungovalo v hodinách H s přesností hodinového strojku. Na metr, na sekundu. Třeba po dlouhých obdobích bloudění, tápání, zmatků. Když na začátku figurovalo jen docela mlhavé tušení. Postupem času se cesta hledače koncentruje, zužuje, projasňuje. A v cíli se najednou sjednocuje nebe se zemí. V tu chvíli se také hvězda ocitá přesně na svém místě. Stejně tak ten, kdo našel, se ocitá přesně na svém místě. Mudrci se nyní zaradovali velikou radostí. Každému upřímnému hledači poskakuje srdce.

Vzápětí mudrci vcházejí do domu. Uvidí dítě s Marií. Padají na zem. Obětují mu přinesené dary. Obětují to nejlepší, co se dalo přinést. Zlato, kadidlo, myrhu. Cennosti krále hodné, a navíc dary se zvláštním symbolickým významem. Celá pouť mudrců je korunována.

Skončí však opět nečekaně. Anděl jim řekne ve snu, aby se k Herodovi nevraceli. Mají už ignorovat Jeruzalém, ignorovat už oficiální svět mocných, nebrat už vážně despotu, hodit za hlavu diplomacii, vrátit se už jinou cestou. Tak, aby vlastní cesta Novorozeného Krista zůstala v ústraní do budoucna zachována.

A v tomto čase se s ní střetávají i naše cesty. Drobné a všední, někdy i klikaté, mnohdy též vedoucí do neznáma. Střetávají se zde uprostřed, u společné Večeře Páně. Jako pod jitřenkou osvětlující společné nebe. I nám zde přítomným se může stát, že se odsud vrátíme domů jinudy, než kudy jsme přišli. Přistoupíme už k okolnímu světu jinak. Cesta nás promění. Naše cesty se promění. Nebudeme už stejní.

Slovo poslání: Ef 3, 1-12