První čtení: Iz 62, 1-5

Základ kázání: J 15, 9-17

Je psáno: Nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho. Což by se dalo doplnit slovy: Nepředstavíš si Boha v žádné podobě… My křesťané se přitom ocitáme v o to nepřehlednější situaci, oč důvěrněji vnímáme Boží ztělesnění v Ježíši Kristu. Na jednu stranu potkáváme živého Boha velmi konkrétně s Kristovou tváří… Na druhou stranu lze však opět uvažovat o tom, že i Krista si představujeme více či méně zkresleně. Vždyť ani samotní apoštolové ho často nepoznávali takového, jaký je. Stalo se jim třeba, že se ho vyděsili jako nějakého strašidelného přízraku. Anebo že mu říkali věci jako: „Pane, tebe přece nemůžou ukřižovat, to se ti nemůže stát.“ Podobně jako apoštolové, i my si vytváříme falešné obrazy Boha, Ježíše… Podobně jako chováme množství iluzí i o druhých lidech, přestože myslíme, že je dobře známe.

Je ovšem také dobré uvědomit si, že ani úplně bez představ se ve vztahu k Bohu neobejdeme. Potřebujeme uplatnit fantazii, když se vžíváme do příběhů evangelia. Potkáváme se přitom s Ježíšem ve své mysli. Vžíváme se do situací jeho setkání s druhými. Vykreslujeme si před vnitřním zrakem jeho vystupování a jednání. Představujeme si ho, jak nejlépe umíme, inspirováni tím, co sami známe. Nezobrazit si Boha zpodobněním ničeho znamená tím pádem také být si vědomi provizornosti všech vlastních pojetí. Být si vědomi částečnosti a omezenosti našeho dosavadního nazírání Boha. Ať tedy Duch svatý neustále provívá naše vnitřní obrazy, aby nás k Bohu čím dál víc přibližovaly.

Falešnými představami o Bohu se zabývají i věřící psychologové. Docházejí k tomu, že člověk si vytváří vnitřní pojetí Boha už od malička. Prakticky od prvopočátku nás přitom ovlivňují vztahy s rodiči a s dalšími nejbližšími lidmi. Už první zkušenosti z dětství působí stále v hlubinách našich myslí… Například pro člověka, který měl násilnického otce, může být větší problém modlit se k Bohu Otci. A naopak – dítě milujících rodičů uvažuje i o Bohu Otci spontánněji. A v průběhu života se naše raná dětská pochopení Boha o-bohacují, kombinují, proměňují, rozbíjejí nebo korigují podle toho, co se nám významného děje. A samozřejmě i podle toho, jak s námi sám Duch Boží pracuje. Velice důležité pro duchovní vývoj jsou zkušenosti s druhými lidmi. Právě v nich máme šanci prožít, co znamená víra, láska a naděje. A jako věřící se posouváme dál také přímo skrze modlitbu nebo meditaci nad Biblí. A máme též výhodu duchovního doprovázení nebo vzájemného sdílení víry. To všechno napomáhá k přetváření našeho duchovního vnímání.

Jak už jsem naznačil, když se duchovní vývoj člověka nezdaří, některé jeho představy o Bohu nabývají až démonických podob. Psychologové pak píší třeba o lidech ovládaných strašáky boha neúprosného soudce nebo i démonického boha smrti, který člověka odmítá stejně, jako když rodiče odmítají nechtěné dítě… Ohrožuje nás také třeba bůh výkonu jako typický pokušitel naší doby. A stejně zrádné mohou být i opačné krajnosti – bůh jako welness centrum, který má zajistit hlavně to zdravíčko… Nebo bůh kámoš, který je taky celkem fajn, ale nemusíme ho brát smrtelně vážně. Zkušený duchovní nebo věřící psychoterapeut pomáhá všechny nezralé představy přerůstat.

Napadlo vás už možná také, že i v Bibli se setkáme s konkrétními charakteristikami Boha, které se navíc mohou podobat vyjmenovaným destruktivním představám. I v Bibli čteme o Bohu nekompromisním soudci – ovšem jakožto o jiné tváři Boha nepředstavitelně milosrdného. Čteme zde také o Bohu působícím i skrze smrt – o Bohu, v jehož moci spočívá život i smrt. Čteme též o Bohu uzdravujícím – vlastními ranami – o Bohu, který zároveň dodává výsostný smysl i utrpení. Bůh jako pramen nevyčerpatelné krásy, kterou však najednou rozeznáváme i v té „hlavě plné trýzně“. Bůh jako oblakový sloup ve dne a jako sloup ohnivý v noci… Dá se říct, že čím zraleji nezřeme pravého živého Boha Hospodina, tím spíš v něm rozpoznáváme tajemnou, nekonečnou souhru protikladů.

I Ježíš Kristus k nám přichází jako jednota protikladů. Učí nás lásce k nepřátelům – ale zmiňuje v určité chvíli také, že kdo nemá v nenávisti i své nejbližší i sám sebe, není jej hoden… Ale zároveň máme milovat bližního jako sami sebe (a proto máme mít rádi i sami sebe v Kristově Duchu). Anebo se nám Ježíš představuje slovy: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce“ – a zanedlouho převrací stoly směnárníkům a vyhání je bičem z chrámového nádvoří. Zmíní, že v žádném případě nepřinesl pokoj, ale meč – a v první příhodné situaci pozdraví rozechvělé učedníky slovy: „Pokoj vám.“ Lev z pokolení Judova, Beránek Ukřižovaný. Dobrý pastýř, jenž dává život za své ovce. Potkáváme ho mezi pomáhajícími i mezi trpícími. Možná se častěji skrývá i v lidech, jimž by se průměrný křesťan obloukem vyhnul. Vidíme, že ani Ježíše Krista není úplně jednoduché pochopit.

Dále podle mě stojí za úvahu, že naše představy o Bohu se proměňují také vzhledem k našemu reálnému vztahu s Bohem. Například boha nelítostného soudce si možná vybaví spíš člověk, který má sám velké problémy odpouštět druhým, a nejraději by sedminásobně oplatil každou malichernost.

S určitou nadsázkou by se snad dalo dokonce říct, že naše představy o Bohu se proměňují ruku v ruce s tím, jak se mění Boží představy o nás. Přibližně v tom smyslu znějí i Kristova slova, která jsme slyšeli dnes: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ Jako by říkal: Moje představa o vás se změnila ruku v ruce s tím, jak se prohloubil náš vztah. Už nejste nevolníci, už jste mí přátelé…

Také přátelství zachází v Kristově případě až do krajnosti: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“

A navíc je toto Kristovo přátelství zvláštně podmíněno: „Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ My takhle obvykle nemluvíme: Budu s tebou kamarádit pod podmínkou… Opět vidíme, že vztah s Bohem nelze vtěsnat do běžných kategorií.

I smysl slova přikázání se v Kristově řeči vzápětí posouvá: „To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.“ Jedině láska je smyslem přikázání. Jedině jako cesta k lásce dávají přikázání smysl. Jste moji přátelé, přistupujete-li jako praví Boží přátelé k sobě navzájem.

V Ježíši Kristu se tedy můžeme setkat i s Bohem podivuhodně blízkým. Nejen s nedostupným tvůrcem vesmírů či s posledním neúplatným soudcem. Ale i s Bohem Otcem – Ježíšovým i naším. I s Bohem jakožto bližním, přítelem, bratrem. A také s ženichem nevěsty církve. I s Bohem jakožto Kristovým Duchem, který nás nejhlouběji přetváří zevnitř.

Rovněž Kristova slova: „Nazval jsem vás přáteli“ bezpochyby stojí za připomínání a opakované rozjímání.

Jak ovšem odlišit Ježíše Krista jakožto nejbližšího přítele od oné falešné představy boha kamaráda, kterého je sice fajn, ale nemusíme ho brát smrtelně vážně? (Přičemž ani on od nás nic smrtelně vážného neočekává?) Myslím, že jsem už téměř odpověděl. Zavzpomínejte na zkušenosti s vlastními přátelstvími… Asi bychom se shodli, že opravdového přítele lze brát smrtelně vážně. Takový se nám nebojí ani říct z očí do očí nepříjemné pravdy atp... Pokud nám bude jen mazat med kolem úst, opravdový a pravdivý není. Kristus je naopak opravdu nekompromisní přítel. Zůstává i náročný, když říká: „Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Ale v první řadě nám k tomu dodává sílu své vlastní víry. Bere nás přitom opravdu smrtelně vážně – vždyť za nás sám jako první položil život – jeden za všechny…

A nyní nás zve ke svému stolu.

Slovo poslání: 2J, 4-6