První čtení: Iz 25, 6-9

Základ kázání: Zj 21, 1-7

Apokalypsa patří k životu. Má smysl se na tuto vyhlídku zaměřit i v podmračených dušičkových dnech. Když člověku tím spíš dochází, že před vážnými tématy neuteče. Neutečeme před smrtí ani před životně důležitými otázkami. Ale potřebujeme je správně uchopit, přijmout, tak zvaně zpracovat. Smrt také patří k životu, podobně jako k obrazu černá barva. Ale jak by si člověk připadal, kdyby mu černá zastřela výhled? Jak by si připadal tonoucí v moři slz? Ale apokalypsa podle křesťanského pohledu představuje spíš krásný barevný obraz; zahrnující i černé tahy. Obsahuje i zkušenosti utrpení a slz. Nepopírá je. Nepotlačuje. Nevytěsňuje. Ale překračuje je. Nenavozuje strach, že se v moři slz utopíme. Naopak vrcholí mimo jiné slovy, že Hospodin osobně setře svým lidem každou slzu z očí.

Při slově apokalypsa si mnohý současník vybaví tak zvané apokalyptické filmy. Ale biblické Zjevení Janovo je míněno jinak, nejednou opačně. V apokalyptických filmech diváka zaskočí vetřelci, obludy, pohromy doposud nevídané, které se najednou v posledních časech objeví. Při čtení biblické apokalypsy míváme pravda podobné pocity také. Ale často se v ní spíš bez obalu ukazuje, mezi jakými šelmami a přízraky zde žijeme. Odhaluje se bez zastírání, jak strašidla vstoupila do lidských mezinárodních i osobních mocenských her. Ale ze všeho nejvíc v této knize překvapuje Bůh sám, s jedinečnými strategiemi poslední záchrany. Milující Pán přichází jak zloděj v noci.

„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.“ Pokračuje Jan v líčení vizí. Jan, který tou dobou pobýval ve vyhnanství. Pronásledován pro víru ze zvůle tehdejších mocných. Sám dosud jednou nohou ve světě oblud. Druhou nohou se užuž ocitá na prahu Božího města. Právě zde v pozemském exilu tak jasně vidí nový Jeruzalém; Město krásné jak nevěsta ozdobená pro svého ženicha. Vidí už nové nebe a novou zemi. Co přesně zde znamená „nové“? Podle vykladačů může jít rovněž o nebývalé obnovení. Nejenom o novou zemi namísto staré, ale zároveň o v jádru znovustvořenou, vykřesanou už jako by z ničeho? Navzdory nejhorším prognózám. Navzdory smrtelným diagnózám. Může jít o vesmír vysvobozený z destruktivních sil hříchu a zasazený do nového světla, do nové dimenze? Přesazený snad do nové půdy a nově rozkvetlý? Naznačený směr výkladu je mi blízký z následujícího důvodu: Kdyby měla být naše stará známá země jen vyměněná za jinou, nedával by takový smysl ani Kristův zápas o vykoupení současného světa. Může tedy jít o jakési znovuzrození vesmíru? Jako když jednotlivec se vnitřně přerodí v Božím Duchu, ale zůstávají mu i původní vztahy, původní vzpomínky, původní zkušenosti. Nicméně zároveň jsou proměněny, jinak a šířeji propojeny a vtaženy do nové širší, hlubší, vyšší dimenze. Jako když vězeň vyjde na svobodu a patří mu najednou neskonale rozsáhlejší prostor než několik metrů čtverečních cely. A rovněž sám propuštěný je v tu chvíli proměněn. Prozářen. Zvlášť když byl málem už odsouzen k trestu smrti, a najednou jej propouštějí. Srovnatelně si může připadat duchovně znovuzrozený člověk. Snad trochu podobným způsobem bude obnoven celý náš vesmír. Osvobozený a vykoupený. Vztažený do věčnosti. Snad trochu podobně a možná i jinak; Nechme se překvapit. Ostatně nevíme, co Jan přesně viděl. Navíc mu zřejmě často scházela přiléhavá slova pro vylíčení vizí.

Berme však vážně aspoň to základní, co z Janových obrazů chápeme. Jde o plnost naděje. Naprostý opak beznaděje. „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.“ Moře již vůbec nebylo – nikoliv ve smyslu, že by zmizely Kanárské ostrovy, Jadran a podobná krásná místa. V myšlení Janovy doby moře představuje spíš neohraničený, nevyzpytatelný, děsivý chaotický živel. Brázdí jej různé obludy typu leviatana. A mořeplavci neustále riskují. I napříč Janovým Zjevením se z moře vynořovaly démonské šelmy a diktátorské zrůdy. A právě takové moře nakonec zmizí. Právě ta líheň vetřelců z tak zvaných apokalyptických filmů – už nebude.

„A smrti již nebude“… Ano, smrt sice patří k našemu dosavadnímu životu. Konečnost patří k nedokonalému světu. Nicota jako charakteristický projev nedokonalosti, scházení, chybění. Smrt jako závažná, neodvratná otázka, jak život naplnit. Smrt také paradoxně osvobodivá – smrt jako zánik špatného. Smrt rovněž jako doočíbijící výzva: Co stojí za vzkříšení a za zvěčnění? Ale smrt sama nemusí mít věčnou budoucnost! Život představuje přece od začátku větší zázrak než smrt. Život: proti vší logice existující, od první chvíle nečekanější, originálnější, překvapivější, důležitější, vážnější, vzácnější, drahocennější… Spíš odpovídající Božím přáním.

Ano, i nepříjemné zkušenosti patří k našemu dosavadnímu omezenému životu. Doposud se v nich tříbíme. Uprostřed těžkostí jsme přetavováni jako ryzí zlato. Vysvobozený izraelský lid musel projít také pouští. Nicméně nebylo přece cílem navěky v poušti zůstat. Izraelce šli od začátku do zaslíbené země. Jen kvůli jejich pobloudilosti se cesta pouští protahovala a ztráty se rozmnožovaly. Vyhlídkou od Boha však zůstává země zaslíbená, nikoliv lhostejnost pustin. Později musel zase Izrael projít babylonským vyhnanstvím. Ale opět neměl v té nepřátelské cizině zůstat. Opět jí měl projít jen jako místem katarze. Od Boha jednoznačně trvá vyhlídka návratu do zaslíbené země. Nikoliv věčný stesk po domově. Konflikty bývá někdy nutné projít, ale jen k plnějšímu smíru. Nezbývá než projít smrtí, aby se osvědčilo, co opravdu stojí i přesto za to; Nezištně, bezpodmínečně, beze všeho, bez předem zaručených výhod. Kristus se nechal ukřižovat, protože nešlo už nic lepšího v tak zasekané situaci vymyslet. Božím cílem však přece nebylo ponechat Ježíše v temnotě hrobu a pekla lidské opuštěnosti. Božím cílem je vzkříšení a věčný život. „A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“

Smrt se již vyčerpá. Má krátké nohy. Nedospěje tak daleko. Smrt smrtí zachází, a tak smrtí schází. Padne i poslední bariéra mezi lidmi a Bohem. „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí.“ Hospodin, ten dosud také tak nepochopitelný, vzdálený, svrchovaný a majestátní, vše přesahující – setře svým milým osobně každou slzu z očí.

Sám Bůh, sám oslavený Kristus už nyní Janovi otevřeně říká: „Hle, všecko tvořím nové.“ „A řekl: ‚Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.‘ A dodal: ‚Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec.‘“ Jako že JSEM od A až do Z, na moje slova se můžete spolehnout. Neříkám ani písmenko falešně. A je to hotová věc. Pokud to na mě záleží, má slova se již vyplnila. Jako když přijmete požehnání; z Kristovy strany hotová, pevně daná věc. Můžete se na ni spolehnout, i kdy se ve všedním životě projevuje až postupně. Ale už od začátku platí.

Všechna ta zaslíbení platí od začátku pro každého, kdo po Božím životě touží: „Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.“

Všechna ta zaslíbení se stanou skutečností každému, kdo na cestě touhy vytrvá až do konce: „Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem“, já jí budu Bohem a ona mi bude dcerou…

Slovo poslání: Kristus říká: Mk 31-37