První čtení: Ex 32, 7-14

Základ kázání: L 11, 1-13

Ježíšova modlitba přitahuje. Vzbuzuje zájem v člověku, který je naladěn na stejnou vlnu. Probouzí touhu: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“

Ježíšova modlitba určitě není jen formální. Není vlažná. Není sobecká. Zůstává bezpochyby otevřená, odevzdaná a plná neúnavné koncentrace na Otcovu přítomnost. Takový postoj nelze předstírat. Nelze se do něj vnutit Takový postoj buď z člověka vyzařuje, anebo schází. Když vyzařuje, pak vyvolává odezvu. Podnítí přání: „nauč nás modlit se“.

Přestože oči nevěřícího asi nespatří nic výjimečného ani na modlícím se Ježíšovi… Oproti tomu učedník, který už tuší, jak je modlitba důležitá, nepřejde lhostejně okolo.

Potkali jste vy také někoho takového, z koho vztah s Bohem vyzařoval? Koho vy byste měli chuť poprosit: Nauč nás modlit se?

Kéž i my obdobně působíme na druhé. Kéž také mimoděk přitahujeme k hlubšímu kontaktu s Bohem. Bez nátlaku a bez vynucování. Jako když okno propouští světlo. Jako když zrcadlo odráží tvář, protože nemůže jinak. Takový postoj nelze předstírat. Takový postoj buď je, anebo není. Můžeme v něm žít zakořeněni, dá-li Bůh. Můžeme v něm své kořeny zapouštět, když připravujeme úrodnou půdu. Rozvíjíme-li modlitební život a kultivujeme-li jej.

Je dobré věnovat modlitbě patřičný čas a úsilí. I když si možná také vzpomínáte, že Ježíš varuje před neplodnou mnohomluvností: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ Modlitba dlouhá nemusí znamenat totéž co správně zaměřená. Ale na druhou stranu i Ježíš se modlil celé hodiny. A navíc lze stále žít ve správném zaměření, přestože slovy se člověk nemodlí neustále. Ale zároveň čteme i v novozákonních epištolách, abychom byli při modlitbách vytrvalí. Bývá též dobré najít si pravidelně čas na modlitbu vyhrazený. Nejde tím pádem o to, že by delší modlitba neměla smysl. Jde o to, modlit se správným způsobem. Neprosazovat jen své zájmy. Naopak leckdy se od nich i osvobozovat, popřípadě odsouvat je klidněji stranou. Rozvíjet vzájemný kontakt. Uvolnit prostor druhému. Což také znamená naslouchat, ztišit se. „Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit,“ je psáno v epištole Římanům, „ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.“ Modlit se dobře znamená vyladit se čistě na frekvenci Božího Ducha. Ježíš byl dokonalým příjemcem této vlny, což z něho samovolně vyzařovalo.

Proto nás učí, že Ducha svatého potřebujeme nad jiné dary. Užívá vyhrocená až nekorektní slova, aby tím spíše vyniklo, jak je Duch svatý dobrý: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ Bůh ví nejlépe, co potřebujeme. Duch svatý sám tříbí naše přání a umožňuje nám rozpoznávat potřebné, důležité, vytoužené. A učí děkovat; Nepřehlížet dary. A dokonce může člověk v Duchu i v tichosti spočinout, a nic dalšího už v tu chvíli nechtít. Teoreticky by tedy stačilo říct: „Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá“. Přijměte tedy Ducha svatého, to stačí.

Ježíš však pro lepší srozumitelnost poskytuje vzor smysluplné modlitby. Tkaninu slov, do níž se Duch rád odívá. Předává modlitbu Páně – „Otčenáš“. Nejen k doslovnému až bezmyšlenkovitému opakování, ale i jako základní vodítko smysluplných proseb.

Slova modlitby Páně přibližují, co opravdu potřebujeme: Aby Boží jméno bylo mezi námi svaté. Aby království Boží mezi námi působilo. Aby Boží vůle mezi námi platila. A rovněž abychom měli co jíst, abychom měli, co potřebujeme k přežití. Ruku v ruce s tím aby odpuštění bylo východiskem našich vztahů. Abychom neupadli do pokušení. Abychom se dokázali vzepřít zlému.

Lidé věnují až někdy nadbytečně energie modlitbám za uzdravení a podobným. Zdraví bezpochyby také prospívá a usnadňuje život. A přesto, kdyby byl člověk fyzicky zdravý, ale žil přitom zle, oč by na tom byl lépe než člověk nemocný, žijící dobře? Někdy se lidé modlí pořád jen za to, co chtějí sami, a neuvědomují si, že Bůh mezitím poskytuje hodnotnější dary. Ale modlitba Páně pomáhá osvojit si nejdůležitější přání, která se svým časem určitě naplní.

Dnes, když slavíme sto let od založení republiky, můžeme se zvlášť soustředit na prosbu: „Přijď království tvé.“ Jednak skrze ni vyhlížíme skutečnost slavnější než nejvýznamnější události našich dějin. A cokoliv v našich dějinách už odráželo Boží království, má věčnou budoucnost, i když to někdy vypadalo jako prohra. Vyhlížíme nejradikálnější proměnu celého světa – též spolu s osobnostmi československé minulosti, které se za ni modlily, které se pro ni angažovaly, které kvůli ní trpěly. Je dobře, že nemusíme podléhat pocitům neslavného stavu naší země nyní, když důvěřujeme, že lze dospět mnohem dál.

(Další otázkou k úvaze by bylo, jak uvést v souvislost ostatní prosby modlitby Páně se stoletým výročím od založení republiky. Například prosba: „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“ dává smysl i vzhledem k historii celého národa. Lépe jsou na tom národy, které se postaví k temným obdobím vlastních dějin čelem a kajícně.)

Ježíš nám tedy předává správné modlitební formulace. A také nás povzbuzuje k vytrvalosti, ba přímo k neodbytnosti: „Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“ Hledejte. Co vlastně znamená ustavičně hledat Boží vůli? Určitě dává smysl nelpět nutně na vlastních přáních – odsouvat je klidně stranou, jak už jsem zmínil. Ale musí věřící pořád jen pasivně přijímat první, co z Božích oslovení vytuší? Četli jsme si dnes o Mojžíšovi, který se přimlouval za Izrael na poušti. Nepřijal pouze s otrockou podřízeností první Boží větu. Když mu Bůh nabídl, že z Mojžíše samotného udělá velký národ a zbytek lidu úplně vyhubí, Mojžíš se přimlouval tím vášnivěji za další šanci pro lid. Hledal Boží vůli v neustálém vzájemném rozhovoru. A dobrý rozhovor nekončí první větou, ale navazují na ni další. A tak Bůh Mojžíše vyslyšel, slitoval se. A rovněž Mojžíš byl určitě touto modlitbou – tímto nevšedním rozhovorem – proměněn. Možná i proto se mohlo projevit Boží slitování – odvažuji se domýšlet – možná i proto, že z Mojžíše pak vyzařovalo vědomí Boží milosti při plném vědomí soudu, což mohlo Izraelce oslovit a ukázat jim další směr. (I když nejbližší následující události probíhaly dramaticky; Hospodinův i Mojžíšův hněv se projevil.) Boží slitování neznamená jen ledabylou blahosklonnost. Pro svoje svaté jméno udílí Hospodin Izraeli další budoucnost; jde stále o posvěcení Božího jména, jež se má v dějinách lidu projevit.

Mojžíš se tedy modlil za druhé. A jeho hledání Boží vůle zároveň zůstalo pokorně svolné k poslednímu Božímu slovu, ale zároveň šlo o zápas, při němž se Mojžíš sám stával součástí dobré vůle pro druhé. Jako ten člověk, který tluče na dveře přítele v noci a říká: „Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.“ Mojžíš ztělesňuje modlitebníka, jenž vnímá hladovějící přátele i ve ztracených Izraelcích. Přestože s nimi zřejmě prožije víc komplikací na další cestě pouští, než kdyby skutečně zůstal už raději sám.

A Ježíš dotahuje do krajnosti modlitební nasazení pro druhé. I ve chvíli, kdy se modlí v zahradě Getsemane: „‚Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.‘“

Mojžíš se tedy rozhodl dál zahazovat s odpadlickým lidem. A proto byla jeho modlitba vyslyšena. Proto Bůh Izrael úplně nevyhladil, ale Mojžíš s ním souputoval dál a hledal pro něj Boží vůli dál. Ježíš takové modlitební úsilí dotáhl až do krajnosti: Došel až na hranici, kde raději obětoval sebe sama, aby tak vydobyl Boží slitování i pro nás ztracené.

V jeho síle i my nyní pokračujeme v modlitebním úsilí.

Slovo poslání: 1Tm 2, 1-6