cce-chomutov

Milé sestry, milí bratři,

Bůh mluví. Jako promluvil k Samuelovi, tak ještě dříve mluvil k Mojžíšovi, a ještě dříve k Evě a Adamovi. A později k prorokům a apoštolům a reformátorům, a ještě snad třeba i k někomu z nás?!

Bůh je tvůrce a dárce života, tedy i tvůrce a dárce vnímání, naší schopnosti komunikace s vnějším světem, se světem blízkým i vzdáleným. Když komunikuje s člověkem nikoliv člověk, nebo zvíře, nýbrž Bůh sám, je to zvláštní moment. Moment paradoxní. Neboť komunikuje se svým stvořením ten, kdo by nám měl být nejbližší, a přitom se nám může jevit taková komunikace jako naprosto nemyslitelná, komunikace nejvzdálenější a nejnepravděpodobnější…

Nevíme, jak moc byla myšlenka přímé komunikace s Hospodinem vzdálená malému Samuelovi. Nicméně musela být velmi překvapivá. O Samuelovi víme, že to bylo zaslíbené dítě, jež se narodilo své matce až na základě mnoha prolitých slz a proseb. Samuel se tedy narodil jednak jako dítě zaslíbené, jednak jako dítě zasvěcené. Zaslíbené své matce Haně (či Chaně), je byla dlouho neplodná. A zasvěcený Bohu. Zasvěcený k Boží službě, k tomu, aby z něj byl prorok, a to jeden z největších Božích proroků. Prorok, tedy člověk, který slyší, slyší Boží hlas. Prorok, člověk, jenž je ve spojení s Tvůrcem světa. Prorok, tedy ten, kdo předává Boží zprávy a sdělení těm, kdo vidí a slyší hůře, nebo nevidí či neslyší vůbec.

Samuel byl předurčen k tomu, aby viděl a slyšel. Viděl a slyšel velmi dobře. A to nikoliv zrakem tělesným, ale zrakem duchovním. Ne, Samuel se prorokem nestal. Samuel se prorokem narodil.

Dítě zaslíbené, které dostalo jméno, jež se slyšením a vyslyšením úzce souvisí. ŠaMaA – slyšet. EL – Bůh. Takže bychom mohli jeho hebrejské jméno převádět do češtiny: Vyslyšel Bůh. Či: Slyší Bůh. A co je zřejmé, je to slyšení ve všech časech a směrech. Jednak je vyslyšena matka, která byvši neplodná, nakonec otěhotněla a stala se matkou. A ono vyslyšení přešlo do slyšení. Bůh jednou vyslyšel matku, aby později promlouval k Samuelovi, takže bychom mohli jeho jméno vnímat nejen v trpném rodu v minulém čase: Bůh vyslyšel, ale i v rodu činném a přítomném čase: Slyšící Boha.

Je to půvabný příběh, jeden z nejpůvabnějších, jak Bůh sestupuje k malému chlapci. Tak malému a neučenému, že vlastně vůbec nerozumí tomu, co se děje. Tou dobou, kdy k němu začal Hospodin promlouvat, bylo Hospodinovo slovo i vidění vzácné. Bylo to jakési období sucha, duchovní vyprahlosti. Lidé žili v jakési setrvačnosti. Žili s nadějí, že Hospodin je nad námi, chodili do svatyně obětovat, dodržovali však spíše rituály, než že by se dostávali do přímého kontaktu s Boží přítomností.  V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté.

A v těch dnech, kdy už to začalo být natolik vzácné a vyprahlé, že byla ohrožena víra a věrnost, probudil Hospodin Samuela ze sna. Do určité míry to byla doba v jedné věci jednodušší, než je ta dnešní. A sice v tom, že tehdy Bůh zaslíbil svou přítomnost ve své svatyni. Samuel byl ubytovaný jako učedník u kněze Élího v bezprostřední blízkosti Boží schrány. To bylo místo, které v sobě mělo cosi silnějšího, než je jakýkoliv  fyzikální magnetismus. Jinými slovy, na zeměkouli existovalo místo naplněné Boží přítomností. Koncentrovanou Boží přítomností. Přesto však ani ona Boží přítomnost nepůsobila automaticky na všechny, kdo se pohybovali v její nejbližší přítomnosti. Víme o tom, že Élí měl syny, kteří se kněžské službě zpronevěřili a hrubě porušovali své povinnosti. Tak se právě Samuel měl stát jejich náhradou. Z toho lze usoudit jednu důležitou věc. Boží přítomnost, jakkoliv zřetelná, jasná a silná, vyžaduje ze strany člověka určitou citlivost, vnímavost a dychtivost. Když Hospodin začíná v blízkosti své schrány hovořit, oslovuje nezkušeného, ale jemného a otevřeného mladíčka Samuele, nikoliv zkorumpované syny kněze Élího, kteří si ze služby Boží udělali cosi jako výnosný byznys.

Bůh mluví. A oslovuje překvapivě a nečekaně. Oslovuje lidi všech věkových kategorií. Může to být Simeon, který v pokročilém věku pronáší proroctví o malém Ježíšovi, může to být mládeneček Samuel, který vůbec netuší, oč jde.

Samueli! Tak probouzí Bůh malého mládence. Ten opakovaně utíká ke svému učiteli a budí jej. Ten jej posílá spát. A znovu, a pak ještě jednou. Teprve potom pochopí Élí, že Samuel není náměsíčný, ale slyšící. Ačkoliv Élí sám už nic nevidí a také už nejpíš příliš dobře neslyší, má svou zkušenost s tím, jak mluví Bůh. A tak může Samuele navigovat: „To se ozývá Hospodin. To k tobě, chlapče, hovoří Bůh!“ Ukazuje nám to, že Bůh počítá s tím, že jsme jako tráva a že se naše generace přelévájí jako vlny. Jedna vlna odchází, aby přišla druhá. Jedna tráva je posečena, ale již raší druhá. Élí je muž na konci svých dní, ale ještě tu má svůj úkol. Předat své znalosti a zkušenosti, a to včetně zkušenosti, a vlastně především zkušenosti se slyšením Božího slova.

A vlastně to není žádné velké školení. Když chcete dnes dosáhnout nějaké odbornosti, musíte dlouho a vytrvale studovat. Kdo má být dnes nějaký specialista, potřebuje dlouhé roky školení. Samuel také jistě prochází kněžským školením, ale to se jeví spíše v oblasti praktických rituálů. Co se týče náslechu Božího hlasu, dostává od Élího jen jednu jedinou radu: Až k Tobě znovu promluví ten hlas, odpověz: „Mluv, Hospodine, Tvůj služebník slyší!“ To rozhodně není příliš komplikované školení!

Je to ovšem školení dostatečné. Co jiného lze o naslouchání Božímu hlasu školit? Copak se dá něčemu takovému učit, a naučit?

Upřímně řečeno, nedovedu si představit, že by někdo mohl poskytnout smysluplnější školení, než bylo minutové školení kněze Élího. Až bude Samuel znovu vytržen ze sna, má se pokorně ohlásit Hospodinu jako Samuel, tedy jako ten, kdo slyší.

S dneším příběhem přicházejí na řadu ještě některé otázky. Byl Samuel výjimečný? Mluví Bůh jen k některým lidem, zatímco jiní jsou hluší? Jsou tedy někteří předurčeni ke slyšení, zatímco druzí k hluchotě?  A když někdo slyší hlas(y), je to hlas Boží, nebo je to spíše schizofrenie? Kdo to pozná, kdo to posoudí?

Někdy je to velmi zamotané: Nikdo není doma prorokem! Prorokům stavíte pomníky! Jonáš se dokonce zlobí, že prorokuje zbytečně! Saul je také mezi proroky! Jan Hus byl obviněn z hereze, ale dnes je považován za reformátora i na straně Římskokatolické církve! Pochybnosti o pravosti panovaly i o celých biblických knihách. (Zjevení Janovo…)

Jak se v tom má člověk vyznat? Podle ovoce. Podstatné je, k čemu to vede. Pokud někdo vyzdvihne prorocký prapor, je třeba sledovat, nejen co tomu předcházelo a co to doprovází, ale i to, jaké to má následky.  Komunikace s Bohem je i subjektivní. Vlastně vždy je subjektivní.  Na prvním místě je subjektivní. Teprve na druhém místě je „objektivní“, kdy okolí vnímá a rozsuzuje. Jako v případě Samuele, kdy on, prorok, slyšící Samuel, nenechal padat žádné Hospodinovo slovo na zem. A celý Izrael od Danu až k Beršebě poznal, že Samuel má od Hospodina prorocké pověření (což nebyl psaný diplom či dekret).

Sestry a bratři. Prorok je ten, kdo slyší. Ovšem nejen slyší, ale také mluví. V tomto smyslu není každý z nás jako Samuel, možná není nikdo z nás jako Samuel. Zdaleka ne všichni jsou prororoci. Na druhé straně každý z nás je nebo může být jako Samuelova matka Chana. Ta sice nebyla prorokyně, ale volně a svobodně komunikovala s Hospodinem. Mluvila k němu a On mluvil k ní. V jistém smyslu je tedy každý věřící i vnímající a slyšící, i když vás možná nebude Duch Boží budit v noci a dávat sny. Přesto čekejte na jeho tichý hlas a podněty, které přicházejí z nebe. Mohou to být podněty jemné, tiché, subtilní, křehké, ale spolehlivé, pravdivé, pomáhající, Boží. Amen