První čtení: 1Kr 19, 19-21

Základ kázání: L 9, 57-62

Podobné rozhovory může vést Ježíš s kýmkoliv z nás. Nevíme o těch třech potenciálních následovnících nic. Nevíme ani, jak to s nimi dopadlo. V Bibli už jejich odpovědi zaznamenány nejsou. Když dojde na lámání chleba, každý z nás za sebe musí odpovědět na tato Ježíšova slova.

V úvahu připadají dvě základní možnosti: Někdo z nás dostal chuť jít s Ježíšem sám od sebe. K jinému Ježíš přichází z nečekané strany a možná i dost překvapivě vyzývá: „Následuj mě.“ Možná jste to už víckrát zažili. Možná to dokonce někdo z vás intenzivněji zažívá právě v těchto dnech. Možná se někdo z vás nalézá přímo uprostřed rozcestí. V období zlomu, kdy se má s Kristem ubírat do prostor předtím netušených. (Ani samotná Marie si na své všední cestě sama od sebe nenaplánovala, že otěhotní Božím Slovem.)

Někdo však může být alespoň nažhaven nadšením, a zrovna Ježíšovi euforicky říká: „Budu tě následovat, kamkoliv půjdeš.“ Ježíš naznačuje: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Teď jsi pln nadšení, vezeš se na vlně euforie, ale dohlížíš, kam až se mnou můžeš dojít? Večeřet se mnou chce každý, ale kam se mnou dojdeš nazítří? Lišky a ptáci se ukryjí před ohrožením. Divoká zvířata nám připadají jako ztělesnění svobody. Ale Syn člověka je ještě svobodnější než ona! Anebo filosof Diogenes vlastnil alespoň sud, v němž přebýval. Aspoň ten sud tvořil jeho trvalé místo ve společnosti. Ježíš však vydobývá strašlivější svobodu. Samozřejmě že po všech Kristových následovnících se nechce, aby se z nich stali bezdomovci. (U některých bezdomovců se cesta víry dokonce naopak projevuje odvahou hledat nové jistoty.) I když na druhou stranu František z Assisi zřejmě také zaslechl Boží hlas pro sebe dobře. Nicméně pravý následovník nemusí strnout ani u možnosti bezdomovectví, ale pohybuje se dál, kudykoliv Kristovo cesta vede. Apoštol Pavel píše – shodou okolností z vězení: „Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“

Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu, utvářím-li svůj život jedině z jeho síly. Každý den můžeme v modlitbě odevzdat celé své bytí jako živou, svatou, Bohu milou oběť. A přijmout jej opět, již jako Kristovu možnost. Jak s tím chceš Ty, Kriste, nakládat na mém místě? Jak s tím vším mohu nakládat ve Tvém Duchu?

Mistr Eckhart, jenž se k tématu takové oproštěnosti rád vrací, píše například: „V pravé poslušnosti se nesmí vyskytnout žádné ‚já chci tak nebo tak‘ ani ‚to nebo ono‘, nýbrž jen dokonalé odevzdání všeho tvého. A proto ta nejlepší modlitba, kterou se člověk může modlit, nebude ani ‚dej mi tuto ctnost nebo tento způsob‘ ani ‚dej mi, Pane, sebe sama nebo věčný život‘, ale vždycky jen: ‚Pane, nedávej mi nic, leda to, co chceš, a učiň, Pane, co a jak chceš jakýmkoliv způsobem‘. Taková modlitba převyšuje tu první jako nebe zemi a kdo se tak modlí, modlí se dobře: vychází z pravé poslušnosti ze sebe do Boha.“ Píše Eckhart a cituje v této souvislosti také Augustina: „Věrný služebník Boží netouží po tom, aby slyšel nebo dostal to, co by rád slyšel nebo viděl. Neboť jeho první a nejvyšší přání je slyšet, co se nejvíc líbí Bohu.“

Proto můžeme také každodenně pro Krista opouštět všechny své utkvělé představy, předsudky, bloky; také všechna svá duchovní doupata a hnízda. Svobodně přijmout i prázdnotu. Možnost toho, co ještě není vidět. Přijímat, co tady ještě není, neboť to definitivně přijde na konci věků. Vyprázdnit sebe sama, jako se vyprazdňuje nádoba, abys do ní mohl nalít čisté víno. Občas se může zdát, že už v této svobodě člověku nic nezbyde. Proto se člověk může podobných vykročení předem děsit. Ale opak se stále stává pravdou: Bůh je stále ten nejnovější, a tak i jeho následovník de facto pořád mládne a pořád víc předtím netušeného dostává. Následovat Ježíše, který je bez domova, znamená následovat toho, kterému je dána veškerá moc nade vším.

Kristus nás v tomto Duchu zvláštně osvobozuje dokonce i od jinak nejdůležitějších závazků a nejúctyhodnějších povinností. Onomu člověku úplně nečekaně řekl: „‚Následuj mne!‘ A ten člověk mu odpověděl: ‚Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.‘ Ježíš mu odpověděl naprosto nespoutaně: ‚Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.‘“ Jeden z naprosto krajních Kristových výroků. Kdyby tu nešlo o království Boží, šlo by o skandální rozpad hodnot. Pohřbívání mrtvých znamenalo v antickém světě nejsamozřejmější povinnost piety a lásky. V židovství mohla člověka tato povinnost pro danou chvíli zprostit dokonce i základní modlitby nebo studia Mojžíšova zákona. Pohřeb otce byl vůbec na předním místě. A přesto Ježíš odsouvá stranou i takovou prioritu. Samozřejmě, že jako věřící lidé dodnes vnímáme hluboký smysl rozloučení se zesnulými nejbližšími. Ale vnitřně se oprošťovat i od svých nejbližších zesnulých, neupínat se strnule na jejich památku, a pokračovat dál po cestě věčného života může být skutečně osvobodivé. I když ta výzva k člověku někdy přichází nečekaně, jakoby předčasně.

Další člověk zase sám od sebe Ježíšovi říká: „Budu tě následovat, Pane.“ Nicméně i on si přitom kladu nějakou podmínku. A koneckonců už v tom vězí zakopaný kámen úrazu, že si člověk vstříc Bohu vůbec ještě klade nějakou podmínku. Neodvažuje se přijmout Boha bezpodmínečně. Tenhle konkrétní člověk vyžaduje zcela pochopitelně: „Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Může se přitom ostatně odvolat na biblický příběh proroka Elíši, jenž totéž vyžádal od Elijáše: „Dovol ať políbím otce a matku. Pak půjdu za tebou.“ I ten plamenný Elijáš Elíšovi tehdy zcela lidsky odpověděl: „Jdi a vrať se! Nezapomeň, co jsem ti učinil.“ Kristus je však ještě absolutnější než Elijáš. A možná i dohlíží riziko, že jeden krok od Ježíše může předcházet další a pak další... A tak Ježíš onomu neznámé odpoví nekompromisně: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“

Možná se pořád ještě ptáme, k čemu tak strašlivá svoboda, která se vzdává i nejbližší rodiny, domova a všech jistot.

Možná nás napadne třeba: Když už ne jako bezdomovci, máme snad žít jako mniši? A další vtip spočívá v tom, že i mniši mají své kláštery, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. (Na druhou stranu ani my evangelíci neměli zapomínat na to, že třeba i někteří z nás mohou být povoláni k mnišství autenticky. Ani takoví lidé si však cestu následování nezjednoduší, neboť i oni musí být nadále vyváděni ze svých pohodlných doupat a hnízd.)

Ostatní žijí se svými rodinami, ale také oni se mohou každý den ode všeho osvobozovat a znovu vše přijímat darem. A tak se každodenně odehrává zázrak, protože čím méně sobecky lpím – třeba na svých nejbližších – čím úplněji je Bohu odevzdávám, tím láskyplněji je mohu znovu a znovu přijímat darem – jakožto věčně odjinud příchozí,věčně svobodné, věčně originální. I v tomto každodenním odevzdávání a přijímání spočívá tedy cesta následování.

A pak nastávají ještě zvláštní zlomové okamžiky. Například okamžiky, kdy lidé nezapřeli lásku či víru, a raději se kvůli tomu nechali uvěznit. I když se kvůli tomu museli rozloučit třeba i se svou rodinou, nezaprodali se a nekolaborovali.

Podobná zlomová rozhodnutí podstupujeme častěji i v jemnější míře: Třeba faráři to znají, když jsou povoláni na sbor do jiného města přes půl republiky. Anebo všichni, kdo uskutečňují svá poslání navzdory odlišným představám svých rodičů či manželů… Anebo třeba ti, kdo někoho nejbližšího ztratili, a přese všechny těžkosti pokračují smysluplně dál…

Existují nejrůznější způsoby následování Krista. Základní měřítko všech napovídají slova: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.“

Jaké možnosti se v současnosti otevírají vám?

Slovo poslání: Ga 5, 1