První čtení: Ž 37, 3-9

Základ kázání: L 17, 7-10

Některá biblická slova znějí na první poslech spíš nepříjemně, ale když si je člověk v hloubi duše přivlastní, pocítí posléze, jak mu pomáhají žít. Je pravda, že kdybychom poslouchali jen samá hladivá nebo lichotivá slova, neposunuli bychom se dál. „Jsme jenom služebníci“, v řeckém originále stojí dokonce navíc: „k ničemu se nehodící“ – někteří také překládají „neužiteční“, což nezní jako lichotka. A přesto člověk v tomto postoji může prožít život z lepší stránky, než kdyby si připadal jako šéf zbytku světa.

Ale na druhou stranu i člověk skromný může mít někdy už po krk takových vztahů, které mu na poslech připomíná Ježíšovo podobenství: Pán, který neděkuje a místo chvilky oddechu přidá hned další úkol… Na druhé straně služebníci vyznačující se výhradně smyslem pro povinnost, vytrénovaní v sebeponižování. Některé z nás tato představa na první poslech nepotěší vůbec, protože až příliš připomíná vlastní vztahová traumata. Tvrdé a perfekcionistické rodiče s příliš vysokými nároky, jež nikdy za nic pořádně nepochválili. Náročné zaměstnavatele. Citově chladné manžele, u nichž by člověk hledal pohlazení jak jehlu v kupce sena.

Každé z Ježíšových podobenství nám přibližuje jen jistou část pravdy o Bohu. Celý Bůh je vždycky víc než to. Náš Bůh je samozřejmě mnohem víc než perfekcionističtí rodiče. Je mnohem perfektnější i ve své lásce. Je samozřejmě mnohem víc než náročný zaměstnavatel. Záleží mu na celých našich životech. Neřeší zdaleka jen, jak z člověka sedřít kůži ve vymezeném čase pracovního výkonu. Náš Bůh je oheň stravující na rozdíl od citově chladných manželů. Podobenství o postavení služebníka nám tedy podtrhuje jen jednu dílčí část pravdy o Bohu, byť důležitou. A jiná podobenství mozaiku doplňují třeba i z opačných stran. Například o zkrachovalém synu, kterému otec běží naproti a uspořádá po jeho návratu slavnost.

Mimochodem, jako ten neužitečný služebník si může připadat starší bratr marnotratného syna. Ten, který otci nakonec vyčítal: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘“ Otec tenkrát utěšoval onoho staršího syna slovy: „Synu, ty jsi stále se mnou, a všechno, co mám je tvé.“ A možná, že by si starší syn připadal nakonec šťastněji, kdyby dospěl až k onomu postoji: „Proč se dál vzrušovat, jsem svým způsobem jen služebník na panství svého otce. Proč ho chtít skrytě opanovat.“

Člověk s tak pokorným postojem má život nakonec určitě jednodušší než ten, kdo pořád vypočítává, co mu kdo údajně dluží – dokonce snad i Bůh sám… Takový nespokojený člověk podlehne brzy zahořklosti, když zjišťuje, že spousta věcí nikdy nedopadne podle jeho představ. Šťastnější může být ten, kdo si umí říct prostě: Bůh mi nic nedluží… A vlastně nic na světě nemusí dopadnout podle mých představ, přestože dělám nejlepší, co umím. Takový člověk bude tím příjemněji překvapen z jakéhokoliv pozitivního vývoje, byť neplánovaného. Bude tím spíše potěšen netušenými dary.

Cítíme v jeho postoji velikou otevřenost. A inspiruje nás odhodlání stavět neúnavně ve svém životě Boha na první místo. Jak vyjadřuje jiný biblický verš: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Anebo slova Žalmu: „Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce.“

Ježíš své podobenství o postavení služebníka vyprávěl v první řadě apoštolům. To znamená svým nejbližším, kteří ho věrně provázeli už delší dobu. I dnes může obzvláště oslovit skalní členy církve, namáhající se v ní dlouhodobě. Lidi, jež by už pomalu uvítali nějakou tu odměnu. Anebo alespoň viditelné zlepšení situace, v níž se namáhají. A paradoxně místo toho dostanou další úkol. Nicméně právě v pozici pokorného služebníka člověk mnohdy překvapivě získává druhý dech. Nic zvláštního se ani nedalo čekat. Proto nemusím být zklamaný, když nic zvláštního nepřichází. Navíc mohu být potěšen, když překročím zdánlivou hranici vlastních možností, a zjistím, že zvládnu ještě víc. A nemusím se ani znepokojovat otázkami, zda mi Pán přisoudil dostatečnou vážnost; jestliže jsem jen služebník neužitečný.

Na druhou stranu nezapomínejme, že Pán nám od začátku přiřkl nekonečnou hodnotu, když za nás obětoval celý svůj život. Proto jsme obdrželi nesmírnou výsadu patřit takovému Pánu. A proto se stává odměnou už služba sama.

Kristus sám za nás zemřel a nazval nás Božími syny a dcerami. Když jsme přijali tak velký dar, beztak by byla jakákoliv další odměna nicotná. Mým cílem tím pádem už není, aby za moje nasazení bylo děkováno mně, ale aby bylo děkováno Kristu. Mým cílem už není, abych byl oslaven já, ale aby byl oslaven Kristus. Protože jeho služba mně – hříšníkovi, je víc, než co já kdykoli mohu udělat. Služba, kterou teď prokazuji jemu, zůstává smysluplná právě jako poslání od něho darované. Přestože člověku může občas připadat i únavná a vyčerpávající, vždycky nás naplní nakonec víc než vlastní libovolné nápady, jak život strávit.

Proto se i přes vyprahlejší období člověku stále navrací nečekané naplnění v postoji, v němž dosahuje tím více, čím méně chce pro sebe. A cítí v tomto postoji víc, vnímá víc, prožívá víc. Jak napovídají slova písně: „Kdo na kolenou klečí, vídá dál.“

Ježíš zve v mnoha svých výrocích k obohacení, jež nachází ten, kdo dobrovolně hledá poslední, „chudší“ místo: Poslední budou první. Ponížení budou povýšeni. Přijmeš-li pozvání na slavnost, posaď se na poslední místo, protože pak přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: ‚Příteli, pojď dopředu!‘ Jde rovněž o to, že z posledního místa vidíme spoustu přednějších, slavnějších, krásnějších lidí, a tak se ocitáme ve věru dobré společnosti. A pořádáš-li hostinu „nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy,“, jak Kristus doporučuje, „poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé.“ Tedy také ty „k ničemu se nehodící“, v nichž neužitečný služebník zajisté najde spřízněné duše. „Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“

Stále se radovat z upřednostňování štěstí druhých, jež člověk tím spíše prožívá, čím spíše ztrácí vlastní význam. Všechny podobné příležitosti patří k postoji pokorného služebníka. Bylo by smutné naopak chtít stále jen zištně něco na oplátku a umět plánovat jen výměnné obchody. Nechtít nic na světě pro sebe znamená radovat se z nejrozmanitějších lidí, událostí a věcí existujících jen tak. A když ti Bůh propůjčil různé hřivny, obdarování a talenty, bude ti určitě lépe, neuplatníš-li je pro potlesk, ale pro radost, ba přímo pro bohoslužbu.

Člověk, jenž cíleně zůstává v postoji pouhého služebníka, zaslechne posléze jasněji i odlišná Ježíšova slova, například: Už vás nenazývám služebníky, nazval jsem vás přáteli. Nebo: „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.“ Anebo příslib z jiného Lukášova podobenství: „Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat.“

Slovo poslání: 2Tm 2, 3-13