První čtení: Iz 29, 9-24

Základ kázání: L 10, 21-24

„Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte.“ Říká Kristus svým učedníkům v důvěrné samotě. Říká ta slova důvěrně těm, kdo ho vytrvale provázejí. Těm, kdo dlouhodobě nespouštějí z očí jeho působnost. Ujišťuje tak ty, kdo neúnavně vyhlížejí, jak se království Boží šíří – i přese všechna opačná zdání, jež mohou nadějné vyhlídky zatemnit. Kristus to říká těm, kdo dohlížejí dokonce, jak se i démoni podrobují v jeho jménu. Odhaluje svým učedníkům souvislosti, jež zůstávají skryté tak zvaně moudrým a rozumným současníkům. Odhaluje svým učedníkům souvislosti, jež zůstávají nedostupné těm, kdo se na vlastním rozumování zastavili a považují vlastní moudrost za nejzazší možnost. Neomezený Kristův Duch vyjevuje souvislosti skryté sebejistým, kteří už nechtějí hledat další proměny pohledu na svět. Duch svatý zjevuje nevídané souvislosti maličkým. Těm, kdo se odvažují znovu a znovu otevírat oči dokořán v prvotním dětském úžasu. Setrvávají bděle v neúnavném očekávání dalších a dalších zá-zraků, které se vždy znovu zazračí jako zvlášť zřetelné záblesky Božího království. V Kristově Duchu se otevírá před očima širý Boží svět maličkým. Těm, kdo se zříkají touhy po sebezveličení, a tak už nepřekážeji sami sobě ve výhledu. Těm, kdo si nezatarasili rozhled barikádami vlastních záležitostí. Nezahalili obzor svým stínem. Jakožto maličcí jsou stále ochotni výš a výš růst a přerůstat dosavadní obzory. Ochotni se stále umenšovat a uprazdňovat, a uvolňovat tak samému Kristovu Duchu prostor. Dávají se cele k dispozici a také své oči otevírají dokořán, aby v nich Bůh byl všechno ve všem.

„Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte.“ Jak dobře my dnes tady slyšíme tato Kristova slova? Jaký nám nyní zde přítomným dávají smysl?

„Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte.“ – Chápeme teď tato Kristova slova?

Ostatně co všechno vídají lidské oči obvykle? Co všechno se vůbec v očích zrcadlit může? Co vchází skrze ně zvenčí? Co samy promítají ven? Určitě vždycky víc, než dovede spatřit fotoaparát, mikroskop, dalekohled… Víc než lze spatřit tak zvaně objektivně. Ostatně i člověk nevidomý si umí udělat o nesčetných záležitostech obrázek.

Nevidíme jen vnější povrch věcí. Odhalujeme také souvislosti skryté. Obnažujeme světy jako cibulové vrstvy. A navíc si mnohé vnitřní pochody do okolního světa promítáme. Okolí se nám před očima dotváří, přetváří, mění dle rozmanitých fantazií, zkušeností i tušených možností. Někdy člověk nezvykle hluboko dohlíží podstatu událostí. Blažené oči prohlížející k nejhlubším základům. Jindy však člověk podstatu naopak hluboce přehlíží. Zkresluje svět svými utkvělými představami. Deformuje svět podle jednostranných dojmů. Nemůže najít východ ze zrcadlového bludiště. Například člověk nedůvěřivý nevidí nikoho, komu by se dalo věřit. Člověk se sklony k manipulaci odhaluje za každým rohem příznaky spiknutí. Zasmušilý vnímá svět v pohřebních barvách. Ustrašený tuší v každém šustnutí příznak blížící se katastrofy. Zhnusený si do okolí promítá důvody k nelibosti. (S tím, že ani právě vyjmenované principy nelze vysledovat jednoduše! Například Ježíš sám v určitou chvíli klade svým odpůrcům otázku: „Proč mě chcete zabít?“ A zástup mu odpovídá: „Jsi posedlý? Kdo tě chce zabít?“ Kristovo vnímání souvislostí však nebylo zkreslené, přestože bylo v tu chvíli temné. Kristus však dohlédne v každé situaci za všechny její rohy, proto jeho oči zůstanou blaženými.) Jednostranné lidské vize světa v mnoha chvílích příliš útěšně nepůsobí a lidské oči pak nelze blaženými prohlásit. Jindy však i oči úplně prosté a oproštěné nazírají krajní možnosti víry, lásky a naděje. Nekompromisně milující potkává stopy své lásky ve všem. Nekompromisně nadějeplný vidí ukazatel k betlémským jeslím i v nahodilé kometě prolétající vzdáleným vesmírem. A také inspirace přicházející z minulosti zabarvuje i přítomnost. Fascinující vize budoucnosti rovněž poslouží jako zřetelný ukazatel další cesty. Důvěřujeme tomu, co v hloubi vidíme před očima jako reálné. A tím pádem také naše víra uvádí v realitu. Tím pádem i naše víra či nevíra směřuje další kroky k místům, které buď blaženě vidíme, anebo bohužel nevidíme. Například když člověk věří tomu, že svět je v jádru zlý, bojí se i vyjít na ulici, jak už bylo naznačeno výše; ale věří-li neoblomně, že se i démoni podrobují v Kristově jménu, nebojí se už navštívit druhého ani v horoucím pekle. Nebude se bát riskovat vydat se neprošlapanými cestami, když vyhlíží na jejich konci Boží náruč.

A věří-li člověk, že celý svět může být sjednocen v Kristu, uvidí celý svět celistvě. Protože někdy vidíme svět jen částečně, například jen zpoza růžových brýlí. Náš pohled je zkreslen brýlemi mámení. Někdy zase jen zpoza černých, což jsou jiné brýle mámení. Blažené oči však nazírají paletu všech barev propojených v Božím světle. Dohlížejí tak i kříž ve světle vzkříšení. Nepřehlížejí ani Vzkříšeného kříž. Dohlížejí i démony vzdávat se moci Ukřižovaného.

Blažené oči navíc udržují povědomí té celistvosti, přestože v běžném životě se člověk nutně dívá výběrově. Protože v časném životě neudržíme povědomí o všech souvislostech najednou. Na něco se člověk vždy soustředí přednostně. Podle momentálního významu. Zaměřujeme se přednostně na to, co je pro nás v danou chvíli nejdůležitější. A svoje životní kroky směrujeme za tím, nač se sou-středíme. Zatím, co vidíme uprostřed. A opět – blažené oči, jež v horské dráze všedního života neuhýbají z Kristovy cesty. Ať vede slávou, či pohanou. Ať vede travnatými nivami, či údolím stínu smrti. Blažené oči sou-středěné až do středu kříže.

Co vidí ti, kdo v každé situaci přijímají jen Kristovo zjevení, a nejsou zvědavi na nic jiného? I v nejpekelnějších místech lze dohlížet prostory, kam může vstoupit Boží království.

Blažené oči učedníků vidí svět průzračně a transparentně pro Kristovu slávu. Ve světle celý pestrobarevný svět. V celém pestrobarevném světě Kristovo světlo, naplňující jej. I ve tmě jen další příležitosti pro Kristovo světlo. Už ani v Kristově kříži nevidí okamžik prohry. Vidí zde opět jen Boha, který JE i na kříži.

„Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte.“ Říká Kristus.

Co lze těmito očima spatřit dnes? Tady? V tomto našem setkání? Co lze takto spatřit v našich vztazích? V našich domovech? V našich rodinách? Co mezi našimi přáteli? Co mezi nepřáteli? Co v našich vnějších i vnitřních souvislostech? Co v našich vzpomínkách, přítomném přemítání, vědomí, nevědomí, co v budoucích možnostech? Co na našich křížích, co v našich konfliktech, ve vnitřních temnotách, tam, kam se raději nechceme dívat? Co zde všude lze těmito očima vidět blahoslaveně?

Slovo poslání: 1K 1, 18-31