První čtení: Iz 49, 24-26

Základ kázání: Mk 3, 20-35

Příbuzní si už říkají, že se Ježíš zbláznil. Chtějí ho zpacifikovat. Svěrací kazajku na něj.

My si už někdy představujeme Ježíše zkresleně: Spíš jako z líbivých svatých obrázků. Sympaťák obklopený příjemnou atmosférou. Něžně se usmívá. Blahosklonně se tváří. A všichni kolem něj vypadají jak z reklamy. Takové představy zpodobňují jen cípek pravdy. Skutečný Ježíš už zase dávno stoluje s hříšníky a prostitutkami. Malomocných se neštítí. Obrací lidem na potkání životy vzhůru nohama. Vytváří z nich nový Izrael. Nedbaje na konvence. Nedbaje na rizika. Nedbaje na nebezpečí prohry. A vzpomenete si, jak nekompromisně kritizuje mnohé zdánlivě nejzbožnější současníky. Nevystupuje tedy vždy jemně, spořádaně, uhlazeně. Vzbuzuje bázeň. Překvapuje. Uzdraví také šokem. Nikoho nenechá nestranným. Působí rozruch.

Městečko vzhůru nohama. Tlačí se sem tolik lidí, že se kvůli nim Ježíš s učedníky nestíhají najíst. Dům narvaný až k prasknutí. Hlava na hlavě. Tolik potřeb. Posedlí, trpící. Ve vzduchu ucítíš vzrušení, pach potu z dlouhých cest, pach krve z otevřených ran… To svět neviděl; Ježíš buď radikálně káže, modlí se na pustých místech, nebo se zabývá ztracenými případy. Nestíhá se už ani najíst. Příbuzným se asi zdá, že se už pomalu ani sám o sebe nedovede postarat. „Zešílel“, kroutí hlavami. Skutečně, svatost a šílenství chvílemi sousedí. Apoštol Pavel ví, co píše: „Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.“ Příbuzní tento pohled v tuto chvíli nesdílejí. „Co si však pomyslí lidé? Ucpat mu ústa máminým obědem… Usadit ho, ať dá pokoj.“

Ježíše se každou chvíli chce někdo zmocnit. Teď zrovna příbuzní, aby se přestal chovat jako blázen. Zanedlouho již celý zástup, aby ho provolal králem. Pak se ho zase zmocní, aby ho ukřižovali. Kristus však zůstává svobodný, nepolapitelný, neuchopitelný.

I když ho zaženou do kouta. Jako teď: Pohoršení tak zvaně nejbližších zapůsobilo jako rozbuška, jako katalyzátor. Lživá kampaň se stupňuje. Nejenom běžnému nařčení z pomatení, ale i nejzávažnějším obžalobám z posedlosti musí Ježíš čelit. Dostavili se osobně zákoníci z Jeruzaléma. Teologická elita. Možná, že nedovedou skrýt škodolibost, když říkají: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ To jste si vybrali Mistra…

Ježíš se ovšem nenechá zahnat do kouta. Naopak zavolá zákoníky k sobě. Kdo má druhému co říci? Kdo koho poučí? Ježíš však promluví v podobenství. Tam, kde normální domluva selhává, může znít rozumněji poezie. „Jak může satan vyhánět satana? Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát. Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům.“ Lupič z Kristova podobenství prokázal cílevědomou odhodlanost siláka přemoci. A hlavně ztělesnil moc toho schopnou.

Ježíš není blázen, a už vůbec ne posedlý. Ano, znepokojuje překračováním hranic. Ale dovoluje si zajít tak daleko právě proto, že projde i peklem v Duchu svatém. Tak, aby raboval přímo v ďáblově domě. Aby získal zpět, co zlý duch ukořistil. Aby vysvobodil. A znovu sjednotil. Kudy jde Kristus, ukazuje se, kdo z koho.

Je vtipné, jakým podobenstvím svou roli v ďáblově zóně objasňuje. Přirovnává se ke zlodějovi. Lidé do jisté míry mívají tendenci fandit kontroverzním (až velmi kontroverzním) hrdinům. Jánošík, Rumcajs, Nikola Šuhaj vzbuzují zájem. Člověk leckdy tak trochu předpokládá, že zlo působí dobrodružně, atraktivně, kreativně… Zatímco dobro spíš bezzubě, nudně a fádně. Člověk má také zkušenosti s nevyzrálými, úzkoprsými, kompromisními podobami dobra. Ježíš však není polovičatý. Nejpozoruhodnějším rebelem zůstává právě Ten dobrák od kosti, obracející ďáblův dům v kůlničku na dříví. Ježíš je dobrodružnější než Robin Hood. Zachází v Božích zápasech do krajnosti. Může se zdát, že se zbláznil. Ale myslí to opravdu dobře. Vysvobozuje duše ze satanových hrníčků. Uvolní duševní síly satanem spoutané. Navrací i naší energii do Božích služeb. Nemyslete si, že Kristus vyhání démony ve jménu knížete démonů! Je to nesmysl. Pokud se Kristovu Duchu úplně otevřete, podobné věci vás už nenapadnou. Jakmile se mu alespoň pootevíráte, vzdalujete se podobným úsudkům mílovými kroky.

Ježíš to zpečeťuje překvapivě tvrdými slovy: „Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“ Podle Matoušova evangelia řekl dokonce: „I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“ „To pravil, protože řekli: ‚Má nečistého ducha.‘“

Chtěli ho úplně zdiskreditovat. Znemožnit. Úplně vyřídit před očima všech. V tu chvíli už jim nebylo nic svaté. Označili i Ducha svatého za nečistého. Udělali by z nebe peklo. Tady vidíme, že ne každé překračování hranic má smysl. Ježíš se odvážil zajít až do pekla z čisté lásky, aby nás odtud osvobozoval. Naprostým opakem je udělat druhým (i sobě) peklo ze života. Ale jak smutný paradox, že právě představitelé pravověrné zbožnosti se projevili tak cynicky, nihilisticky, zle…

Ježíš šokujícími slovy varuje: Musím vám říct, že zacházíte opravdu daleko. Kdybyste mluvili jen o mé lidské maličkosti… Vy však těm chudákům okolo chcete vzít poslední Boží záchranu. Sami je uzdravit nedokážete. Mé uzdravení jim upíráte. O Ducha svatého teď vůbec nestojíte. Naopak se ho dokonce pokoušíte znesvětit i těm druhým. Tak jakápak ve vašem světě zbývá naděje, vy pomatenci? Pomyslete též na to, že jen v Duchu svatém udržujeme kontakt s věčností; chtít věčný život, a odmítat Ducha svatého je protimluv…

Slova o neodpustitelném hříchu znějí na Kristovy poměry extrémně. A někteří lidé se kvůli nim natrápili. Depresivní a úzkostní lidé, kteří se báli, že byť jen omylem onen neodpustitelný hřích spáchali. Báli se, že proto o spásu přišli. Takto však tyto lidi Ježíš slovy o neodpustitelném hříchu oslovit zřejmě nechtěl.

Zkusme se na ta slova soustředit z opačné strany: Duch svatý skutečně přináší plnost lásky, odpuštění, věčného smíření. Duch Boží nezdolné touhy i po nejztracenějším hříšníkovi. Duch Boží bláznivé naděje, nabízející se pro všechny. Kdybyste ovšem zatratili právě takového Ducha, odkud byste pak ještě mohli čerpat odpuštění? A kdybyste ho nejenže odmítli pro sebe, ale navíc ho zošklivili druhým… Dejte si pozor, kam zacházíte! Dejte si pozor alespoň do budoucna, prosím vás.

Vidíme, že nad Ježíšem nelze mávnout rukou s pomyšlením: Je to naivní člověk, není schopen se obhájit. Ježíš je schopen uhájit Boží svatost mocně. Zápasí o ni na život a na smrt. Nevyhýbá se přitom ani úvaze o neodpustitelném hříchu. Osobnost skálopevná. Nevystupuje nemastně neslaně.

Vždyť o to vzácnější příležitost se otevřela v jeho milosti a odpuštění. Byla by opravdu věčná škoda znemožnit působení Ducha svatého. Byla by zajisté nedozírná škoda jím pohrdat. V Kristu k nám přišel Duch tak mocný, že umí způsobit dokonalé smíření; Přetvořit v naprosto nový život. Byli jsme pozváni do jeho centra. Do kruhu Kristových nejbližších. Nikoli mimo něj – tam, kde se tentokrát ocitli i nechápaví příbuzní. Staňme se v nejdůvěrnějším vztahu pravými Ježíšovými sestrami, matkami, bratry.

Slovo poslání: Ko 2, 6-15