První čtení: Sf 3, 14-20

Základ kázání: L 24, 1-12

Nejbližší ženy jdou Ježíšovi prokázat poslední službu. A také se trochu vyrovnat s traumatem. Vždyť ony setrvávaly až do konce poblíž kříže. Jak ještě důstojněji uzavřít příběh? Jak ještě něžněji završit krach tak krásného příběhu než hromadou vonných mastí? Jak ještě pečlivěji nabalzamovat a zakonzervovat vzpomínku? Jak ještě láskyplněji opečovat mrtvolu? Co zbývá?

Co se však najednou rozpoutává za podivné a nečekané události? Nalezly „kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána nenašly.“ – Co mohlo ženám v tu chvíli probíhat hlavou? Což ani po smrti nedají našemu Pánovi pokoj? Ukradl snad někdo tělo? Ocitli jsme se v soukolí dalšího tajného spiknutí? Kdo by z něj však mohl profitovat? Apoštolům přece důvěřujeme, že tělo Pána neukradli… Ženy jsou nyní bezradné. Člověk se vůbec občas cítí bezradně, když najednou narazí na nečekanou prázdnotu na významných místech. Člověk v tu chvíli sám od sebe zjišťuje, kde Bůh není. Prázdný hrob už sám o sobě nic nevysvětluje. Asi by nebylo úplně přirozené zaradovat se z místa, kde nic nezbylo. Z místa, kde po Kristu nezbývá prakticky ani památky. Z místa, kde už „ani smrt nebere“.

Minulost pominula, není co nabalzamovat. V přítomnosti si bezradný člověk připadá nepřítomně. A jakápak budoucnost čeká Kristovy nejbližší po jeho ukřižování?

I jeho nejvěrnější souputnice zůstaly nyní na záhadu prázdného hrobu krátké. Nezbytně odkázané na vysvětlení odjinud. Na Slovo Boží, jež projasní, co se tu děje. Bylo by záhodno alespoň připomenout opominutá Ježíšova slova na vysvětlenou…

Jak nad tím byly bezradné, „stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu.“ Ženy v tu chvíli dostaly strach a sklonily tváře k zemi. Vylekalo je posvátné zjevení v hrobce – to je pochopitelné…

Poslové Boží však komunikují docela přívětivě – nejprve zaujmou dobře míněnou výtkou: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen.“ A potom připomínají právě ta opominutá Ježíšova slova: „Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Samotné zdrchané ženy by si ta Kristova slova v opuštěném hrobě už asi nevybavily. Člověku často přicházejí na mysl asociace dle aktuálního rozpoložení. Dokud bylo vše v pořádku, nechtěl slyšet o kříži. A když se naopak přivalí smutek a beznaděj, člověku ani na mysl nepřijdou nadějné vyhlídky vzkříšení. Asi to znáte také. Bůh vás nejednou oslovil, dychtivě jste jeho útěchy celým srdcem přijímali, ale potom vás opět zaplavily černé myšlenky. Ženy se přímo po Kristově ukřižování tím spíše ocitly ve fázi propadu. Boží poslové je z ní museli vytrhnout trochu šokujícím prohlášením: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“

Ostatně už sám Ježíš dřív prohlásil něco podobného „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“

A později pro změnu apoštol Pavel píše: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“

Už staří žalmisté si dobře uvědomovali, že smrt člověka neděsí jen možností fyzického konce, ale především hrozbou úplného oddělení od Boha: „Jaký užitek vzejde z mé krve, sestoupím-li v jámu? Což ti prach vzdá chválu, bude hlásat tvoji věrnost?“ „Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu?“

Kristovi nejbližší po ukřižování opravdu potřebují prožít osvobodivou proměnu pohledu. Bylo by hrozným omylem začít Ježíše považovat jen za inspirativní postavu minulosti, jenom za blednoucí vzpomínku, kterou nezbývá než nabalzamovat a rozejít se sklesle do svých domovů. Nevěřit dál, že Ježíšovi patří budoucnost navěky.

Bylo by hrozné, kdyby už Ježíšův příběh neměl reálné pokračování… Co by to vlastně znamenalo pro nás, kdyby Ježíš vzkříšen nebyl? Buď by to znamenalo, že žádné vzkříšení neexistuje. Anebo že sice existuje, ale Bůh z nějakého důvodu nevzkřísil zrovna Ježíše Nazaretského. Jedna možnost horší než druhá. Z obou by vyplývalo, že Ježíšův příběh nemá budoucnost. Pravdu by měli spíš ti, kdo ho ukřižovali. Ve světě by tedy vítězily hrubá síla a egoismus.

A co ještě by z toho vyplývalo, kdyby nebylo vzkříšení vůbec myslitelné? I v Ježíšově době se lidé hádali, zda vůbec vzkříšení existuje a co to vlastně znamená. Otázku, co to vlastně znamená, nechme teď stranou. (Bůh ví, co „oko nevidělo a ucho neslyšelo“, Bůh ví, „co ani člověku na mysl nepřišlo“, Bůh ví, co „připravil těm, kdo ho milují.“) Nicméně ani v Ježíšově době neznamenala víra ve vzkříšení z mrtvách samozřejmost. I v Bibli se dočítáme o různých hádkách na toto téma. Přičemž tenkrát snad všichni diskutující zpravidla vycházeli z přesvědčení o Boží existenci, i kdyby bez naděje vzkříšení. Nicméně Ježíš sám neustále přibližoval Boha v nejdůvěrnějším vztahu, od jehož lásky nás neoddělí nic – ani smrt… Kdyby však existoval jen jakýsi Bůh bez naděje vzkříšení, mohlo by jít pořád o Boha, jenž nás miluje nade všecko pomyšlení?

Leč ani následující možnost asi nezní o nic méně strašidelně: I kdyby přece jen vzkříšení možné bylo, ale právě Ježíš by z mrtvých nevstal, vyplývalo by z toho, že právě Ježíšův život byl v Božích očích marný. Bůh sám by prohlásil Ježíše za kacíře. Kristova láska a odpuštění by nedávaly smysl. Vedly by do slepé uličky. Hospodin sám by dal za pravdu těm, kdo Ježíše ukřižovali.

„Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ Apoštol Pavel věděl, co píše. „Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“

„Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen.“ Zní dobrá zpráva jak pro ženy v hrobě, tak pro nás.

Kristova cesta budoucnost má. A pokračuje věčně. Život skutečně vítězí nad smrtí. Láska nad hrubou silou a nenávistí. Víra nad nedůvěrou. Naděje nad pochybností. Hledání cest nad stavěním zdí. Odpuštění nad železným zákonem odplaty. Ani v těch nejhorších chvílích nás Kristus neopouští. Je schopen provést i roklí šeré smrti. Jestliže byl Ježíš vzkříšen, pak vlastně nemusejí existovat neřešitelné situace. Jestliže dosud prožíváme strach z neřešitelných situací, odevzdejme se tím spíše do jeho rukou.

„Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Ženy se po tomto ujištění konečně „rozpomenuly na Ježíšova slova, vrátily se od hrobu a oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním.“ „Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim.“ V originálním textu čteme opravdu drsně vyjádřeno, že za blouznění, žvást a fantazii blízkou deliriu považovali učedníci prohlášení žen. Také v představách apoštolů byl Ježíš v tu chvíli přirozeně mrtvý.

Nicméně „Petr se rozeběhl ke hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo.“

Petr se tedy odhodlal nezůstat pouze u dojmu, že ženy blábolí. Raději učinil sám další kroky. Prozatím došel jen k prázdnému hrobu, vrací se v údivu, nechápe.

Ale inspirujme se už jen Petrovým vykročením. Vždy znovu, i v obdobích, kdy nás opět zahltí starosti, pochybnosti a stres – vždy znovu, když nás ochromí obavy z neřešitelných situací a pocity, že je naivní předpokládat vítězství věčné lásky nad prázdnotou a nenávistí – vždy znovu, když začneme považovat Ježíšův příběh za mrtvý, nesetrvejme jen u dojmu, že ostatní věřící blouzní. Odvažme se vždy znovu sami vykročit dál.

Zjistíme možná už záhy, že těžký kámen, který nás od Boha odděluje, byl odvalen. A život dál naplno proudí do našeho světa. Akorát že k tomu docházíme postupně.

Slovo poslání: 1Kor 15, 19-28