První čtení: Ex 20, 18-21

Základ kázání: Žd 12, 18-29

 

Vnějšíma, fyzickýma očima ani věřící často nevidí nic jiného než nevěřící. A svět, který vidíme, není prostý problémů a ztrát. Ani křesťanům z toho nemusí být vždycky do skoku. Nicméně přesto se před očima víry odehrává zásadní obrat pohledu: Nepohybujeme se na pokraji zániku, ale na pokraji života! Nikoliv stmívání, ale svítání tak dlouho pokračuje. Žijeme v předměstí Božího města.

Skeptik by třeba řekl, že i vše dobré směřuje k propadlišti dějin. A kdyby měl skeptik obzvlášť rýpavou náladu, zeptal by se klidně, zda i sám Ježíš nežil zbytečně. A jestli neumřel pro nic za nic. A co zbývá po jiných lidech, co z jejich úsilí?

Autor epištoly Židům naopak předkládá neuvěřitelný výčet a seznam, fascinující už jen tím, že jde o jednu jedinou, dlouhou větu: „Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova.” Až potud věta. Potřeba vyjádřit nepostižitelné se leckdy odráží v nezvyklém jazyce, kterým se člověk vyjadřuje… Autor epištoly Židům musel být vyloženě nabit a přeplněn, když ho to vedlo k formulování nejen oné citované věty…

Vidíme, že mu nejde zdaleka jen o pouhou památku zesnulých. Nekončí u křehké útěchy z plamínku svíčky, která za chvíli zhasne. Nejenom blednoucí vzpomínka, ale naopak nekonečná vyhlídka se očím víry otevírá. Minulost není nenávratně ztracená, ale naopak tajemně doplňuje budoucnost, k níž všichni míříme. Čas minulosti roste a obohacuje zahradu věčné Boží přítomnosti. Kristus a dávní proroci se sjednocují s budoucími generacemi. Jako by už jen stačilo zatáhnout za šňůrku, roztáhnout oponu a zaradovat se, když konečně prozřu, jaký se mi až doteď zdál těžký sen, když jsem ten nebeský Jeruzalém nedohlížel úplně bystře.

Samozřejmě by nebylo radno upřednostnit před poctivou vizí růžové brýle. Leč ani autor epištoly Židům je nenasazuje, když píše o tak drsných skutečnostech, jako je hlas krve Kristovy, jež volá naléhavěji než krev Ábelova. Skutečné světlo osvětlí i bolest. Skutečná láska umožní i bolest přijmout, a nepropadnout přitom zahořklosti. Pravé světlo se temnot nebojí, proniká jimi a odhaluje skryté, zatímco růžové brýle jen nalakují přítmí na růžovo. A když převládne opravdu velká temnota, nic nezmohou. Skutečné Boží světlo musí být účinnější.

Svět není růžový, občas je pestrobarevný, ale občas připomíná spíš černou tragikomedii nebo absurdní divadlo. Hrajeme svoje role a nevíme ještě pořádně, proč nebo pro koho. Hlediště zůstává tajemně zastřené. Skeptik by řekl: temné, pusté a prázdné. Věřící si ten neznámý prostor vysvětluje kupodivu naopak: Zůstává otevřen například záři pronikající příběhy zesnulých spravedlivých, kteří již dosáhli cíle. A nyní nám z věčného hlediště fandí – abychom taky dosáhli cíle.

Vzpomenete si osobně na lidi, kteří vám posvítili na kus cesty. Vzpomenete si na ty, kdo vám dodali impuls žít pravdivěji, nadějněji, láskyplněji. Kdo na vás mysleli povzbudivě, ukázali dál, orientovali. Vybavíte si prozářená setkání. My ještě často vnímáme tyto pozitivní momenty jen přechodně, pak zase nálada zakolísá a převládne v ní temnota… Někdy nám oči zalepí ospalost, jindy je trochu zaslepí slzy. U Boha však žádné světlo nezhasíná. Spíš naše vnímání občas funguje jako zatažená opona.

Stojíme ale nejen před Božím městem a zástupy andělů, stojíme nejen před shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi. Stojíme nejen před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle.

Stojíme před Bohem samotným jakožto soudcem všech. Osvětlí všechny životy ze všech stran jakožto jejich účastník, soudce, oběť i svědek… Z veškerých perspektiv vnitřních i vnějších vysvětlí i ty příběhy, s nimiž se zatím nedovedeme smířit. I ty, které svým dosavadním pohledem vůbec nepronikáme. Postaví na pravé světlo, před čím jsme doposud utíkali. Učiní zjevným, před čím dál utíkat nemusíme. Přestože připomíná i do nebe volající křivdy. Bůh neoslyší hlas vlastní Kristovy krve, jež volá naléhavěji než krev Ábelova. Neopomine závažnost mezilidských krizí ani bezmeznou touhu po tom, aby láska a pravda přesto zvítězily.

… Nemáme ještě dvakrát ponětí o šíři Božích možností. Nikdo z nás asi pořádně netuší, co přesně si představit pod pojmy nebeský Jeruzalém a nesčetné zástupy andělů. Známe ovšem už přídech slavnostní atmosféry, která nás proměňuje, když k nám odjinud přichází.

Už staří Izraelci tušili leccos o Božím majestátu. Jejich posvátná bázeň byla oprávněná. Boží věc není čajíček – kdo obstojí? Před hořícím ohněm, temnotou, mrákotou bouří, před zvukem polnice, před hlasem Božích slov… „Pohled na to, co viděli, byl tak hrozný, že Mojžíš řekl: ‚Třesu se hrůzou a děsem.‘“

V setkání s Ježíšem docházíme ještě dál než staří Izraelci. Dokonce ještě blíž stravujícímu Božímu ohni. Ale v Kristově Duchu jej vnímáme jako plamen bezvýhradné lásky, jenom proto nás nesežehl na uhel. A Kristus milovat nepřestává, nezlomí ho ani nejpříšernější křivda. Proto nás hlas jeho krve, jež volá naléhavěji než Ábelova, nezničil… Proto nás tato krev dokonce očišťuje místo toho, aby jen strašidelně ulpívala na rukou.

Když člověk žije ve strachu z trestu, zůstává Bohu vzdálen. Hlídá se, navíc už respektuje zákon a hranice, ale podstata života mu uniká. Leč ještě mnohem vzácnější zkušenost zažiješ, když Ti ten, komu „nejsi ani hoden zavázat tkaničku u boty“, řekne: „Mám Tě rád. Důvěřuji Ti. Vážím si Tě. Podporuji Tě. Těším se, čím ještě život naplníš.“ A neméně podivuhodně se člověk cítí, když mu mocný protivník poví: „Přeji Ti všechno dobré. Jdi v pokoji.“

V Ježíši Kristu k nám zároveň přichází někdo tak dobrý, o kom Jan Křtitel prohlásil, že mu není hoden zavázat řemínek jeho obuvi. Bezmezná Boží láska, bez které nejsme nic. Působí z centra všech milujících, i těch už zesnulých, kteří nám z věčnosti fandí. V Ježíši Kristu k nám zároveň přichází někdo tak protichůdný, totální oběť všech lidských selhání, proto i znepokojivý Boží soud sám, div, že nás neroztrhal okamžitě. V centru všech obětí, včetně lidí, vůči kterým jsme se provinili osobně, nám přeje pokoj.

Právě sám Kristus každému z nás říká: „Mám Tě rád. Důvěřuji Ti. Jsi pro mě nesmírně cenný. Přeji Ti pokoj. Jistě i pro Tebe mi stálo za to o život přijít. Těším se na zbytek života Tvého.“

Pohrdnout takto otevřenou náručí by byla věčná škoda, jak autor epištoly Židům velmi expresivně líčí.

Občas snad sníme o jednodušším životě, než po tom, který nám otevřel Kristus sám. Jeho přítomnost dovede zahrnout všechny chutě, tedy i hořkou příchuť. Dosud i trpce chutná krev, jež volá naléhavěji než Ábelova. Nicméně lepší odrůdu vína zde vypěstovat nelze, nic vzácnějšího se nenalévá… U společného stolu s nesčetným zástupem těch, kdo jdou s námi, těch, kdo nás k Bohu již předešli, i s těmi, kdo teprve přijdou.

 

Slovo poslání: Mt 5, 14b-16