První čtení: Pl 3, 47-57

Základ kázání: Mk 5, 21-43

 

Příběh o Kristově moci nad smrtí je zároveň příběhem o jeho osobním vztahu ke každému z nás. O vztahu natolik osobním, že i smrt před ním bledne.

Kristus s učedníky se vrátili z druhého břehu. Nyní se k nim tlačí davy. Zástupy působí nepřehledně, ale důležité osudy jednotlivců naštěstí vyplují před Kristovýma očima na povrch. Přichází Jairos – představený synagogy. Kdosi podobný kurátorovi nebo významnému presbyterovi. Tento Jairos před Ježíšem padá na kolena, což se nerozumí samo sebou. Úpěnlivě prosí za svou dcerušku. Fakt, že ji Jairos sám dceruškou nazývá, naznačuje na jednu stranu vztah k dceři až nezvykle blízký – na tehdejší poměry. (Na druhou stranu se projevuje tendence možná poněkud majetnická – nazývat někoho zdrobnělinami: „To je ta moje dceruška.“ Alespoň některé vykladače daného textu napadlo uvažovat i takto.) My už samozřejmě nevíme, jak přesně vypadal život Jairovy dcery a její vztahy s rodiči. Víme, že dívka umírá na samém prahu dospělosti. Na prahu samostatnosti. Na prahu zásnubního věku.

Raní křesťané mohli navíc vnímat tehdejší většinové židovské náboženství trochu jako svět farářského dítěte, které působí navenek příkladně, ale uvnitř umírá. Neplodný systém, v němž dospělí chronicky krvácejí a neexistuje způsob, jak jejich problém smysluplně vyřešit. Anebo umírají dřív, než dozrají.

Avšak Jairos se nevzdává. Zápasí o život dcerky. Rozhodně stopu naděje upřednostňuje. Přišel až k Ježíšovi. Dokonce mu padá k nohám, jak už bylo řečeno… A vyslovuje svou přímluvu: „Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Jde o Jairovu osobní představu, že Ježíš má na dívku vložit ruce. Člověk občas automaticky vychází z předpokladu, že ví nejlépe, co má Bůh udělat pro druhé lidi udělat. Připadá mu to tak samozřejmé, že ho ani nenapadne vlastní pojetí zpochybnit. Ježíš Jairovu prosbu slyší a nepolemizuje o ní. Nicméně vyslyší ji trochu jinak, jak si všimneme později.

Předchází ovšem víc živelných událostí. V první řadě ten příběh ženy trpící zdravotním problémem starým jak Jairova dcera sama. (Kázal jsem o ní před čtrnácti dny.) Jairovi mezitím nezbývá než respektovat Boží čas, probíhající jinak než podle měřítek lidské nedočkavosti.

Konečně je záležitost starší ženy vyřešena. A v tom už zase přichází posel a říká Jairovi: „Tvá dcera zemřela, proč ještě obtěžuješ Mistra?“ Ještě že pro Krista neexistuje nic jako beznadějný případ. Jeho vztah k nám je vždy osobnější než vztah kohokoliv, kdo by v určité chvíli řekl: S vámi už nemá cenu ztrácet čas. Ježíš takových lidí nedbá, a říká přímo Jairovi: „Neboj se, jen věř.“ Opět klasické biblické přikázání: „Neboj se“.

„A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana.“ Ježíš nedělá ze svého vztahu k trpícím žádnou exhibici. Zůstalo s ním jen pár lidí skutečně blízkých, kteří jsou schopni tajemství jeho působení víceméně respektovat.

„Když přišli do domu představeného synagógy, spatřil velký rozruch, pláč a kvílení.“ Ježíš však nemá na divadlo náladu: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě nezemřelo, ale spí.“ Ale oni se mu posmívali.

Zajímavé, jak rychle dav přešel od pláče ke smíchu. Připomínají karikaturu pohřební služby, která se vyžívá v tragické, patetické řeči. Kdyby však zesnulý nečekaně ožil, pokazil by tím účinek působivého projevu. I kdybychom takovým pohřebákům jen vyprávěli o naději na vzkříšení, setkali bychom se s kyselou odezvou. Lidé v takovém rozpoložení udržují přece jen vášnivější vztah k vlastnímu divadlu než k bytosti zesnulého. Ani svůj život pak přece nepřijmou s nezkalenou láskou. Baví je lamentovat, jak je ten život zkažený a hořký, či sarkasticky se smát.

Na druhou stranu i nás může pochopitelně zarážet Ježíšův výrok: „Dítě nezemřelo, ale spí.“ Vyznívá na první poslech rozporuplně, jako nepatřičné zlehčení. Kam nás Kristus chce tak provokativním výrokem posunout? Obdivuhodná svoboda, která se umí i smrti upřímně zasmát – při plném vědomí vážnosti situace. Nicméně když člověk zůstává ve sféře Boží lásky, pak ani fyzická smrt přece není nejhorší tragédie. A kdyby se naopak Boží lásce ztratil, končil by hůř než mrtvý zaživa.

„Dítě nezemřelo, ale spí.“ Tak Kristus rozhodl.

Potom vyhání z domu hysterický dav. Vyhnal je jako ty penězoměnce z chrámu. Zůstali cizí. Nedovedli by nyní s dívkou a s blízkými opravdu být. Nechápali by, co se zde odehrává. Otravovali by životadárnou atmosféru svou přítomností. Ježíš „vzal s sebou jen otce dítěte, matku a ty, kdo byli s ním, a vstoupil tam, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: ‚Talitha kum,‘ což znamená: ‚Děvče, pravím ti, vstaň.‘“

Nyní si všímáme, že na ni nepoložil ruce typickým způsobem. (Snad předtím ochranitelská dlaň Jairova těžce na dceři spočívala?) Kristus k ní přistoupil spíše jako princ k šípkové růžence. Za ruku ji něžně vzal. A převádí ji – ze smrtelného spánku k plné bdělosti… A navíc přes práh dospělosti do zralého věku. A rozumí se do dimenze života nového, který už může patřit výhradně Kristově budoucnosti.

I jeho slova mohla znít v dané chvíli nezvykle hezky: „Děvče, pravím Ti, vstaň.“ – „Talitha kum“; Nám znějí na první poslech jako zaklínadlo… Nicméně autor chtěl asi vyvolat spíš opačný dojem. Zachoval výrok v Ježíšově rodné aramejštině. V autentické a hovorové řeči, v níž věta vyzněla naopak jako antizaklínadlo – snad až se zabarvením: „Holka, vstaň.“ Až překvapivě žádné zvláštní čarování. Až zázračně prosté. Jedině nezlomná moc toho, kdo uměl říct absolutně upřímně: „Tak vstávej, holka, máme tě rádi.“

„Tu děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich úžas a zděšení. Ježíš jim přísně nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali něco k jídlu.“

Kristovi skutečně nejde o lacinou popularitu. Chrání před senzacechtivými hyenami vše ryzí, co se ve vztahu odehrává. Tím spíš, že by do jeho ukřižování veřejnost prakticky neměla šanci pochopit podstatu mocného činu. Nejde tu o žádný zvláštní profesionální úspěch léčitele. Jde o moc lásky, která se vydává až za hrob.

„A řekl, aby jí dali něco k jídlu.“ Opět tak zázračná obyčejnost. Holka, jez.

Text nás uvádí v rozpaky, když pomyslíme na milované, kteří fyzicky neožili ani přes úpěnlivé přání jejich blízkých. Nekomentuji teď, že i z období Ježíšova pozemského působení se vyprávění o podobných událostech traduje pouze pár. Raději bych si tentokrát všiml opravdového bohatství našich vztahů, které můžeme v Kristu docenit. Vlastně mohou mít nesmírnou hloubku okamžiky, když druhého vezmu za ruku a řeknu: „Vstávej, je ráno.“ „Vezmi si něco k jídlu.“ „Máme tě rádi.“

Bez opory ve víře bychom si při vyslovování takových vět mohli připadat v důsledku bezmocní. Strádali bychom pocitem, že z posledních sil střežíme pomíjivě křehkou blízkost proti nelítostné smrti. Kristus však ukazuje, že před láskyplným dotykem opravdu důsledně dotaženým i samotná smrt kapituluje. Přece jen podobnou naději na vlastní kůži prožíváme: Třeba když návštěva v nemocnici, laskavé slovo, dotyk a modlitba očividně pomohly ke zlepšení stavu trpícího. A Ježíš ztělesnil naprostou plnost takového doteku, modlitby, slova.

Slovo poslání: Ř 4, 16-25