Svatodušní neděle

 

První čtení: Iz 44, 1-8

Základ kázání: J 4, 1-26

„Musel však projít Samařskem.“ A je velmi inspirativní, jak Ježíš dokázal tento problém proměnit v příležitost k vynikajícímu rozhovoru a ke sblížení přes všechny možné hranice. „Židé se totiž se Samařany nestýkají“. Nemluvě o tom, že rozhovor duchovně bezúhonného muže s vykořeněnou cizí ženou, a to zcela o samotě, působil také asi nekonvenčně. Což dodávám spíš na okraj, větším problémem tohoto textu byl onen židovsko-samařský, který se táhl již po staletí. (Samaritáni sice doposud existují, ale zbývá z nich pouze několik rodin, proto zlatý věk zmíněného konfliktu již zřejmě pominul.) Oč šlo v Ježíšově době a ještě předtím? Oba národy vycházely ze společných kořenů. Na území Samaří se kdysi rozkládal Severní Izrael, který byl ovšem vypleněn Asyřany. Ti elitní část Severního Izraele deportovali, a zbytek původního obyvatelstva smísili s lidmi odjinud. Víme, že ani po návratu z babylonského zajetí s nimi klasičtí Židé (z Judska) jako s rovnocennými partnery nepočítali. Samaritáni sice uznávali pět knih Mojžíšových, ale z ortodoxně židovského hlediska byli nepravověrní a cizí. A možná právě o to podezřelejší, že odkazovali na společnou tradici, a tak s ní nakládali v židovských očích svévolně. Dovedeme si představit podobné emoce, když hodnotíme některé křesťanské sekty. Každopádně mezi Samařany a Židy panovalo buď vleklé napětí, anebo občas i otevřený konflikt. A ještě jednou zdůrazňuji, že nešlo pouze o běžnou xenofobii, ale především právě o bytostně náboženský problém. Samařanky byly podle židovských učenců nečisté už od narození. Napít se od Samařanky (a navíc tak zvláštní či podezřelé, jak tušíme z jejího výčtu mužů) se nezdálo být vůbec košer. Proto se žena Ježíše ptá: „Jak ty jako Žid, můžeš chtít od mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Možná by dnes trochu podobně znělo: „Jak ty, ortodoxní Žid můžeš chtít ode mě, palestinské muslimky…“

Kristus však přichází v hodině dvanácté, v pravé poledne, ve zlomové chvíli, ve stínu kříže – přichází pravý člověk k druhému člověku, a žízní. Žízní přes hranice národů a náboženství: po Duchu, po pravdě, po věčném životě po každého, koho potká.

Kristus je hlubší než Jákob, než odkaz otců a než všechny národní náboženské tradice. Vypráví ženě o živé vodě. Kdo by o takovou vodu neprojevil zájem, kdyby se o ní doslechl? Žena sice zatím dost dobře nechápe její význam: „Pane dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela sem chodit pro vodu.“ Nedovede si ani představit všechny Kristovy možnosti. Ale přesto svým způsobem pravdu má – tomu, kdo věčně žije v Božím Duchu, přestane jednou provždy vadit chodit každý den ke studni, protože má proč tam chodit. Nejde už o prázdný stereotyp, otravnou, úmornou dřinu.

Kristus tu ženu bere vážně. I když si o ní nedělá iluze. Nejen, že o ní ví všechno, ale také se zřejmě vciťuje do její frustrace, když říká: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“

Žena si uvědomuje, že Kristus do ní vidí, že ona před ním nemůže nic skrýt – a asi je také ráda, že ji zrovna on neodsuzuje. Proto zároveň Ježíš jí stojí čím dál víc za pozornost. Zajímá ji, co Ježíš řekne o pravé, nosné víře. Koneckonců, od správné víry se odvíjí i všechno ostatní, včetně fungujících vztahů či uspořádání vlastní minulosti, a v neposlední řadě posila pro již zmíněné chození pro vodu. I když se někdy zdá, že člověk musí nejprve ukojit „základnější“ potřeby a pak mu snad zbyde volná chvilka na duchovní záležitosti… Žena již patrně tuší, že je to ve skutečnosti naopak: Kdo má proč žít, snáší mnohem lépe jakékoliv vnější podmínky. Kde ovšem najít zdroj té pravé víry? „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě.“ Kdo se v tom tedy má vyznat?

Ježíš jí odpovídá: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, ano, již je tu, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.“

Nicméně nerelativizuje bezbřeze. Neříká: samaritánství, židovství, pohanství, vždyť je to všechno jedno. Říká: „Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, vždyť spása je ze Židů.“ Pravda odněkud vyvěrá, v určitých souřadnicích nabývá jasných obrysů. Vždyť my si také můžeme říci: Opravdu, jako křesťané se odkazujeme ke skutečnému Mesiášovi s nezaměnitelnou tváří. Věříme, že máme povědomí o pravdě, kterým se nemůže chlubit každý.

To však pro Krista není důvod, aby jen konzervoval národní tradice. K předešlým slovům dodává: „Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“

V Duchu je bezbřehý prostor, překračující všechny lokální tradice. Proto i nás chce propojit nejen mezi sebou navzájem, ale i přes hranice konfesí a národů.

Zajisté sbližuje ekumenicky křesťanské církve. Jde hlavně o to, aby ve středu sblížení zůstal skutečně Kristus – ten vzkříšený a předtím ukřižovaný – abychom se nesdružovali okolo nikoho či ničeho částečnějšího a pohodlnějšího.

V tomto kraji může též zcela typicky propojovat majoritní českou společnost s Romy. Fakt, že bydlíme v tak těsném sousedství bude pro Krista mezi námi myslím vždycky spíš příležitost než problém…

Můžeme se též dopouštět smělých vizí, byť znějí fantasticky – například: Jako se Ježíš setkal se Samaritány, tak neustává naděje, že my se sejdeme třeba i se Svědky Jehovovými v Duchu a v pravdě. Čímž netvrdím, že současná teologie Svědků Jehovových je správná, podobně jako Ježíš neřekl, že samaritánská tradice je rovnocenná židovské. Leč přesto Duch vane, kudy chce – a propojí-li nás i s lidmi, u nichž si to nedovedeme vždy dobře představit, tím lépe.

V tomto Duchu se také učíme také druhým přát požehnání. Jestliže Duch není vázán na konkrétní horu, pak ani na konkrétní sbor. V Kristově Duchu nám jde v první řadě o druhé lidi jako takové – neřešíme tedy v první řadě otázku, jakou taktikou je získat pro vlastní sbor. Přímo se zajímat o život druhého je jiné, než chtít ho odosobněně zkolektivizovat. On sám bude možná spontánně chtít zůstat s těmi, jimž jde bytostně o jeho život. Nehledě na to, že nasměruje-li sbor věřícího do jiného Kristova společenství, stále může jít o součást vlastního poslání. Vždyť beztak společně spějeme k nejširšímu možnému společenství, jak již bylo řečeno. V první řadě je dobré, když mezi sebou lidé rozmanitého původu navazují v Duchu Kristově plodné vztahy na osobní rovině – tím vše globální začíná. Jako když Ježíš navázal rozhovor s jednou Samařankou u studny, leč záhy bychom se dočetli, že k němu přivedla celou obec.

Ježíš říkal: Hledejte především Boží království a spravedlnost, „všechno ostatní vám bude přidáno.“ Tedy nehledejte v první řadě ani jen vlastní zájmy ani jen zájmy vlastního konkrétního sboru. Hledejte nejprve čirou Boží věc, a Bůh se pak postará i o váš sbor.

Svůj rozhovor se samařskou ženou zakončil Kristus slovy: „Já jsem to – ten který k tobě mluví.“ Kristus je ten, který živě mluví. V Duchu svatém nás oslovuje. V něm se i s lidmi odjinud domluvíme.

Slovo poslání: Žd 6, 4-12