Svatba Jiřího Šamšuly s Ivetou Lomákovou, nyní Šamšulovou

 

První čtení: J 15, 12-17

Základ kázání: 1K 12, 31b – 13, 8a

 

Boží láska vše přesahuje. Proto jedině ona dokáže ostatní skutečnosti naplnit. Nepřestává se vyjadřovat jako řeč sále nová. Veškerá naše zavedená slova a pojmy před ní doposud znějí nehotově. V lásce můžeme hovořit pořád novými jazyky. Čímž nemyslím jenom obyčejnou řeč ve vytržení, o niž někteří křesťané velmi usilují. Jde myslím neméně o to, že starým známým pojmům jako rodina, církev, manželství a tak dál dodáváme pořád originální smysl tím, jak v našich životech přicházejí ke slovu. Kristus zůstává živým, aktuálním obrazem Nezobrazitelného. Proto i křesťanské manželství zůstává stále v pohybu. Vítr vane, kam chce. Nedá se svázat. Nedá se vtěsnat do předem zarámovaných obrazů. Láska tvoří vše nové; nevystříhává nás podle opoužívaných šablon. A pro každého z nás chystá zvláštní určení. Nicméně úměrně jeho jedinečnosti je občas náročné toto určení objevit a uskutečnit. Proto by člověk sám chtěl někdy do šablon utéct, připadá mu to bezpečnější. Proto by někdy chtěl také druhého zjednodušit. Láska však nevnutí podobu správného partnera. Neuvězní jej. I manželé v ní zůstávají svobodní. Žijí spolu tím pádem i jako souhra protikladů: Každý den můžeš druhého pouštět na svobodu; o to raději se k tobě vrátí, je-li proč. Vrátí se zase odjinud, jiný. Neokopírovaný ze včerejška. Neoxeroxovaný podle tvých vlastních představ. Objevuješ druhého jako Ameriku, která se ovšem dennodenně mění. Každý den svého manžela dostáváš darem.

S Ivetou a s Jiřím jsme také před touto svatbou uvažovali nad slovy apoštola Pavla: „Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí.“ Takový citát by mohl znít i velmi skepticky nebo smutně, ale Jiří s Ivetou jej dovedli vyloženě radostně převyprávět. Když mi můj manžel není poslední hodnotou, nemusím na něm křečovitě lpět. Nemusíme si jej uzurpovat. Nepotřebuji jej spoutávat do představ, které mi připadají ideální. Nemusíme od sebe navzájem čekat nesplnitelné. Kotvíme spolu již mnohem hlouběji než v sobě. Vracíme se ruku v ruce k Bohu. A když už nemůžeme čekat nemožné od sebe navzájem, očekáváme to od něj. Neboť u Boha není nic nemožné, jak říkal Ježíš. V Kristu se znovu a znovu nacházíme. On sám nás doplňuje v tom, co nám doposud k dokonalosti chybí.

A tak se nemusíme stresovat vlastními ideály. A přesto můžeme přijímat druhého jako zvláštní výraz Kristovy přítomnosti – jak v jeho zralosti, tak v jeho nehotovosti, teprve toužící po naplnění. A jestliže podoba tohoto světa pomíjí, o to vzácnější zůstává láska přicházející ke mně skrze pozemskou bytost. Pozitivně mě překvapuje, když se vrací: další den, další rok, další desetiletí. Za nic na světě by nemusela. A přece se vrací. A nakonec se třeba ukáže, že jsme zůstali zakotveni v lásce, jež nikdy nezanikne. Nikdy nepadne.

Proto lze vyčíst tak pozitivní sdělení i v tak asketickém výroku jako: „kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli (…), a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí“. Na poslech poslední uslyšíme symfonii nejhlubších tónů, přetrvávající pod ohranými melodiemi. Přestože na první poslech ta Pavlova slova o pomíjejícím světě zazněla vyloženě negativně.

I ve 13. kapitole 1. listu Korintským jako by apoštol Pavel jmenoval spíše víc negativních charakteristik – co láska nedělá: nevychloubá se, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy… Nezanikne a podobně. Občas se láska skutečně chová spíš pasivně. Snad jako shovívavá tichost: Nepotřebuje být příliš akční, stáhne se v ústraní. Občas jako by nosila myší kožíšek a hrála druhé housle. Zůstává v pozadí, přitom však vrcholně významná… Jako ta trocha kvasu, jež prostoupí celé těsto. Nezaplňuje však prostor zbytečnostmi. Na ulicích hlas nepozvedá. Ve skandálech se nevyžívá. Nevydá o bližním nápadně černé svědectví. Raději zůstane klidně i průhledná, transparentní. Překrývá tiše slabosti druhých. Staví se jako kříž doprostřed dění. Umožní, aby se skrze ni spojily protichůdné hlasy a protilehlé pohledy, jež by se jinak překřížily v nezvladatelných konfliktech… Umožní z očí do očí pohled.

Mnohdy se tedy láska projeví nejprve jako upozaděnost, nečinnost, tichost. Nicméně aktivně kvasí a roste. Působí jako čistý čin, slovy klasického teologa. Zajisté nebudeme souzeni jen za to, co jsme dělali špatného, ale i za to dobré, co jsme udělat opomněli. Proto je žádoucí objevit také pozitivní aspekty lásky. Pavel píše, že láska věří, láska má naději… Aktivně vydrží, vytrvá jako nejpevnější – zůstávala možná kdesi na pozadí, ale konstantě roste. A nakonec se ukáže, že všechno pomíjivé se rozpadlo. Nebo že bylo totálně prokvašeno. Láska jediná vydržela, popřípadě zahrnula vše ostatní v sebe… Opadne spousta křiklavých nátěrů. Zůstane slavnostní, svatební šat, jenž se v pravý čas objevil.

Přestože se někdy zdálo, že láska nemá než myší kožíšek. Přestože se víckrát projevila jako téměř nečinnost, upozaděnost, tichost. Někdy snad zazněla jako kázání pro neviditelné posluchačstvo. Nepotřebovala totiž mluvit nevlastní řečí. Nechtěla se stavět na odiv. Nehonila se za přeludy. Neměla zapotřebí se demonstrovat vtíravým transparentem.

Ale potom, když vnímá, že je to opravdu důležité, že jde do tuhého, že nastal bod zlomu, potom se pohne k radikálním činům. S vírou a nadějí aktivizuje. A třeba pozve druhého, kam by sám nešel. Třeba se nechá od druhého pozvat. Učí a umí se nechávat překvapit. Obětovat své představy. Nesoudí. Ba ani nehodnotí téměř. Nedává vlastní uspěchané odpovědi. Raději pokojně rozváží, čím je ten druhý člověk žádoucí právě takový, jaký je.

Otevírá se stále činně dokořán. V otevřenosti zprůchodňuje hranice. Rozšiřuje své pole působnosti. V případě farářského páru, jako jsou Šamšulovi, může například sloužit jako vzájemné obohacení manželů a fary. Fara integruje tyto manžele a nechává se obohatit jejich jinakostí. A manželé se zase nemusejí ztrácet jen ve společné samotě. Jejich dům zůstává otevřený. Jejich životem prochází širší společenství a vše dává bohatší smysl. Manželé tak slouží jak lampa, která se nedává pod kbelec.

Tak se poklopy odklápějí. Protiklady se doplňují. Mnohé hranice prostupují. Bariéry se bortí. Boží láska vše přesahuje. Proto též dovede všechno ostatní naplnit. A nejhlouběji k nám sestupuje. Nabízí se. Touží po přijetí. Přeje si být naší vlastní láskou.

 

Slovo poslání: Pís 8, 6b – 7