První čtení: 2Kr 4, 38-44

Základ kázání: L 9, 1-17

 

Jak často se vlastně ocitáme v rozpoložení apoštolů, když Kristus říká: „Dejte jim jíst vy!“ A my také odpovíme podobně jako: „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby“?

Za Kristem se vydal obrovský zástup. I dnes se setkáme s nejrůznějšími lidmi, kteří království Boží více či méně uvědoměle hledají. I když jim mnohdy pořádně nedochází, oč jde.  Mnozí z nich dlouho pátrají třeba po bezpodmínečném přijetí, štěstí, zdraví, harmonii… Nebo po nějakém nepojmenovaném přesahu stereotypního světa. Ale možná se přibližují. A více či méně už o Kristu tuší. Touží už po nasycení ze zdrojů jeho života…

Průběžně se i nejeden z nás stává součástí takového zástupu. Jde v první řadě o to, dostat se dál než král Herodes – opustit sterilní prostředí vlastního paláce, a vydat se za Kristem třeba na pustá místa.

A potom se zase už ocitáme v užším kruhu Kristových učedníků přemýšlejících, jak dění v zástupu zorganizovat. Průběžně se nám otevírají různé příležitosti s hledajícími lidmi pobýt. Ještě o trochu déle. O trochu intenzivněji s někým zůstat, když se stmívá. Obohatit ho ze svých darů. Určitě může jít i o chleba. Ale rozhodně nejen chlebem je člověk živ. Je otázkou, co může každý z nás osobně přihodit nejlepšího do placu. Když se setkáváme s hledajícími hladovějícími.

Apoštolové Ježíše prosí, aby situaci vyřešil nezávisle na nich. Vlastně se za zástup přimlouvají, ale přimlouvají se slovy: „Pane, propusť zástup, ať jdou do okolních vesnic a dvorů opatřit si nocleh a něco k jídlu, protože jsme zde na pustém místě.“ Pane, proveď už s těmi lidmi něco. Pošli je jinam.

Kristus však může na podobné prosby odpovědět nečekaně: „Dejte jim jíst vy.“ Koneckonců vždyť máte podíl na království nebeském. Zůstává to i vaše výsada. Nespoléhejte jen na deus ex machina v kombinaci s okolními institucemi, obchody a tak dál.

Ano, je pravda, že apoštolové už mohou být unaveni po delší etapě spolupráce s Kristem. Minimálně jim nedochází, co ještě mohou nabídnout. Zajisté občas také odpovídáme na způsob: „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby“. Pane, my tedy zrovna nemáme příliš na rozdávání. Nejsme pohádkově bohatí. Nemáme ani přehršle dobré nálady. Ani dost energie. A navíc mám minimum zbylého času, říká si třeba člověk… Maximálně dvě hodiny a pět minut. Neřkuli málo víry, a těmto lidem taky jen částečně důvěřuji… A přiznám, že někdy mi zbývá jen minimum porozumění, zanedbatelně empatie. Pane, a špetka tolerance pro lidi úplně odlišné. A čím vůbec někoho obohatím? Čím vlastně já jsem tak významný, nenahraditelný v tuhle chvíli? Disponuji já vůbec něčím cenným? Ježíši, vespolek nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby.

Podobné myšlenky napadnou celé křesťanské sbory: Že zrovna u nás se stane ještě jeden div navíc? Čím konkrétně my obohatíme široširé okolí? Máme především letitý nedostatek, na který jsme si už zvykli. Horko těžko se udržíme nad vodou; na nic jiného se nemá smysl soustředit. I naše láska se občas jen za nehet vejde.

Zřejmě i na celostátní nebo na celoevropské úrovni se očividně vynořují myšlenky jako: „Tady už není místo pro lidi odjinud, a navíc je naivní cokoliv komukoliv poskytnout. Stejně těm lidem asi nic nebude stačit, a co když my kvůli nim přijdeme o všechno.“ A zároveň zůstává nabíledni, že nezanedbatelné množství emigrantů rovněž hledá různé podoby kristovského přijetí – setkáváme se tedy s podobným putujícím zástupem na mezinárodní úrovni.

Zajisté se sami průběžně ocitáme v kůži příslušníků zástupu čekajících na nasycení. Ale máme-li s Kristem opravdu něco společného, pak zaslechneme v odpovídajících chvílích výzvy jako: „Dejte jim jíst vy.“

Nevím, nakolik stojí za povšimnutí, že Ježíš s apoštoly některé otázky neřešil. Například zda lidé v zástupu sami nějaké jídlo neschovávají či zda si pozornost vůbec zaslouží…

Spíš apoštolům naznačil zcela prostě: Buďte právě vy těmi, kdo se odváží něčeho svého vzdát. Odevzdat to. Sdílet. Všímáte si, že spousta lidí různými způsoby Boží království hledá. Snad přitom velmi uvítají vaši další společnost – ještě o večeři milejší. Posílí přece vzájemnou jednotu, když se hned nebudou muset vydat čerpat energii odjinud. Celý den se jim s vámi harmonicky završí, dá jim naprostý smysl. Království Boží jim o to větší smysl.

Dejte vy jim jíst. I vaše malinké zásoby přece protentokrát stačí. I vaše chvilka navíc. I vaše tenčící se prostředky, z nichž v tomto případě tenoučký zbytek smysluplně oželíte. I vaše omezená víra. I špetka vašeho povědomí o království Božím, kterou předáte. I vaše zbylé síly. I vaše zčásti patrné talenty. Váš drobek nálady. Omezený byť náznak empatie a schopnosti porozumění druhému. Ještě kousek chuti někoho uvítat. Zkuste klidně, zda se i vaše minimum nazbyt ujme, abyste opět milovali ze všech sil.

Vzápětí Kristus pomáhá prakticky organizovat. Jako když tenkrát pověděl učedníkům: „Usaďte je ve skupinkách asi po padesáti.“ Tak i nám pomáhá lépe se vyznat v lidech i v souvislostech. A účinněji je rozmisťuje v zóně království Božího.

Vzápětí vyzývá, abychom odevzdali těch svých pět chlebů a dvě ryby. Všanc tedy dáváme alespoň všechno, co máme – když už nic jiného.

A disponuje-li našim bohatstvím Kristus, začínají se dít divy. Jako když tenkrát „vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předložili zástupu.“

Při Večeři Páně se slavnostně dotýkáme tajemství, které se děje i napříč všedními životy.

Nejprve Kristus vzhlíží k nebi: Rozhlédne se po volném nebeském prostoru, aby pak na zemi s dobrým rozhledem zprostředkoval nebeskou vůli.

Vzápětí děkuje za všechno, co máme: Děkuje za všechno, a tak si nestěžuje na nedostatek.

A láme. Když takto láme naše chleby, zpochybňuje koneckonců lpění na soukromém vlastnictví… Měli jsme sice pouze pět chlebů a dvě ryby, nicméně měli jsme navíc možná dojem, že jsou jen a jen naše. Kristus však neláme soukromé vlastnictví s třídní nenávistí, ale naopak s láskou, která se jako první rozdělila až do krajnosti. Nicméně stává se zkrátka, že když mu dáme k dispozici své možnosti, zpřeláme nám je laskavě pro druhé.

A přese všechny obavy je nejlepší odevzdávat se úplně, jak je psáno v epištole Římanům: “Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ Nabízíme se tedy beze zbytku k rozdělení na tomto stole. Nejen s našimi přednostmi, ale i s našimi nedostatky. Všechno své bohatství, ale i celou svou nouzi obětujeme k proměně, abychom vzápětí měli opět na rozdávání.

 

Slovo poslání: Jk 2, 14-17