První čtení: Mt 24, 42-51

Základ kázání: Žd 10, 23-25

O blížícím se dni čteme také třeba v epištole Římanům: „Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.“ K adventu patří napětí mezi prodlužující se nocí a nadcházejícím svítáním. Věřící mají to štěstí všímat si už předem množících se paprsků. Autor epištoly Židů s tím počítá, když píše: „čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ Čím více vidíme… Nelze však podcenit, že na mnohé působí čas pozdě k ránu depresivně. Hodina vlka – rejdiště přízraků a zlodějů. Bylo by riskantní zůstávat v této hodině opuštěný. Na jednotlivce hojněji dorážejí temnější problémy, stavy, myšlenkové koloběhy. My navíc uvažujeme nad slovy epištoly Židům, adresované původně do církve traumatizované pronásledováním. Přičemž Pán Ježíš otálí s druhým příchodem. Právě do této atmosféry prodlužující se noci, právě do této atmosféry neodvratného úsvitu zní výzva:

„Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ Je tedy důležité nezůstat opuštěni. Vzájemně se semknout. Udržet společenství při životě. A to při životě plnohodnotném, nejen při provizorním přežívání. Dovedeme si představit odůvodněnost takových slov v pronásledované církvi, když se mnozí se bojí do shromáždění zajít, a zároveň má o to nápadnější smysl scházet se dál a podporovat se navzájem ve vypjaté atmosféře.

My v tuto chvíli v České republice nejsme oficiálně pronásledováni. Jiná věc je, že mnohé z nás pronásleduje stres, přepracovanost apod. Nejsme pronásledováni ze strany státu, ale někteří z nás čelí nepochopení v rodinách nebo pomluvám od ostatních. Někoho přepadne i z jiných důvodů nechuť podílet se na církevním životě. Některé z nás pronásledují nemoci a podobně. V případě nemocných je skvělé, když se zúčastní společných shromáždění alespoň v duchu. Je důležité, aby na ně ostatní v církvi nezapomínali.

Je asi také dobré chápat, že nás ovlivňuje typický duch doby. Dnešní společnost nesmýšlí zrovna kolektivisticky, tíhne naopak k individualismu. Mnozí lidé bývají zvyklí i víru považovat za ryze osobní záležitost. Leckdo říká: „Proč bych chodil do kostela, věřit můžu i doma.“ Nicméně je zřejmě zrádné předpokládat, že si člověk může život utvářet vyloženě izolovaně. Vždycky jsem součástí vztahů, které mou osobnost spoluutvářejí. Kdyby mě nikdo nenaučil mluvit, nemohl bych ani vést vnitřní monolog. I kdyby člověka vychovali vlci v džungli, potřeboval by, aby mu předali trochu lidského tepla. I kdybych se chtěl od lidí důsledně odříznout, stejně bych sháněl alespoň knihy či připojení na internet, a tak bych zůstal závislý na tom, co mi předávají druzí. Je tedy iluzí považovat se za naprosto nezávislé na mezilidské vztahové síti. Už proto má smysl hledat společenství co možná nejlepší.

A navíc je myslím vhodné tu individualistickou otázku obrátit. Neptat se, proč vlastně potřebuji chodit do kostela kvůli své osobní víře. Zeptat se naopak, zda druzí v církvi náhodou nepotřebují mne, Tebe… Ano, základem církve je Kristus, ale uvažujeme-li o církvi jako o Kristovu tělu, nepřejeme jí život s amputovanými končetinami. Odřízneš-li se od druhých, přestaneš společenství dotvářet svým originálním způsobem. Autor epištoly Židům píše: „Mějte zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“ Kristus též hovoří o postoji služebníka, který rozděluje svým spoluslužebníkům pokrm v pravý čas. V pravý čas předávat naději, lásku, dobrá slovo i jiné dobroty. Kdo se odřízne od společného kmene, ten se přestane s druhými vzájemně vyživovat.

Na druhou stranu lze i zohlednit, že každého netěší stejně například chodit na charakteristickou evangelickou kávu po bohoslužbách. Někdo je spíše introvertnější, anonymněji proplouvá davy. Je také pravdou, že ani typická evangelická káva neznamená jedinou formu křesťanského komunitního života. Už ke společným modlitbám má smysl se scházet. Nebo k Večeři Páně. Různými i zdánlivě okrajovými cestami si v církvi předáváme to podstatné. Nehledě na to, že i nepatrný úsměv či nezvyklé gesto v pravou chvíli působí nedocenitelně. Nebo éterická přítomnost druhého, atypického bližního, obohacujícího svou odlišnou povahou. Každý z věřících tedy zaujímá zvláštní místo ve společenství církve, ale bylo by riskantní předpokládat, že lze žít vyloženě izolovaně na něm, a přesto duchovně stabilně a plnohodnotně.

Ježíš rozvádí podobenství o dvou typech služebníků. Jeden rozděluje svým spoluslužebníkům pokrm v pravý čas. Druhý začne hodovat a pít s opilci. Jde o charakteristiku dvou základních pojetí vztahového života. Patrně nelze zůstat neutrální. Kdo nerozděluje pokrm v pravý čas, ten dělá věci v nepravý čas. Člověk se nemusí opíjet zvlášť hřmotně, ale může být například omámeně nevšímavý. I celé církevní sbory se chovají spíše jedním, anebo spíše druhým způsobem. Hranice mezi oběma typy prochází i napříč církví. A navíc napříč nitrem každého z nás. Čím víc se člověk zařazuje do jednoho typu vztahů, čím víc se vyřazuje z druhého. K čemuž nezbývá než dodat, že člověk, jenž by se izoloval ode všech, nepředal by nic v žádný čas.

Ani Bůh není ego, jež by si vystačilo samojediné. Proto se mluví o Trojjediném Bohu. Otec miluje Syna, Syn Otce v Duchu svatém. Osoby Boží Trojice si stále předávají vše potřebné v pravý čas. Boží život je věčný pravý čas. Do svého věčného času nás Bůh zve, když se setkáváme.

Stejně tak nám se otevírají příležitosti pozvat mezi sebe Přicházejícího Krista. Otevírat mu vzájemné vztahy. V duchu klasických adventních slov Izajášových: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky.“ Pak tedy můžeme přípravy na jeho příchod nazírat rovněž v duchu otázky: V jakém stavu by Ježíš rád nalezl svou rodinu, až přijde?

Když se nejbližší vrátí z dalekých cest, určitě rád najde rodinu pohromadě… Potěší jej, když vejde do domácnosti, v níž jej radostně uvítají. Do domácnosti, jež nevykazuje prvky rozhádanosti, polozpustošenosti, poloopuštěnosti… Raduje se, když najde všechny pohromadě u slavnostně prostřeného stolu.

Slovo poslání: Iz 59, 20-60, 3