První čtení: Iz 55, 6-11

Hlavní čtení: L 8, 4-15

… je nám dáno znát tajemství Božího království? Nebo hledíce nevidíme a slyšíce nechápeme? Kristovi učedníci však nebyli v průměru inteligentnější než zástupy. Rozdíl nespočívá v tom, že by věřící dovedli lépe vykládat přirovnání. Mohl bych napsat dizertační práci o významu metafory „voda má rozpuštěné vlasy“. Nejlépe ji však pochopí ten, kdo se vykoupe nebo napije.

Nejdůležitější nejsou ani otázky typu, jestli existuje ďábel… Případně jak se lišilo pojetí ďábla v 1. století od vlivných teologických koncepcí dneška. Důležitější je ptát se, zda mě zlo bytostně ohrožuje.

Nejdůležitější otázka zní, jestli se necháváš vtáhnout do děje království Božího osobně. Od hlavy k patě. Od mytí nohou…

Odvážit se kouknout do zrcadla… Zeptat se upřímně: Co ve mně poslední dobou zakořenilo? Za jakou sklizeň poděkuji? Vnímám zlé vlivy, jež ohrožují růst dobré setby? Odváděly mě starosti a stres od aktuálních Božích oslovení? Zůstávám zbytečně připoután k podružným věcem? Zaměstnávalo mě hledání štěstí tam, kde jsem ho najít nemohl?

Nechme se vtáhnout do děje od začátku. „Semenem je Boží slovo.“

Ano, slovo přirovnat k zrníčku – to zní přiléhavě. Obě jsou velice nepatrná. Zrníčko alespoň rozeznáš pouhým okem. Vyřčené slovo je téměř nic – poletuje si vzduchem v podobě vlny, ale neuchopíš jej. Chceš-li, můžeš jej protentokrát pustit druhým uchem ven. Zdá se, že mnohem mocněji existují například peníze. Nebo že mnohem silněji působí atomová bomba… Když zvolím trochu okaté příklady rozdílů mezi silou působení slova a jiných entit.

Nicméně… Kdyby na světě nikdo nepopsal atom a principy jeho štěpení… Kdyby nezanesli do map Hirošimu. Kdybych neexistoval význam slova nepřítel. Kdybychom nepřiřkli roli nepřítele nikomu konkrétnímu. A kdyby nikdo nevydal rozkaz… Kdyby jej vojáci slyšíce nechápali…

Kdybych šel do obchodního domu s prázdným papírem… Zde se ukazuje, nakolik hluboce věříme systémům, ve kterých žijeme. Jednomu papíru jsme přiřkli hodnotu stovek či tisíců korun… Jiný zůstává bezcenný. Pro zpřehlednění a zjednodušení situace sdílíme kolektivní blud, že jeden papír je mocnější než druhý. Tato hra dovádí k vraždám i k sebevraždám. Ale i ke mnoha smysluplným projektům.

Co všechno teprve znamená Slovo vyřčené na počátku. To slovo jediné první, jediný smysluplný kořen všech, opravdu jediné poslední slovo. Je psáno: „Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy.“ Slovo je maličké, leč přesvědčeně zpíváme: „Byť svět i plný ďáblů byl, / chtějících nás zhltiti, / však žádný z nás neubyl, / musejí ustoupiti. / Kníže světa toho, / ač bouří mnoho, / co chce, nespraví, / soud Boží ho dáví, / slovíčko jej porazí. / Ďábel, svět musejí jistě / ustoupit slovu jeho, / neb s námi jest v každém místě / Pán s dary Ducha svého.“

Boží slovo, ta nejmocnější skutečnost… Nechává rozestoupit moře, provází rození i smrt, seskládá suché kosti a vdechne jim nový život… Sám Bůh v něm mezi nás přichází v lidském těle… To Boží slovo může být nejprve nepatrné jak zrníčko.

Pokud však padne do dobré země, vydává úrodu. Ale my zatím netušíme, kde všude – v kom z nás – je dobrá země. Nepodléhejme úzkostným představám, že v nás rozhodně není! Nenechávejme se ukolébávat samovolnými jistotami, že v nás stoprocentně je.

Soustřeďme se v posledku raději na setbu samu než na sebe samé. Setba nás udivuje množstvím výhod: Tam, kde před rozesetím neexistovala, najednou existuje. Oplývá spíše nadbytkem než nedostatkem. I přes nepochybné ztráty vydává úrodu. A to mnohonásobnou.

Kristus též realisticky jmenuje překážky: „Podél cesty – to jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni.“ Před zlem se bohužel neukryjeme ani do nejintimnějších prostorů vlastní duše. Člověka někdy děsívá představa Boha, jenž jako velký bratr jej vidí… Ďábel, který se vkrade až do srdce, nepůsobí však o nic příjemněji. – Uvědomuji si vždycky znovu, že nejsem pevný sám v sobě. Jako by se moje nitro každou chvíli převracelo či propadalo. Podle toho, jak mnou smýkají různé protichůdné myšlenky, úzkosti, emoce všedního dne. Někteří lidé vedou sebejisté monology. Zdá se jim, že mají vždycky pravdu. Člověk však není pevný sám v sobě. Neochrání se proti vykradení. Vnitřní pevnosti nabýváme odjinud – ve vztazích: v modlitbě, skrze smysluplnou činnost, ve společenství… Ti, z jejichž srdcí bylo semeno vykradeno, zůstali podél cesty. Zůstali mimo svou vlastní životní cestu – mimo sebe. O přibližování k pravému určení či vzdalování se od něj je psáno v Jakubově epištole: „Vzepřete se ďáblu, a uteče od vás, přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám.“ Přibližovat se a přibližovat, abychom nakonec zůstali na cestě. Kristus o sobě říká: „Já jsem ta cesta“…

Vyvstává však i další úskalí: „Na skále, to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyší; protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají.“ Co víc si přát, než Boží slovo přijmout, a ještě se z něho radovat? Problém nastává, když posloucháme jen pro štěstí. Bůh není automat na radost. Říká člověku mnoho i v obdobích krizí. Může nás krizemi provést. Někdy nám může krize i přivodit. Podle Ježíše slovo v těch, kdo v období pokušení odpadli, nezakořenilo. Jde o to, nepřijímat jen povrchně – pouze pro šťastné chvíle. Odevzdávejme Bohu i temné hlubiny vlastních bytostí. Odevzdávejme mu též všechno, čeho se bojíme. Obavy z lidí. Z neznámé budoucnosti či z minulosti, která pronásleduje. I z Boha samého. Otevřeme mu místa, která ani my sami vidět nechceme. Čím propastnější hlubiny rozsévačovi zpřístupníme, tím odlehlejší pustiny budou zúrodněny.

Výklad podobenství pokračuje: „Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu.“ Podle řeckého originálu nedonosí. Nejsou dostatečně vytrvalí. Co jim brání? Je zajímavé, že starosti, majetek, rozkoše tady tvoří nerozlučnou trojici. Rozkoše, starosti, majetek – jedno horší než druhé. Jistě, lpění na majetku a na příjemných prožitcích způsobuje starosti. Se samým Kristem však člověk o to nejdůležitější nepřijde, i kdyby finančně ztroskotal. Nezkazí se mu nálada natrvalo, i kdyby se musel na čas zabývat tím, že se v okolí odehrává genocida. A nejednou po nás Kristus skutečně žádá, abychom se něčeho vzdali. S prázdnýma rukama se člověk pustí do nové práce. Kdo pustí to, co křečovitě držel, ten může přijmout větší dar. Kdo pustí to, co křečovitě držel, může též obdarovat. Vsadím se, že všichni máme ještě i dnes dost na to, abychom mohli dát někomu dárek a nezahynuli hlady do zítřka. Dá se tedy říct, že se člověk nemusí stresovat přespříliš a že každý den má svého trápení dost. A Boží láska je nakonec nejrozkošnější, i když je v určitých obdobích vyprahlá, chudá a opuštěná.

Uvědomujeme si ovšem, že sami ze sebe nemáme sílu být dobrou úrodou ani půdou. Soustřeďme se na Boží slovo samo. Působí ve všech fázích a všemi způsoby blahodárně: jako vláha z nebe, jako semeno dobré setby, jako rozsévání, jako úrodnost půdy… A člověk sjednocený s Bohem se následně stává jednotou všeho dobrého: Nezmařeným zrnem i úrodnou půdou. Soustřeďujme se proto raději na Boží schopnosti než na naše překážky. Víra znamená úrodnost. A důvěřovat – přijímat zrno. Nevíra je jako kamenitost. Naplňujeme-li se obavami a negacemi, každá z nich je jako kámen mé nitro naplňující. Nevíra je jako bloudění. Věřit znamená nechat se v důvěře vést. Nedůvěřovat znamená nevnímat cestu Života – ztratit se, zapadnout v trní.

Úroda sama však nevyžaduje žádné nedosažitelné podmínky. Potřebuje především, aby jí v růstu nic nebránilo. Abychom my sami aktivně nebránili růstu… Sama úroda je vlastně velice skromná: žádá především světlo a vodu z nebe, a dýchatelnou atmosféru.

A nakonec dojde k zázračnému dění „Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu.“ Semenem v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo. Tehdy konečně zůstane Boží slovo srostlé s posluchači v nerozlučný celek.

Především tedy naslouchejme. Oslovení, která uslyšíme, zachovejme. A zachovávejme je nejlépe, jak dovedeme. Upřímně a vytrvale. Budeme-li se obracet ke světlu a budeme-li přijímat vláhu z nebe, třeba nás ještě samotné překvapí, jak daleko dorosteme… Hnáni už jenom samovolným pohybem růstu! A snad se ještě mnohokrát podivíme, kolik obživy a užitku přineseme.

Slovo poslání: 1Pt 1, 22-25