Svatba Ladislavy Nosálové, nyní Kastnerové s Václavem Kastnerem

 

První čtení: Sk 17, 24-28a

Základ kázání: Gn 2, 18-24

Bůh někdy pronáší výroky tajemné, jen těžko pochopitelné. A jindy slova, která chápeme všichni. „Není dobré, aby byl člověk sám.“ Leč Nejmocnější neskončí u tak strohého konstatování. Obratem rozpoutá záchrannou akci: „Učiním mu pomoc jemu rovnou.“

Člověk sám o sobě není kompletní. Sám je bolestně necelý, nenaplněný, nedotažený, nepevný… A v současném světě bývá zajisté i rozbitý… A ještě ke všemu vidí věci jen z jednoho úhlu. A slyší jen některé věci, občas dost selektivně. A čím osamělejší je, tím jednotvárnější monolog vede. Životně nutně potřebuje druhého, aby ho doplňoval. Aby mu poskytl stereo uši či oči. Aby mu něco hezkého řekl. Aby mu podal ruku… A pak spolu chodili – nejen růžovým sadem, ale i cestami, které by jeden neproklestil.

A tak se lidé doplňují – a Hospodin Bůh naše doplňování dotváří. Člověk sám někdy pošetile rozděluje smysluplné vztahy. Avšak Bůh stále hledá cesty sjednocení všude, kde to jde. Bůh – čistý čin: Čirá láska. Věčná záchranná akce. Sbližuje. Stmeluje. Slaďuje. Aktivizuje pomoc plnohodnotnou. Našel by člověk takovou pomoc v říši zvířat? Nenachází ji bohužel ani mezi zvlčilými lidmi.

Avšak v Kristově Duchu se z nás stávají opravdoví lidé. V něm jsme skutečně spolu. Rozmanitě se doplňujeme – a to i my, kdo v manželství nežijeme.

A je-li manželství požehnané? Potom už nemusí znamenat zdaleka jenom papír s razítkem. V Kristově Duchu dostává zbrusu nový rozměr. Jak píše apoštol Pavel: „Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“ Manželé stojí bok po boku spojeni klenbou vlastního žebra – a otevírají se spolu jako dům pro život.

Bůh tiše vchází. Bydlí. Působí. Ten, který není od nikoho z nás daleko. „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme“. Můžeme ožívat v něm, a on v nás. Pak naše vztahy dávají kloudný smysl.

„Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Nemyslí se jen tělesné splynutí, ale kompletní propojení obou životů. Od ducha k patě.

V čem tedy spočívá to pravé sjednocení? A dnes se obzvlášť zvědavě ptáme: V čem spočívá konkrétně sjednocení Laďky s Vaškem? Většinou je už více či méně známe… A je nám už zpovzdálí blízká i atmosféru jejich vztahu. Inu a schválně, čím ještě nás překvapí!

Každopádně blaze manželům, kteří se sešli v jedné víře, a navíc je pro oba přirozené být spolu ve stejné církvi. Ve sboru, v němž mohou společně pozvat ostatní jako svou vlastní rodinu na hostinu. (A Vašek s Laďkou jsou navíc schopni jít spolu i na pravoslavné bohoslužby, když zrovna evangelické nejsou po ruce a když na těch pravoslavných hezky zpívají.) Je štěstím obou, když spolu chodí po cestách víry: jak po těch, kde panuje silvestrovsky veselo, tak po těch, kde se už nečepuje rychlokvašné víno. Mají se, když se neostýchají společně modlit. Vezmou se za ruce před jídlem, děkují Bohu – a opravdu na to mají náladu.

Je také požehnáním, když mají společně otevřené dveře pro různé návštěvníky. A smysl pro slavnostní příležitosti. A jsou schopni vítat i hosty toho druhého. Blízcí i vzdálenější známí obou procházejí společným příbytkem. Je dobré, když k hostům jednoho hledá i druhý cesty. A odevzdává je Bohu, žárlivě milujícímu. A spolupracuje též na smíření všude, kde druhému přijde vhod.

Neboť i minulosti manželů se sjednocují. Oba si navzájem předávají vzácné a cenné zkušenosti, a zároveň i těžší břemena. Samozřejmě, že minulost nikoho z nás není vždy zcela lehká. Ani jasná. Ale když se tam s námi vydává odvážný partner, pomůže jasněji pojmenovat záležitosti tam ležící. Podrží světlo Kristova smíření v temných zákoutích.

Samozřejmě i přítomnost manželů se sjednocuje. Setkávají se značně odkryti, obnaženi. Potkávají se v nevelkém bytě. V příbytku pro život věčný, leč důvěrně těsném. Nejde se tak snadno do křoví schovat. Vydávají se jeden druhému všanc. Svěřují se. A někdy do sebe vrážejí. A koneckonců tím častěji se dotýkají.

I budoucnosti manželů se sjednocují. Rozvinou spolu plodné vize. Dostávají schopnost připravit se i na období zkoušek. Na chvíle, kdy třeba jeden z nich převezme na delší dobu kormidlo.

Cesty obou se zkřížily. Vždyť sjednocování vede i přes kříž. S dokořán otevřenou náručí. A taky i s přibytím k údělu toho druhého. (A může k tomu patřit i i výkřik: Otče, odpusť mu / odpusť jí, vždyť neví, co činí.) I takto se skládá zkřížený, smířený člověk.

Jednota zajisté znamená také přijímat slabosti druhého. Spolunést těžkosti. Ukotvit lehkosti. Zvažovat, co vlastně tomu druhému schází. Na co hledat léky. Kde přesně podepřít. Kam doprovodit dezorientovaného.

Jednota znamená také vzájemnou podporu. Jeden může být pevnější, druhý poddajnější. Jednou ona. A jindy on…

Doplní se – a je-li potřeba, pak se i zastoupí. Jak píše apoštol Pavel: Není už rozdíl mezi mužem a ženou. „Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ Ti, kteří touží po sjednocení, nemusejí už právě ani lpět na striktním rozdělení na mužské a ženské úlohy. (Sám vždy rád odkážu na svého otce, jenž častěji vaří a projevuje mateřskou něhu – a na svou matku, jež delší dobu ekonomicky táhla domácnost.) Kristovi partneři se doprovázejí a zastoupí i tam, kde už druhý nemůže.

Je zkrátka velkým požehnáním, když v těch nejhlubších mohou být manželé zajedno. Vzájemně do sebe zaklesnuti, společně ukotveni v hlubině bezpečnosti. A když si rozumějí i v běžných záležitostech. Nebo se v rozdílech doplní. Popřípadě jdou souběžně spolu. (Když zajdou na muzikál, ona ocení výkony herců a on neméně vyzdvihne technickou stránku efektů.)

Je krásné, když oba sdílejí příbuzný smysl pro humor. Ba co víc: Pro černý humor.

Někdy tak marně jednotu hledáme… A bohudíky ji opět nacházíme… I tam, kde se původně zdálo, že už leží spíš trosky. Bůh skládá, buduje a klestí cesty. Někdy i po letech dodává odvahu opustit situace, které byly již k nežití. Uzavřít, ukončit, odpustit. Znovu se postavit na nohy. Znovu uchopit podanou ruku. A vydat se dál. Když se milosrdný Bůh stále chystá žehnat vztahu, jenž opravdu fungovat může.

Ten, který znovu a znovu touží po sjednocení s celou církví, i když ho lidé tolikrát opustili.

Doufáme, že i náš sbor nadále Laďce s Vaškem poslouží jako kyprá půda pro další kořenění a růst. Těšíme se, že nepřestaneme vídat ve Vaškovi a Laďce další kousek inspirace na téma, jak se dá žít. A že mezi námi Vašek a Laďka naleznou zase trochu té posily pro sebe… Koneckonců my všichni jsme tu sjednocováni tím Jediným. Tím, ke komu se můžeme stále vracet, i když nám samotným se může ještě leccos rozpadnout pod rukama. Kriste, v časech dobrých i zlých nás sjednocuj.

Slovo poslání: 1J 4, 16