První čtení: Iz 35, 1-10

Základ kázání: Mk 9, 14-29

Kristus s Jakubem, Petrem a Janem právě sestoupili z hory proměnění, kde se předtím projevila Ježíšova sláva v plném světle. Nyní přicházejí do méně slavné současnosti.

Dole se zrovna řeší případ posedlého chlapce. Učedníci o něm polemizují se zákoníky. Nikdo ze zástupu si neví rady. Ztrápený chlapec se změnil ve vyčerpávající téma k hovoru, jenž nikam nevede. Asi se hádají v podstatě na téma, proč vlastně s chlapcovou situací nejde nic dělat. Tak se ptá nevíra, proč s tím nejde nic udělat. Možná, že otevřeli i různá podtémata, například kdo je tím vinen. Anebo proč se s tím něco neudělalo už dávno. Případně proč s tím už něco neudělal sám Ježíš, a kde teď vůbec vězí. Tak se ptá lidská nevíra – proč problém vyřešit nejde. Víra se naopak nepřestává ptát, jak vyřešit jde. Jaké najdeme východisko? Respektive jak přistoupit k člověku, který takto strádá. Ale když lidé uvažují o problémech ostatních jako o neřešitelných, hrozí jim, že se zcela uzavřou Božím možnostem řešení. Následně ani netuší, v čem s Bohem spolupracovat. Přestože o překot diskutují, zabraňují zároveň Bohu v oslovení bytostnou hluchotou. Následně sami nedokáží předat potřebné slovo v pravý čas. Možná i proto musí Kristus vyhánět z chlapce ducha, kterého nazývá: „Duchu němý a hluchý“. Mohlo jít zároveň o hluchoněmost ostatních, která na chlapce doléhala. Někteří třeba zaraženě mlčí. Jiní neplodně diskutují mezi sebou, ale přímou komunikaci s Bohem i s postiženým přerušili. Proto v trpícím nadále působí duch neoslovitelný a neoslovující. Chlapec pak proletuje dírou v systému jako neřízená střela, smýkán tu ohně, tam do vody.

Ježíš kritizuje za postoj nevíry nevybíravými slovy: „Pokolení zlé a nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet?“ Formulace znějící na Ježíšovy poměry nezvykle drsně. Jaký má důvod k takové kritičnosti? Jak intenzivně zalehlých uší se potřebuje dovolat? On navíc dobře ví, že jeho pozemský čas se tenčí. Jako by z běžného hlediska učedníkům dokonce říkal: Nemyslete si, že vám budu stát pořád za zády a řešit všechno za vás. (Ale přitom – a v tom je také ten vtip – nám za zády stále stojí a je připraven řešit všechno s námi, a dokonce dokonečovat naše zápasy za nás, ale právě odvážnější víra se nakonec tím plněji odevzdá i tomu, kdo na pohled přítomen není!) Věříte-li ve mně, věřte v mém Duchu, mou vírou. Mějte víru Boží. Přistupte ke každé situaci s důvěrou, že v ní Bůh působí. Nikoliv s pochybností, která se nenechá přesvědčit. Nikoliv s pocitem, že tu Bůh není. (S pocitem, že se Ježíš vzdálil, a nepůsobí už mezi vámi.) Učedníci se ovšem tentokrát projevili jako pokolení nevěřící.

Kristus sám působí od počátku jinak než neplodní diskutéři. Přichází na první pohled jako čerstvý vítr odjinud. „Jakmile zástup Ježíše uviděl, užasl, přibíhali k němu a zdravili ho.“ Kristus sám přichází se značným nadhledem, ale rozhodně mu nejsou naše problémy lhostejné. Zajímá se hned: „Oč se s nimi přete?“

Vystoupí sám otec dítěte. Upřesní postupně diagnózu i anamnézu. Nám jeho popis potíží zní možná jako epilepsie. Není však třeba takto pátrat po lékařské klasifikaci příznaků. Přítomné znepokojovala duchovní rovina problému: Chlapec zůstává ve vleku zlé síly, která jím smýká, kudy chce. Chlapec nevládne sám sebou. Srážen tu do ohně, tam do vody. Nejde svou cestou. Směřuje k sebedestrukci. A nikdo si s tím dosud nedovedl konstruktivně poradit, což je nadmíru znepokojivé.

Ježíš položí upřesňující otázku, odkdy to chlapec má. Diagnostikuje důsledně. Nahlíží realitu v celé šíři… Otec vše vypoví do detailu. Naštěstí stále nerezignuje, i když jej věřící právě zklamali svou nevírou. Přesto se Kristova zájmu chytá, byť nesměle a tázavě: „Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám!“

Ježíš hned odpoví dalším povzdechem: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Sám ztělesňuje víru Boží. Víru, kterou by rád lidem předal. Podle sousedního Matoušova evangelia dodatečně vysvětlil učedníkům přímo, že chlapcův problém nevyřešili pro vlastní malověrnost; O síle víry pak dodal: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru jak zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné.“ Zpravidla ovšem ani nepotřebujeme přemisťovat hory, a plýtvat vírou na podobné podružnosti. Důležitější však bývá přistupovat k lidem s přesvědčením, že hory jejich obtíží Bůh odklízí z cesty. A také s důvěryplnou otevřeností k Božím cestám řešení. Byť směřují ty hory problémů často pryč jinudy, než bychom čekali. Byť někdy déle. V modlitbě otevíráme prostor Božímu působení. A k celému světu lze přistupovat s postojem otevřeného modlitebníka.

Otec se pustil s Kristem do rozhovoru, díky němuž se otcův náhled může měnit. Ježíš řekl: „Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Otec odpovídá: „Věřím, pomoz mé nedověře.“ V původním textu je napsáno vlastně: „Věřím, pomoz mé nevíře.“ Co tím muž přibližně míní? … Samozřejmě jsem vnitřně rozpolcený, jsem jenom člověk a asi není divu. Mám se synovým trápením dlouhodobou zkušenost. Zdá se mi, že jeho stav směřuje od deseti k pěti. Postupně padne až na dno – slepá cesta… Umírá, a kdo by přemohl smrt? Kam svého syna já mohu dovést? Ty se snad dokážeš do mě vcítit, Ježíši. Posloucháš svého Otce, my máme poslouchat Tebe, nicméně má vlastní rodina nevypadá zrovna jako ideální odraz Božího království. Neumíme se v tom pohybovat. Pak se mi zdá, že Boží uši jsou zalehlé. Někdy mě napadá: Že bych za to sám mohl? Ale co z takové myšlenky? Tím spíše mně následně napadne, jestli na mne Bůh nezanevřel. Přepadá mne množství obav. Opravdu neumím uvěřit plně. A přesto částí své bytosti důvěřovat nepřestávám! Ani se úplně neuzavírám! Ale musím Ti přece přiznat i velký díl nedůvěry, upřímně. Odevzdávám se Ti tak, jak jsem, včetně své rozpolcenosti, včetně svých pochybností, už jen Ty sám s tím vším pohni. Já se teď umím jen pootevřít Tvým možnostem. Přesto Tě chci hledat celým srdcem. V tuhle chvíli svým rozpolceným srdcem. …. Rozkolísaný muž dal v tu chvíli najevo vyspělejší postoj než učedníci. Nikdo z nás asi není dokonale věřící. Bohu však nemusíme zastírat své slabosti. Nemusíme se stydět za pokulhávající víru. Nemusíme si myslet, že musíme být neomylní odborníci. Vždyť víra znamená přiznat Bohu právě tolik, že on se v situaci vyzná lépe než my sami.

Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: „‚Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!‘ Duch vykřikl,“ což je samo o sobě kuriozní, když němý duch vykřikne, „silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel.“ Zvenku se mohlo zdát, že díky Ježíšově intervenci chlapec zkolaboval definitivě. A Ježíš skutečně doprovází chlapce až někam na hranici smrti. Ale vlastně až za ni. A sám již přichází odnaproti, z druhého břehu za koncem. Vzal chlapce za ruku, „pozvedl ho a on vstal.“ Kristova víra znovu postaví na nohy, pokračuje i skrze dno lidských možností v Duchu vzkříšení.

Apoštolové se možná na veřejnosti styděli za svou dosavadní omezenost. Ale když „vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, ptali se ho: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ Řekl jim: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.““ Modlitba znamená základní stav otevřenosti víry. Přeladění na frekvenci Boží. Na jeho rozměr reality. Chvílemi asi každý z  nás podléhá tendenci rezignovaně polemizovat, místo toho, abychom se vydrželi modlit ještě o chvíli déle. Místo toho, abychom se znovu otevřeli Božímu oslovení. A Boží slovo je základem veškeré smysluplné komunikace. Proto vyhání hluchoněmého ducha…

Slovo poslání: Jk 5, 15-18