První čtení: Iz 65, 1-9

Základ kázání: L 8, 26-39

 

Vystoupili na druhém břehu. Na pohanském území. A také tam za hranicí důvěrně známé reality. Už předtím se do jejich lodi opřela silná bouře. Ježíš ji musel utišit. Bouře jakožto předzvěst nevyzpytatelných, temných a ohrožujících sil. Na druhém břehu jde vzápětí proti nim muž, kterému by se drtivá většina ostatních vyhnula obloukem.

Ježíš naopak paradoxně usiluje o co nejdůvěrnější sblížení. Posedlý se vlastně stane jediným člověkem, kterému Ježíš v gerasenské krajině věnuje větší pozornost. Cesty Páně jsou opravdu nevyzpytatelné. A koneckonců i my jako Kristova církev máme tu zvláštní šanci vycházet vstříc lidem, kterým se ostatní vyhýbají. Ať už jednotlivci mezi námi, kteří rozvíjejí svá obdarování duchovních, sociálních pracovníků apod. mezi lidmi sociálně vyloučenými. Nebo i jako celek církve – jako tehdy i apoštolové mlčky Ježíše provázející – tehdy, když mezi nás přichází člověk, kterého bychom se ze své přirozenosti stranili. Otevírá se možnost neponechávat jej v bludném koloběhu čím dál horšího vyčlenění těch, kdo jsou druhými odmítáni, a sami se zařadit neumějí.

Samotný posedlý z Gerasy se už pohyboval na nejzazším okraji společnosti. V hrobech a pustinách, převážně vytlačen za oblast živých. Mimoto ve sféře naprosté duchovní nečistoty. Démoni, bydlení v hrobech, prasata. Nečistota nad nečistotu. Nic ani trochu lákavého pro průměrně nábožného Žida. My už mnohdy tak nedovedeme procítit závažnost duchovních tabu. Ale ani na čistě obecné rovině člověk nepocítí vždy náklonost, když mu jde naproti třeba obyvatel feťáckého squatu. A dlužno dodat, že někteří bezdomovci i v současnosti obývají hrobky. Okolí se k těmto komunitám může postavit různě.

Je otázkou, nakolik si s tímto případem dovedli poradit v Gerase. Čteme, že se pokoušeli udržet postiženého pod kontrolou. Báli se asi o vlastní bezpečí. „Tehdy ho poutali řetězy a okovy a hlídali, ale on pouta vždy přerval a byl démonem hnán do pustých míst.“ Restrikce, represe, řetězy, okovy, hlídali – v daném kontextu pochopitelná reakce… Nicméně dovedli k tomu člověku zaujmout ještě i jiný vztah? Na vnitřní spoutanost démony odpověděli tak, že člověka spoutali ještě zvenčí. On jejich okovy následně vždy přerval. Na takový kousek musel pravděpodobně vynaložit nelidskou sílu. Ďábelská energie snad jako odraz volání po svobodě. Ale kdo takového muže skutečně propustí z vnitřního vězení? Kdo zůstal natolik svobodný, aby dokázal posedlému otevřít vztah dokořán? Kdo k němu neváhá přistoupit důvěrně blízko?

Posedlý se navíc o vlastní vydobytý prostor bojí. Přestože z vnějšího pohledu jde o dost příšerné útočiště pustin a hrobek, on v tu chvíli nic lepšího nezná. Děsí se důvěrného sblížení s neznámým – Ježíšem. Obává se i Krista jakožto dalšího ohrožení. Takový dojem není vlastně až zas tak vzácný. I spořádaný člověk se může bát, že mu Bůh vezme kus identity. V takových chvílích nám nedochází, že Bůh vždy nabízí ještě lepší dary než to, na čem doposud bytostně lpíme. A gerasenský posedlý se v tomto momentě chová zvlášť rozpolceně. „Když spatřil Ježíše, vykřikl, padl před ním na zem, a zvolal: ‚Co je ti po mně, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Žádám tě, abys mě netrápil.‘“ Dalece se muž identifikoval se svými démony. Nerozlišíme už ani pořádně jeho hlas od jejich. Proto i ve druhém, sebevíc milujícím, vnímá jen další pekelné okovy – nic jiného už pořádně nezná.

Kristus však naopak sestoupil do pekel v celé své lásce. I tento bližní ho upřímně zajímá. Není to samozřejmé, ale stále se podobné události dějí. Některé příběhy ze současnosti mě osobně fascinují. Namátkou jsem si vzpomněl na případ Pavla Gregora, který za normalizace spoluuvedl na současnou drogovou scénu pervitin. Sám trpěl víceletou závislostí. Bod zlomu pro něj nastal v roce 1998, kdy mu při vaření pervitinu vybouchla aparatura, exploze zlikvidovala byt a do Pavla Gregora se zapíchlo 180 střepin. Gregor zázračně přežil, pouze s dílčími následky. Po výbuchu ovšem ležel delší dobu v nemocnici se silnou nechutí k životu. Avšak shodou okolností jeho dávná známá psychoterapeutka viděla reportáž o výbuchu, rozhodla se Gregora vyhledat, často ho poté navštěvovala a přibližovala mu smysl života. Z Gregora se stal nakonec terapeut pro odvykající. Bůh ví, kdo všechno ještě bohatě poslouží druhým lidem v budoucnosti. To je modelový příběh na téma, že není dobré nad nikým lámat hůl do poslední chvíle. Navíc Gregor té psychoterapeutce stál za nadstandartní pozornost, podobně jako gerasenský posedlý Ježíšovi. A tato pozornost přinesla své plody.

Nicméně když člověk zůstává ještě hodně rozerván, podléhá sklonu křičet: „Co se staráte? Vlezte mi všichni na záda.“ „Co je ti po mně, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Žádám tě, abys mne netrápil.“ Z postiženého člověka zatím mluví cizí zlé hlasy.

Ježíš se ptá: „Jaké je tvé jméno?“ Zjišťuje diagnózu. Pojmenujeme-li problém, ušli jsme půl cesty k řešení. Posedlý odpovídá, že jeho jméno je Legie, protože do něho vešlo mnoho zlých duchů. Jednotlivosti už asi pořádně rozlišit nelze. Problémů nad hlavu, že se v nich člověk topí jak v bezedném moři.

Následuje poněkud záhadné smlouvání Ježíše s démony. Když jim to Kristus umožní, vejdou do obřího stáda prasat. Podle Marka jich byly dva tisíce. Ženou se střemhlav do moře. Výjev opravdu hrozný, ale jde prostě v tu chvíli o volbu menšího zla. Prase je podle Mojžíšova zákona nečisté, nicméně myslím, že ani v tu chvíli nejde o bagatelizaci utrpení zvířat. Jde spíše o to, že démoni vedou k autodestrukci vždycky. Předtím do zkázy hnali ubohého muže, pak do ní vehnali stádo vepřů. Kristus v průběhu této krizové intervence za prvé očistil člověka a za druhé roztřídil skutečnosti. Nečisté k nečistému. Ubohé stádo prasat poslouží, aby se dopad zla alespoň umírnil. Aby se jednorázově vybilo v náhradní oblasti, a nechalo už aspoň gerasenského muže na pokoji. Vysvobozený si najednou může svůj problém prohlédnout zvenčí. A navíc názorně prožít, jak tento problém mizí do nenávratna. Moře samo zde znamená propastnou tůň, dá se říct určitý ekvivalent pekelné propasti. Zlo každopádně vede k sebedestrukci.

Kristova interakce s démony byla poněkud záhadná. Leč myslím, že něco podobného se občas děje třeba i při psychoterapii, kde může Kristův Duch rovněž působit. Vzpomínám například na příběh ženy, jež chtěla směřovat k usmíření s komplikovanou, tyranizující matkou, alespoň po matčině smrti. Terapeut pacientku vyzval, ať píše zesnulé matce dopisy. Ona mu týdny nosila jen stohy nenávistných stránek – jediné, co byla schopná sepsat upřímně. Po jisté době však prožila moment smíření z hloubi duše. Podobně lidé, jež nenáviděli sami sebe, byli vyzváni, aby sepsali nadávky sobě adresované. Když je pak spatřili na papíře z odstupu, museli se už pomalu začít smát. Vnímám zde určitou paralelu se stádem prasat – dopisy plné nenávisti jsou samy o sobě naprosto nečisté – jsou hodné akorát zničení. Člověk v nich ovšem může spatřit své problémy z odstupu – neztrácí se v nich už sám a nechává je názorně vyjevit a zmizet.

Bývalý posedlý se uklidnil. Chová se normálně. Nyní se v Gerase naopak děsí široširé okolí. Proč vlastně? Dávalo místním už takový smysl, že posedlý je prostě posedlý – patřilo to k jejich spořádanému obrazu světa? Vyděsilo je navíc katastrofické utonutí prasat? Obávají se navíc v hloubi duše, že Ježíš odhalí i jejich skryté démony? Každopádně se událost vyvrbí poněkud kuriózně – přestože Ježíš ztělesňuje uzdravující moc: „A všichni obyvatelé gerasenské krajiny prosili, aby od nich odešel, poněvadž se jich zmocnila veliká bázeň.“

Dovedeme si představit posvátnou bázeň z Boží přítomnosti. Znepokojivě navíc působí zhroucení dosavadních jistot. Nadáváme na asociální spoluobčany, ale jsme přitom svým způsobem rádi, že také díky nim dává svět strukturovaný smysl. My jsme v pořádku, špatní jsou oni. Kristus může dost znervóznit, když tuto hranici mezi my a oni suverénně překračuje. Měli bychom brát feťáky, kteří jdou kolem, potenciálně stejně vážně jako sebe samé? Mohli bychom se v odůvodněných případech z lásky vydat až na hranice pekla, abychom se tam setkali s těžko pochopitelným bližním? Lidé jsou často přespříliš zvyklí na pořádky, jež poskytují provizorní bezpečí. Zóny přede zdí a za zdí přehledné oddělené. Kristova svoboda najednou děsí.

Gerasenští tu výzvu neunesou. Žádají Ježíše, aby od nich odešel. On jejich přání respektuje a vrací se na loď. Bývalý posedlý chce odplout s ním. Ježíš mu ovšem odpoví: „Vrať se domů a vypravuj, jaké věci ti učinil Bůh.“ Bylo ostatně důležité, aby onen muž šířil evangelium v kraji, odkud Krista právě vyhánějí. V oblasti nadále nechráněné, kam by se mohla za chvíli vrátit Legie démonů se sedminásobným množstvím ještě horších.

Uzdravený muž tedy „odešel a zvěstoval po celém městě, jak veliké věci mu učinil Ježíš.“ Představuji si náročnou mužovu pozici, když mu uzdravující Ježíš během chvíle zas mizí z dohledu. Mužovi nezbývá než dál odvážně věřit, že Bůh zůstal s ním i bez vnější evidence. A navíc má za úkol svědčit svým sousedům, kteří ho doposud poutali okovy, a Krista rovněž nechápou. Ale zhostil se tohoto úkolu možná se stejnou silou, s níž předtím jeho démoni trhali okovy. „I odešel a zvěstoval po celém městě, jak veliké věci mu učinil Ježíš.“ Občas se nestačíme divit, jak mnoho svému okolí nakonec ještě přinesou lidé, kteří už předtím působili jako odepsaní.

 

Slovo poslání: Ef 6, 10-17