První čtení: Am 5, 20-6, 1

Základ kázání: L 9, 18-27

Jsme zvyklí hlásit se k Ježíšovu jménu, ale víme, kdo Ježíš doopravdy je?

Učedníci mu sdělili, že zástupy jej pokládají za Jana Křtitele, jiní za Elijáše a někteří myslí, že vstal jeden z dávných proroků. Lidé, kteří se s Kristem setkávají zpovzdálí, ztotožňují jej s tím, co obsáhli ve svém dosavadním rozhledu. S legendou velkých proroků, jako byl Eliáš nebo Jan Křtitel. Mohl by to být někdo jako Hus nebo Luther, nekompromisní náboženský reformátor. Ne že by Hus nebo Křtitel s Ježíšem nesouviseli. Ale on je vždy víc než oni. Oni jen částečně zrcadlí jeho význam. On jejich cesty osvětluje a překračuje. Je asi slibný začátek, že Kristus není zástupům lhostejný, a že si jej dokonce spojují s tím nejlepším, co z tradice znají. Ale je žádoucí jít ještě dál. Je třeba hlouběji kopat, a ještě v základech překopat jak svoje představy o Bohu, tak sebe samotné.

Ježíš se poté ptá samotných učedníků: „A za koho mě pokládáte vy?“ Učedníci mu zůstávají nejblíž. Setrvávají v jeho těsné blízkosti. Oni už rozpoznávají, že se setkali s někým ještě jedinečnějším – Petr odpovídá: „Za Božího Mesiáše.“

Ježíš jim zakáže takový výrok šířit a vysvětluje, že nejdřív musí „mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“ Do té doby by beztak nikdo ze zástupů nepochopil, co znamená, že Ježíš je Mesiášem. Představy by se dál míjely se skutečností.

My se na jednu stranu nalézáme již v jiné situaci než Ježíšovi vrstevníci. Slyšeli jsme, že Ježíš už byl ukřižován a vzkříšen. Ale uměla pozdější církev vždy postihnout věrně a nezkresleně, kdo přesně byl ukřižován a vzkříšen, co všechno k jeho životní cestě patří, kudy k nám ta cesta vede a kde se na ní nalézáme my? Ukazovala pozdější misie vždycky ke Kristu skutečnému? Nepleteme si občas my sami Ježíše s jinými postavami? A pochopí každý zvenku, co přesně míníš, když řekneš: „Ježíš je Pán?“ Neměli by si věřící občas dávat větší pozor na sebevědomý pocit, že mají pravdu? A že ji umějí neomylně šířit? Ve skutečnosti má Pravda nás, leč jak jí otevřít průchod na svět?

Člověk si může představit pod jménem Ježíš různé částečné pravdy – Ježíš uzdravující, Ježíš jako garant morálky, Ježíš jako duchovní mistr a učitel moudrosti, Ježíš garantující identitu západní křesťanské civilizace…

Obvykle se v podobných výpovědích nacházejí části pravdy. Do Krista se vejdou všechny zlomky pravdy, co jich na světě existuje. Avšak neméně důležité bývají jejich druhé strany:

Ježíš uzdravující, který však dává smysl i utrpení. Ježíš jako svého druhu morální vzor, který se nicméně spontánně setkává s prostitutkami a zkorumpovanými celníky. Ježíš jako duchovní mistr, jenž stále riskuje vlastní harmonii, aby nám pomáhal nést těžkosti. Ježíš, jenž upevňuje identitu západní civilizace stejně věrně, jako když ztělesní pravou tvář Číny, ale pochází z Blízkého východu a miluje nepřátele.

Kristus pochopí každého člověka, ale všichni lidé mají problém pochopit jeho. Všestranný, nestranný, neskladný, vytěsňovaný na kříž. Dokonce se v něm zjevuje nejvyšší Bůh, kterého ukřižovali, a on zůstává zvláštní, originální a pořád přesahující obvyklé představy o tom, jak se má Bůh chovat – Kristus, Bůh jediný natolik svobodný, suverénní a svůj, že se nechal i ukřižovat.

Církev už musela projít spoustou katarzí. Musela odnést už bezpočet vlastních křížů, aby se zbavila naplavených představ o Ježíšovi jako o garantovi nadřazenosti impérií. Zvláště ve 20. století církev asi přicházela o část své někdejší pýchy.

Ježíš Kristus sám sobě nedělal samoúčelnou kampaň. Nehledal vlastní popularitu. Místo toho, aby začal hlásat své mesiášství ve chvíli, kdy by to nikdo pořádně nepochopil, řekl: „Kdo chce jít za mnou“… De facto: Kdo chce jít za mnou, ať jsem, kdo jsem – jestliže vás ryze oslovuji, jestliže vám moje cesta dává naprostý smysl. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mě.“ Na vlastní kůži pochopíš lépe, kdo jsem.

Zapřít sám sebe a nést kříž. Něčeho se zřeknout a něco naopak přijmout. Zapři sám sebe. Tady nejde o samoúčelné sebemrskačství a sebeponižování. Zapři sám sebe znamená odložit přítěž vlastního ega, kterou nemusíme nést. Jsou věci, ze kterých se můžeme vyvléknout, osvobodit se… Třeba od toho, jak se o sebe bojíme, jak moc hledíme na to, co si o nás myslí druzí, nakolik se chceme zajistit – mocí, penězi, kontrolou, využíváním druhých… Takovým sklonům podléháme zbytečně. V těchto ohledech klidně zapři sami sebe…

A nes každého dne svůj kříž. Ke slovu přicházejí záležitosti mnohdy nepříjemné, ze kterých se však naopak vyvázat nemáme nebo nemůžeme. Zde se paradoxně lze setkat s Bohem i přes zdánlivou bezvýchodnost či absurditu takových situací… Těžkosti života, které se nestanou lehkými mávnutím kouzelného proutku. Vědomí nedostatku, upozorňující na hodnoty, jichž se nedostává… Bolesti upozorňující na problémy ve vztazích s blízkými. Bolesti lidí, kterým jsem ublížil… Starosti o ty, kdo mě doopravdy potřebují… Ztráty. Vědomí vlastní smrtelnosti, ale i váha odpovědnosti plynoucí z rozpoznání, že moje jednání může dalece ovlivňovat i události za přítomným horizontem… Vědomí vlastní křehkosti i omezenosti, zároveň s touhou, aby také mou otevřeností přicházelo na svět, co tady Bůh sám chce zpřítomnit.

Aby byl život úplný, patří na kříži k našemu štěstí i příslušné strasti… A všechny vztahy jsou kompletně překřížené. Život neochuzený o nic, nezjednodušený, nezkrácený; v Kristově Duchu zde dostáváme sílu neutíkat před složitostí. Nalézáme i se všemi protichůdnými tendencemi přímý směr.

Křesťanská víra zahrnuje i spoustu radosti, nicméně není lékem na všechny bolesti. Ke křesťanské víře patří kříž. Stejně jako patří ke Kristu. Víra, která chce z života brát jen to příjemné a lehké, není vírou v samého Ježíše Krista.

Člověk se může ptát: K čemu je taková víra, když nedokáže změnit život v procházku rájem? Proč vlastně věřit? A odpovědí zazní další hádanka: Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Zde si prý vypůjčil moudrost z válečnictví. Že totiž ten, kdo v boji hledí jenom na svoje bezpečí a radši z něj co nejdřív utíká, nastaví nepříteli záda a zemře. Ale ten, kdo bojuje, kdo je ochoten ten život ztratit, ten ho získá. Protože kdo bojuje, může vyhrát. A Ježíš říká, že stejné je to i v životě: Pokud se ohlížíme jen sami na sebe a na to, jak užívat jen příjemné a před těžkostmi utéci, zjistíme nakonec, že nám utekl skutečný život. Že jsme ho ztratili. Avšak zdánlivé ztráty v průběhu zápasů naopak vedou k životu o to bohatšímu.

Víra se neodehrává jen v myšlenkách. S důvěrou se spoléháme na to, že křížová cesta skutečně někam vede. A že neskončí v opuštěnosti. V této důvěře dostáváme sílu jít dál.

Slovo poslání: Ga 5, 24-25