12. 3. 2017 – Gn 22, 1-18
První čtení: Mt 8, 31-38
Hlavní čtení: Gn 22, 1-18
Postní období pokračuje. Postit se znamená vzdávat se něčeho. I po zbytek roku to dává smysl. Zříkat se něčeho v dobré víře, a potom přijímat od Boha větší dary. Sám Kristus se zbavil veškerých jistot. Odmítl sobecké ambice, světskou slávu a moc. Nakonec se vzdal celého života z lásky. Pro stále větší lásku.
Čeho bychom se ještě mohli vzdát my? Co všechno stojí za to, Bohu odevzdat? A jakým způsobem, za jakým cílem? A jaké počínání by už bylo absurdní? Patří snad i k naší víře fanatická ochota k oběti, která nás děsí u teroristů, neřkuli přímo u sebevražedných atentátníků?
Příběh o Abrahamově zkoušce je jedním z biblických krajních. Obzvláště v těch, kdo mají vlastní děti, vyvolává bouřlivé emoce. Co to má znamenat, ten příkaz obětovat? Vymodleného, vysněného, jednorozeného syna, který se navíc narodil v nezvyklém stáří obou rodičů? Jediný příslib skutečné budoucnosti rodu. Hospodin navíc zaslíbil, že z Izáka vzejde celý požehnaný národ. Zešílel nyní snad už i Bůh sám? Je proti sobě?
Jak velké dilema bychom prožili na místě Abrahama? Že jsme zaslechli opravdu hlas Boží? Nezkresleně a doslova? Uposlechnout jej?
Abrahamovo váhání rozvádí jeden židovský midraš:
Příslušníci okolních národů mimo Izrael vlastní děti obětovali. Hospodin to naopak výslovně zakázal v Mojžíšově zákoně. Přesto se obdobné počínání ani z naší víry nevytratilo úplně. Dosud se odvažujeme čehosi na ten způsob, když necháváme dítě pokřtít. V tu chvíli umírá svému vlastnímu dosavadnímu životu, a přijímá od Boha nový. Nepatří dál samo sobě, je odevzdáno se vším všudy.
Pomohli by si rodiče, kdyby své děti Bohu přenechat nechtěli? Kladu tu otázku nyní nezávisle na diskuzi o smyslu dětských křtů. Pomohli bychom si, kdybychom Bohu neodevzdali všechny „své“ lidi? Rodiče, kteří nenechají své potomky formovat podle Božích představ, budou je možná tím urputněji tlačit do svých vlastních představ. V některých rodinách vyvolá velké bouře, když dítě uvěří a začne podle toho žít. V některých rodinách nastává veliké dusno, když si potomek namluví jiného partnera, než podle ideálních norem. V některých musí děti vést hrdinský zápas, aby obhájily své smysluplné poslání, jež není úplně lukrativní. Mnohdy se rodiče docela nesmíří s originální povahou dítěte, s jeho sklony, ba ani s jeho talenty. Těžší může být přijetí potomka s onemocněním či s postižením – i tato jeho křehkost však souvisí s jeho jedinečností! Nejedni rodiče by chtěli svoje dítě předělat. Nemilují jej takové, jaké je.
Psychiatrička Elisabeth Kübbler-Rossová konstatuje, že když jste ovládáni větami typu: „‚Bože můj, jak by to bylo krásné, kdybych mohla říkat: Můj syn je lékařem‘, pak jste byli vychováni v přesvědčení, že si lásku můžete koupit. Že vás rodiče budou mít rádi, když se stanete tím, kým oni chtějí. (…) Prostituce je velikým problémem tohoto světa“, pokračuje Kübbler-Rossová, „– a za všechno může jediné slovíčko: ‚když‘. Na světě jsou miliony lidí, kteří by udělali cokoli na světě, aby mohli mít jistotu, že je rodiče milují. Cokoli. A všichni tihle lidé věří, že láska se dá koupit. Až do konce svého života se po ní budou shánět, budou se pokoušet někde sehnat lásku. Ale nikdy ji nenajdou, protože skutečná láska se koupit nedá. A právě tihle lidé mi pak na své smrtelné posteli smutně říkají: ‚Zajistil jsem si celkem dobré živobytí, ale nikdy jsem vlastně opravdu nežil.‘ A vy se jich zeptáte: ‚A co to podle vás znamená – opravdu žít?‘ A oni řeknou: ‚No, stal se ze mě velmi úspěšný právník nebo lékař, ale já jsem přitom vždycky chtěl dělat tesaře.‘“ Tolik Elisabeth Kübbler-Rossová.
Možná se vám zdá, že trochu odbíhám od té hrůzyplné výzvy: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ Chci však říct, že když místo toho zůstane druhý mou vlastní obětí, nemusí to dopadnout lépe.
A možná, že když se narodí dítě rodičům Abrahamova věku… Syn tak předlouho očekávaný, vymodlený, vysněný. Tím spíše do něj vkládají všechny nenaplněné sny, nároky očekávání, ambice, iluze…
Dlužno dodat, že do svých omezených představ netlačíme jen vlastní děti, ale i jiné lidi. Samozřejmě i Boha samého. Jako když si vzal Petr Ježíše stranou poté, co Ježíš předpověděl své ukřižování. „Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: ‚Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!‘“ Avšak Ježíš se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Totéž i nám jistě hrozí.
Nejen druhé, ale i sebe samotné umíme omezit bludnými sebepojetími. Proto vzápětí k pokárání Petra Kristus dodává: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“
Jak pro druhé lidi, tak pro nás samotné je osvobodivé, když přenecháme Bohu všechny své vztahy. Ježíš též v duchu předešlých slov říká: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“ A o kus dál: „kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.“ A ještě jinde: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“
Abraham Izáka Bohu neodepřel. Bůh Abrahamovi nakonec odpověděl: „Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy“ a tak dál. Protože jsi mi neodepřel svého syna… Navracím Ti jej jen obohaceného o znásobený život.
Už na začátku příběhu je napsáno, že Bůh chtěl Abrahama vyzkoušet. Už od začátku neplánoval rituální vraždu, ale chtěl osvědčit ryzost Abrahamovy víry. Stále nás sice udivuje, proč tak drasticky. Co je to za vyšinutou situaci, když otec sváže syna do kozelce, položí ho na oltář… A to se Izák ani trochu nebránil? Proč to muselo zajít tak daleko?
Ještě smutnější je, když nám dochází, co pro nás druzí lidé znamenali, až poté, co zemřou. Již citovaná psychiatrička Kübbler-Rossová píše také, že pozůstalí – například rodiče – vyslovují pak otázky typu:
„Proč jsem si nevšímal jeho krásy? Proč jsem mu vyčítal, že hraje každý večer na bubny? Stěžoval jsem si na to pořád dokola. Dneska bych dal všechno na světě, jen abych to jeho bubnování směl zase slyšet.‘“
Abraham pomocí drsné Hospodinovy pedagogiky prožil, že existence milovaného potomka je smrtelně vážná. Druhý člověk je neskonale vzácný, je stvořen k obrazu Božímu… Opravdu si jej nemáme nárokovat k ničemu jinému. Když vedle Tebe milovaný doposud dýchá, prožíváš zázrak.
A jestliže v Izákovi měly dojít požehnání všechny čeledi země… V Izákovi se tedy ukrývá budoucnost celého izraelského národa, potažmo celého lidstva. Co by však byl ten národ zač, kdyby nepatřil Bohu? Kdyby si vždycky dělal jen, co by si zamanul sám? Pak by byl velmi nebezpečný. I existence národa je smrtelně vážná. Může na planetě mnoho posunout, ale i mnoho rozvrátit. Nač by mohl být národ hrdý, kdyby ne na základ v Bohu? Na panovačnost a výbojnost? Na svoje obchody? Izrael má patřit Hospodinu od prvopočátku. Aspoň se bude mít ke komu vracet, když nesčíslněkrát selže.
Hospodin sám ovšem nejen že vrátil Izáka Abrahamovi z hory Mórija, ale navíc o něm Kristus vypovídá: „A pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co vám Bůh pravil: ‚Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých.“
Odevzdáváme Bohu své děti i svoje národy. Vzdáváme se svých nároků na druhé lidi i na věci, na kterých lpíme. Vzdáváme se svých svazujících nároků na sebe samé. Odevzdáváme koneckonců i pokaženou minulost, na níž už stejně nic nezměníme. Odevzdáváme nevyzpytatelnou přítomnost. I všechny pokusy o kontrolu budoucnosti.
Bál jsem se poslední dobou více, že bych mohl o něco přijít? Možná je tím spíše na místě, přestat to křečovitě držet. Přenechat to Bohu v důvěře, že s tím naloží lépe než já sám. Že mi to vrátí v proměněném stavu… A třeba přidá mnohem víc.
Slovo poslání: Ř 12, 1-2