První čtení: Jr 31, 31-34

Základ kázání: Ř 10, 1-13

„Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý kdo věří.“ Tato věta zní takto v překladu lehce zmatečně. Protože „konec zákona“ v tomto kontextu neznamená jeho zrušení. Vždyť Ježíš sám říkal: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“ Kristus je završením, dokonáním, účelem, cílem a smyslem.

Rozdíl mezi nucenou snahou o to, dostát požadavkům zákona a mezi životní cestou v Kristu si dovedeme představit na různých všedních příkladech ze vztahového života. Pokud například bydlím s člověkem, kterého opravdu rád nemám, potom se skutečně musím přemáhat, abych jej nezabil a vůbec nijak mu neublížil. Samotná etická povinnost mě však frustruje; nakonec začnu danému člověku ubližovat z přetlaku. Pokud však žiji s člověkem, kterého miluji, pak pro mě zůstává nesrovnatelně jednodušší jej nezabít, neokrást ani neznásilnit, neboť trávíme společný čas podstatně moudřejšími a kategoricky jinými způsoby. Když Tě má někdo rád, nabízí Ti nové, tvořivé, stále se měnící možnosti – nikoliv pouze negace negací: Spolupracuješ na uměleckém díle života, nikoliv zdaleka pouze nezabiješ, namísto abys zabil. Pokud miluješ, užíváš život v plnosti, život věčně se o-Boha-cující. A Kristus je základem, osou, nejhlubším smyslem každého naplněného vztahu. V Duchu svatém působí uprostřed nás, stále s námi: „Blízko tebe je slovo, je ve tvých ústech a ve tvém srdci“. Avšak ponechává Ti svobodu rozhodnutí, nevnucuje se. Důvěřuje Ti, že jeho život nepromrháš… Dá se říct, že v Tebe hluboce věří…

My jsme však dosud neuměli bez zábran věřit v tuto víru, důvěřovat tak odevzdané důvěře, cele se na ni spolehnout. Leč snaha dostát přikázáním zákona vlastním vypjatým úsilím připomíná snahu vyvrtat v kamenném srdci díry: I když těmito děrami proteče krev, nepůjde zdaleka o dokonalý život organismu. Oproti tomu srdce z masa pulsuje docela přirozeně – jako by samo od sebe. Otevírám se Kristu a nechávám ho, ať sám ve mně působí, co chce; „spravedlnost založená na víře mluví takto: ‚Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe?‘ – aby Krista přivedl dolů – ‚ani neříkej: kdo sestoupí do propasti?‘ – aby Krista vyvedl z říše mrtvých. Co však praví? ‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci;‘ je to slovo víry, které zvěstujeme. “

Ve čtvrtek jsme slavili svátek Nanebevstoupení Páně. Vstoupil do nové dimenze, odkud nade vším panuje, disponuje nejširším možným přehledem o celosvětovém dění i vhledem do všech souvislostí – a o to hlouběji se k nám sklání, všudypřítomněji působí, dar Ducha sesílá… Nevyžaduje po nás, abychom se pokoušeli levitovat čím dál výše za ním, ale posílá nás na svět, abychom ve všedních podmínkách nadále pokračovali v jeho díle. Přenechává nám plnou odpovědnost a zároveň nás posiluje zpoza nebeské opony – která však prochází uprostřed nás!

Nemusíme nikterak Krista uměle přivádět k životu, vždyť přirozeně žije blíž, než bychom se nadáli. Nejde například o to, rekonstruovat příběh dávno mrtvého člověka a snažit se jednat podle jeho špičkového morálního vzoru. Ani nejde o to, naklonit si elitního ducha nějakou neosobně výlučnou meditační nebo modlitební technikou v domnění, že bez pověrčivého vykonání konkrétního duchamorného úkonu by nás nevyslechl. Vyslechne nás vlastně vždycky, neboť všechny naše bytostné touhy slyší od počátku, jsa všudypřítomen i v našich srdcích. Spíše my v sobě můžeme uvolňovat prostor, abychom naslouchali jemu. A všechny své vztahy mu uvolňovat. Aby naše ústa byla schopná vyslovit, co skrze nás Bůh sám chce říci. Aby naše srdce konečně zjihla a uvolnila se proudu živé krve.

A ruce je žádoucí vyprázdnit při modlitbě. Nepředstupovat pořád před Boha s rukama plnýma vlastních závaží, snažíce se jej přesvědčit, že to jsou naše zásluhy. Nikoliv, vyprázdnit ruce a přijmout nové možnosti darem. V otevřené a odevzdané víře.

Netřeba tedy snažit se Krista uměle resuscitovat. On je přirozeně ten živější než my – ten, kdo i po vlastní smrti oživuje nás. On je ztělesněný život.

Proto Pavel píše dál: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ Nejde zdaleka jen o to, vyřknout tu soustavu hlásek „Ježíš“… Jde o to, přijmout tu účinnou moc. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána – deklaruješ-li, že Ježíš je Tvou jedinou myslitelnou autoritou. Že žádná oblast Tvé existence se nemusí více řídit jinými silami a zákonitostmi než jeho…

Uvěříš-li, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Že jeho život má věčnou budoucnost… Že nakonec prostě nepřevládne smrt, a že křesťanství není jen vznešená hra pro ukrácení čekání… Ústa a srdce – soulad vnitřního a vnějšího, těla a duše, osobního a veřejného. To, čemu upřímně věřím, přece stojí za veřejné prohlášení… V textu epištoly Římanům jde zřejmě v první řadě o vyznání při křtu a při bohoslužbách… Spontánní slovo, otevírající nové obzory, lze ovšem samozřejmě přivítat i v bezpočtu jiných situací.

V Žalmu 116 je psáno: „Před Hospodinem smím dále chodit v zemi živých. Uvěřil jsem, proto mluvím“. Uvěřil jsem, proto mluvím. A Ježíš říká: „Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra“. Čili nejde o žádnou misijní křeč. Pokud naše řeč nevyvěrá samovolně ze zřídla života, nemusíme se usilovně namáhat. Když ale srdce prameni otevřeme, potom i skrze ústa vyvěrá řeč životadárná… Raději vypráví o své ženě ten, kdo ji doopravdy miluje, než ten, kdo toliko vychází z názoru, že jeho žena existuje a že by jej potrestala, kdyby o ní mluvil špatně. Nemusí tedy jít o nic vynuceného, ale naopak o velmi spontánní akci, již Pavel míní slovy: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“

„Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘“ Nebude zahanben vlastní pošetilostí… Vlastní nezákoností, kterou za právo vydával, když se pokoušel z vlastních sil dodržet nařízení. Když o to nespravedlivěji pohrdal druhými – a sebou samotným skrze ně… Ale kdo v Krista „věří, nebude zahanben.“

„Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘.“ Tento verš vyplává celkem samozřejmě z doposud vyřčeného. Nemáme si na čem zakládat. Nemáme se čím exkluzivním před druhými chlubit, aby pak naše kvality škodily životu. Jediným nosným základem je Kristus. Ze sebe nemáme nic. A Kristus nám všechno dává. Daruje nám i nezměrné přebytky ke sdílení s druhými…

Slovo poslání: Mt 5, 8