První čtení: Zj 1, 9-20

Základ kázání: Iz 40, 25-31

„‚Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven?‘ praví Svatý.“ Žalmista chápe a vyznává: „Vždyť ty, Hospodine, jsi nejvyšší nad celou zemí, neskonale převyšuješ všechny bohy.“ On převyšuje v první řadě veškeré naše představy o něm. Ten, který se tak elegantně vešel do života nepatrného Syna člověka Ježíše, je stále tentýž, jenž vyzývá:

„‚K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno?‘ Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna.“

Nám leckdy připadá vesmír prázdný a chladný; výpočty astronomů nás vždy neutěší. Nezapomínáme při pohledu na oblohu žasnout? Nad vůlí toho, kdo vypiplal každý asteroid od kolébky. On, nejvyšší a nejmocnější o každou hvězdu dbá s odpovědnou oddaností a všechny volá jménem. I každého vrabce a každou polní lilii zná dozajista osobně.

A podle Krista promlouvajícího skrze Zjevení Janovo každé sebemenší denominaci či sboru náleží pozice na nebi: „Sedm hvězd jsou andělé sedmi církví“. A tak třeba i sbory o dvou nebo třech posledních věrných, mají své důstojné místo ve sborech andělů a archandělů.

Bůh, který volá každou hvězdu jménem, všechno proniká a povolává jménem i každého z nás. Jedna z typických falešných představ o Bohu vyvěrá z pocitu, že jsme mu lhostejní. Proč by se však o něm psalo, že je žárlivě milující. Žárlivost znamená opak lhostejnosti.

„Proč říkáš, Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto: ‚Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo?‘“

Izraelci tomuto dojmu mohli zvláště silně podléhat v pokročilé fázi babylonského zajetí – což je situace, do které Izajášův text promlouvá. Mohli si snadno připadat jako nárůdek zapomenutý bůhvíjestliexistujícím Bohem.

Občas i dnes – zvláště v těžších obdobích – člověk poměrně snadno podléhá bludné představě, že Bůh nestačí na své stvoření. Třeba jako ten stařeček na obláčku, jenž buď ještě sešle pár zbylých hromů pro pamětníky, nebo jen s úzkostí sleduje, kam se to stvoření valí.

Textem proroka Izajáše proznívá rázná odpověď:

Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.“

Jistý komentář k oběma dnešním textům zahrnuje výrok: Bůh je Věčné mládí. Věčné mládí – jen další z bezpočtu neúspěšných pokusů o vyobrazení Boha, nicméně alespoň toho stařečka na obláčku vymítá.

Jak podivuhodně působí Kristus skrze Janovo Zjevení – hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plameny ohně; nejvzdálenější protiklady se naráz snoubí, včetně těch nejdůstojnějších aspektů mládí a stáří najednou.

Oči jak plameny ohně. A žije-li Vzkříšený i mezi námi, stává se jeho Duch nehasnoucím plamenem také našich očí.

Žáru, jenž hoří a neshoří, dech nedochází:

„Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.“

Jeho rozumnost vystihnout nelze.

Sami určitou inteligencí oplýváme, a tak se někdy sebevědomě domníváme, že vlastníme nejvyšší stupeň duchaplnosti ve vesmíru. Neumíme si představit Moudrost, která nám intelekt propůjčila. Myslíme, že jsme se prostě vyvinuli z nižší hmoty a z nižších tvorů. Podléháme dojmu, že jsme tu sami. Anebo že Bůh spravuje své stvoření nedostatečně a špatně, popřípadě poskytl mu jen prvotní impuls a nechal jej valit tím samospádem – a že my bychom to udělali lépe.

Nedochází nám, že „jeho rozumnost vystihnout nelze“.

V knize Job je psáno:

„Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy.

Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem?

Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího?

Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem,

dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo?

Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu.“

Co víme o Bohu, kam všude vidí, co všechno vidí, čím vším prostupuje, čím vším nás provází, jak hluboce s námi v nás trpí, proč vlastně nezasahuje nějak razantněji do běhu toho, co neumíme trpělivěji snášet?

Co víme o Bohu, jak složitě vesmír léčí, slepuje a skládá dohromady.

Dozvídáme se o Kristu Vzkříšeném, jemuž náleží moc posilovat i ty nejvyhaslejší a nejztracenější z lidí.

Jako Vzkříšený působí zatím spíš ve skrytu, zdá se. V tichosti, potají proniká i na ta nejztracenější a nejzatracenější místa – a tak mu nezůstává skryta ani žádná z našich cest. A žádné právo nepřehlíží.

„On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají.“

Poněkud ironická výpověď. Avšak oproti Věčnému mládí jinoši klopýtají, to jistě ano.

„Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“

I kdyby jinoši skákali jak laňky, oč více síly a vůle prokáží lidé, žijící z Božího zdroje. Zázrak spočívá v tom, že stále znovu dostávají nové síly lidé, kteří to třeba sami už vůbec nečekali. Kteří dle selského rozumu neměli dávno již odkud síly čerpat.

Zázrak nemusí zdaleka vždy nutně spočívat v různých neobvyklých úkazech, namátkou třeba kdyby se voda změnila v oheň a podobně. Zázrak může spočívat v tom, že hluboce depresivní člověk opět vstane z postele nebo že devadesátiletému člověku stále tak plane z očí oheň Kristova mládí nebo v tom, že jeden jakýkoliv člověk žije pro druhého, a tak žijí stále spolu. V tom, že stále náleží zaslíbená budoucnost sborům čítajícím několik (možná) posledních osob.

Kdyby se před námi měnila voda v oheň co pět minut, jak dlouho by nám to přišlo zázračné? Za chvíli bychom si řekli třeba: „Jak stereotypní a fádní: už zase se voda změnila v oheň…“ Ale že na smrt vysílení lidé či totálně zdrchaná společenství nabývají nových sil… Že – ač to zatím tušíme jen temně a matně – že nabývají počátků věčných sil…

Možná, že tušíme alespoň záblesk této skutečnosti, protože jsme si i my třeba už vícekrát říkali, že už nemáme sílu vstát, nemáme sílu jít dál, nemáme sílu cosi překousnout.

Ale přesto jsme znovu vstali. Přesto jsme znovu žili. Přesto mnoho věcí dopadlo možná lépe, než jsme čekali. Anebo jsme tak, jak jsme – a dostáváme sílu takto být. A jde stále o počátek. Vždyť je psáno: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“

Slovo poslání: Ef 3, 10-19