První čtení: Iz 38, 11-20

Základ kázání: 1K 15, 1-11

Evangelium o vzkříšení ukřižovaného – právě toho konkrétního Ježíše – je základem, na němž stojíme, jak píše apoštol Pavel. Dává nám pevnou půdu pod nohami. Ač víme, že opravdu leccos hrozí lidskou stabilitu podlomit.

Slova o Kristově vzkříšení nejsou dobově podmíněným okrajem evangelia – nejsou kuriózní barokní perličkou či berličkou nejkulhavějších. Věříme v odvážnější výhledy než v ty, že Ježíš byl úctyhodným morálním vzorem, náboženským reformátorem, po jehož smrti se z nouze navrstvila legenda. Novozákonní autoři považují vzkříšení ukřižovaného Ježíše za základ existence, ba dokonce – oproti veškerému tehdejšímu filosofickému vkusu – za podstatu existence kosmu. Okolo této jedinečné události z judského zapadákova se otáčejí galaxie. Láska Boží je praenergie, která se stala pramaterií. Ta schopná jít až na smrt; ta, před kterou smrt kapitulovala.

V tomto kázání se trochu zamyslím jednak nad tím, že se Vzkříšený ukázal, a za druhé, kdo se v něm ukázal. Základ dnešního kázání z epištoly Korintským, je pozoruhodným dokumentem – raným vyznáním víry i odkazem na první svědky zjevení Vzkříšeného. Sami se musíme rozhodnout, zda tyto svědky považujeme za důvěryhodné. Nezjevil se všem lidem na zemi – snad proto, že se nechtěl zmocnit celého světa násilím, nezlomnou silou důkazů.

Ukázal se těm, jimž uznal za nejvhodnější, sám ví proč. Petrovi, potom všem Dvanácti, snad jako těm, s nimiž se již předtím důvěrně sžil jako s nejbližšími souputníky, těm, kdo jej krajně milovali, a tak jim po jeho smrti tak nenahraditelně chyběl. A zjevil se také tomu, kdo pro Boží věci tak vášnivě horlil – jak tušíme v případě nastávajícího apoštola Pavla, nejprve fanatického pronásledovatele rané církve.

Mezitím se ukázal více než pěti stům bratří najednou, o nichž Pavel stihl ještě napsat: „Většina z nich je posud naživu, někteří však již zesnuli.“ „Většina z nich je posud naživu“, jak lákavě to našim uším zní. Dost možná Pavlovi trochu závidíme tu možnost, ještě si na očité svědky šáhnout, znát je od slyšení – a sám tak důvěrným svědkem být. Na druhou stranu všechno, co v Pavlově životě následovalo, působí z vnějšího pohledu jako nezáviděníhodná katastrofa – zrhoucení dosavadní farizejské kariéry, misie v naprosto zmatené rané církvi, konflikty na všech stranách, možná i mučednická smrt. V síle Kristova vzkříšení to ovšem Pavlovi stálo za to. Možná mu trochu závidíme takovou odevzdanost tak silně motivující Moci.

A možná bychom sami chtěli Krista potkat ještě zřetelněji, jasněji a očividněji. Na druhou stranu nám velkou důstojnost dodávají Kristova slova „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

Především nezapomínejme, že Kristus se přece jen zjevuje mnohem běžněji, než bychom řekli – v naší vzájemné lásce, otevřenosti, důvěře – v Božím slovu, v němž jsou funkční vztahy ukotveny… Podívej se ve světle Božího slova na člověka vedle Tebe, hned můžeš zahlédnout odlesk Kristovy slávy. Proč by takové setkání mělo být nutně povrchnější než v případě svědků vyjmenovaných v epištole Korintským?
Už prvotní církev tento moment zdůrazňovala, když říkala, že Kristus žije mezi námi a v nás. Možná proto se nám Kristus obvykle nezjevuje očividně – nikoliv proto, že by byl příliš vzdálen, ale naopak proto, že je příliš blízko. Očividně se ukazuje typičtěji někdo, kdo je od tebe zřetelně oddělen. Avšak Vzkříšený je s námi až příliš spojen, protože prochází našimi vztahy. Slibuje také, že nakonec se celá tato naše provázanost zřetelně vyjeví v celé své slávě – například slovy Janova evangelia: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně, a já ve vás.“

Vzápětí příznačně pokračuje slovy: „Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.“ Důraz na praktické projevy lásky v našich životech je také podstatný, protože v dějinách církve se průběžně vyskytovali i lidé, kteří se sice odkazovali na kdejaká vidění, ale jejich životy působily pochybně. Proto si Pavel dává až úzkostně záležet na tom, aby všechno zasadil do osvědčeného biblického kontextu. „Kristus zemřel za naše hříchy podle podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem“. Životní události a význam Písem navzájem osvětlují svůj smysl.

Důležitým momentem zůstává tedy nejen nádherná zvěst o vzkříšení, ale i: „zemřel za naše hříchy podle Písem.“ Lidství znamená krajní svobodu a krajní odpovědnost. Člověk může utrápit i tak Božího bližního, jímž Ježíš je. A ztělesněný Bůh se člověku s důvěrou odevzdal, a tak se utrápit skutečně nechal. Užuž se zdálo, že lidstvo se na Golgotě nevratně odsoudilo k trestu smrti milujícího Boha.

Láska však před smrtí nekapitulovala. A neuvěřielné se stalo základem, na němž doposud stojíme. Pramenem, u něhož křtíme děti. Šancí ke změně opravdu pro kohokoliv.

Jak vrchovatě dokládá právě Pavlův příklad. Pavel píše, že Kristus se mu ukázal jako nedochůdčeti – nedonošenému dítěti. Vysvětluje: „Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží.“ On ještě církev zapáleně nenáviděl, když se mu Kristus dal poznat. Pavel sám od sebe neměl na této konverzi žádný zájem – znamenala toliko zhroucení jeho dosavadní kariéry, jak jsem již zmínil, a převrácení všech dosavadních přesvědčení. Vzkříšený mu vyšel podivuhodně naproti, což Pavlovi vyrazilo dech.

Proto vypovídá o své naprosté proměně: „Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.“ Až by to znělo jako bezprecedentní vychloubání: „více než oni všichni jsem se napracoval“, proto okamžitě Pavel sám sebe koriguje: „nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.“ Milost, která je s námi se všemi, se může ještě hodně napracovat.

I apoštol Pavel je věrným dokladem slov, jež Kristus již dřívě pravil o ženě hříšnici: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“

Zvěst o vzkříšeném Kristu je ovšem svědectvím o tom, kdo odpouští mnoho – nám, které mnoho miluje.

Před několika dny mě zaujal krátký povídkový text od jedné italské katechetky (jménem Lia Kerrito) – odcituji mírně zestručněnou verzi:

Barbara byla to teroristka, přesvědčená o svém díle.“ (Mimochodem, v Itálii byl v době sepsání textu módní terorismus poněkud jiného typu, než který děsí dnes nás – o to je nyní text pikantnější.) „V okamžiku, kdy se po výbuchu vzpamatovala, uviděla Pánaboha, který se na ni díval, ale nepoznala ho, protože jí ho nikdo nikdy tak věrně nepopsal.

‚Kde to jsem?‘ Zeptala se, jako by se probudila z hlubokého snu. ‚A kdo jsi ty?‘

‚Jsem Pán, tvůj Bůh,‘ odpověděl Pánbůh mírně.

Barbara se posadila.

‚Opravdu?‘ Vydechla udiveně. ‚Můj Bože, jak jsi mladý! Vždycky jsem si myslela, že jsi hněvivý a zpupný stařík. Kolikrát jsem chtěla dát tu bombu tobě! Tedy, tobě, jak jsem si tě tehdy představovala, ne jak tě vidím teď. Škoda, že jsem tě neznala dřív. Teď už je asi pozdě.‘

Barbara vstala a upravila si oděv potrhaný výbuchem. ‚To je škoda,‘ opakovala si cestou ke dveřím.

‚Proč říkáš, ‚to je škoda‘?‘

‚Protože musím odejít teď, když jsem tě poznala. Tady zůstat nemůžu – po tom všem, co jsem dělala dole. Když jsi tu ty, musí tu být ráj a já… něco si přece jen pamatuju. Je to tak správné, já tu zůstat nemůžu. Chápu to, chápu. Už radši půjdu.‘

Rozplakala se.

‚Ale… já jsem nevěděla, že…‘

Pánbůh ji mlčky pozoroval.

‚Dobře, tak já už jdu.‘

Zamířila ke dveřím, ale potom se otočila.

‚Ale jak mám odejít, když jsem tě pooznala? Jak mám na tebe zapomenout?‘

Znovu se chystala odejít, ale Pánbůh ji pohybem ruky zastavil.

‚Barbaro, co jsi na zemi milovala nejvíc?‘

Dívka se otočila a vrátila se o pár kroků zpět.

‚Spravedlnost, Pane. Ani tu mi nikdo nedokázal pořádně vysvětlit. Jak vidíš, Pane, všechno jsem dělala špatně, ale spravedlnost jsem milovala! Snad po svém, ale dooopravdy.‘

Pán se usmál: ‚Takže mě hledáš už dlouho: možná po svém, ale doopravdy.“

Barbara na něj udiveně pohlédla (…) A smála se a plakala.

A Pánbůh se na ni díval. Jak ten se na ni díval!“

…

Opravdu nevím, co bude po smrti, ale citovaný příběh mi připadá jako dobré podobenství o životě. A s biografií apoštola Pavla trefně koresponduje.

Nechci však nutně v dnešní pohnuté atmosféře převracet téma terorismu v kýč, a proto ještě odcituji zprávu, kterou jsem četl včera na idnes, a která velikonoční téma nasvěcuje z druhé strany:

Skotský muslimský trafikant Asad Shah napsal tento čtvrtek na sociální síti: „Hezký pátek a velmi šťastné Velikonoce, obzvlášť mému milovanému křesťanskému národu… Následujme doopravdy stopy Ježíše Krista“… O několik hodin později jej ubodal islamistický terorista. (Snad mohu pro přesnost dodat, že Asad Shah náležel ke směru Ahmadíja, většinou muslimů považovaného za heterodoxní. Mínění o Ježíšově kříži a následujících osudech zde koneckonců zůstává dost odlišné i od křesťanského pojetí.) V sobotu přišlo před trafiku uctít Asadovu památku 400 lidí nejrůznějšího vyznání.

Apoštol Pavel hluboce poznal tragédii obou stran – pronásledovatelů i pronásledovaných. A poznal i Vzkříšeného do morku kostí. Proto v jiné epištole napsal: „Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ To by mohlo být jedním z příhodných poselství pro dnešní Velikonoční neděli. Druhé by mohlo být: „velmi šťastné Velikonoce, obzvlášť mému milovanému křesťanskému národu“. A třetí: A Pán Bůh se na nás dívá. Jak ten se na nás dívá! I když se nám zdánlivě neukazuje.

Slovo poslání: Sk 13, 32-41