Kazatel: Jaroslav Vetter

Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem, neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost je věčná! Haleluja. (Ž 117)

Píseň: Vzdejte Pánu slávu, čest (136,1-2.20-23)

Pane Bože, daroval jsi nám nový den. Zveš nás všechny k sobě a přijímáš nás, jako by sis nás bral jednoho vedle druhého na svá kolena. Dáváš na nás pozor, jsme ve tvých rukou, chráníš nás a dáváš nám všechno, co potřebujeme. Dáváš nám pokoj, kde můžeme přestat myslet na to, co musíme udělat, čemu se musíme vyhnout, co na nás čeká zítra, za co musíme co nejdřív zaplatit, z čeho budeme mít zase v noci strach. Ve tvém pokoji na to můžeme přestat myslet. Od tebe nemusíme nikam spěchat, abychom něco nezmeškali. Pro každého z nás máš své slovo života, odpuštění, posílení, milosti, lásky. Tobě buď sláva, velebnost, vláda i moc nyní i po všechny věky. Amen

První čtení: Ž 51,9-19

Píseň: Slunce pravdy, milosti (420)

Základ kázání: Sk 26,9-15

Kážu na poslední kapitoly Skutků a dostal jsem se ke druhému odstavci 26. kapitoly. Ten uvádí, co vedlo Pavla k tomu, aby se vydal do Damašku. Důraz je tedy na události před Damaškem. Proto jsem k textu kázání přibral ještě tři verše z následujícího odstavce.

O damašské události se v bibli píše třikrát. Prvně je to prostě zpráva, podruhé vypravuje sám Pavel, co se mu tam stalo. Vypráví to rozzuřenému davu židů, který ho chtěl zabít. Potřetí je Pavel už přes dva roky ve vězení, ze kterého je předvolán k výslechu do paláce před vznešenou společnost mocných židů i pohanů a o události před Damaškem vypravuje jim. Každé to vyprávění se od ostatních trochu liší tak, aby události dokázali porozumět ti, kteří právě poslouchají.

Jenom v tomto posledním Pavel uvádí, že slyšel hlas, který mu řekl: „Marně se vzpínáš proti bodcům.“ (Umím to zpaměti, ještě po kralicku: „Tvrdoť jest tobě proti ostnům se zpěčovati.“ Kraličtí to odtud přidali také do toho prvního vyprávění, ale tam to Lukáš nenapsal.) Tahle věta mě teď nově a překvapivě oslovila a mám z ní radost a přál bych si, abyste z ní měli radost i vy.

A ještě jedno musím říct úvodem: Správně budeme tohle čtení vnímat jako Pavlovo svědectví těm mocným, ale i všem čtenářům Skutků, tedy i nám, Pavlovo svědectví o dobrém, mocném, milosrdném, věrně milujícím Pánu Bohu.

Nevím, proč si ti mocní nechali Pavla z vězení přivést. Někteří vykladači napsali, že prostě pro zábavu, jako zajímavého šaška. Mně se spíš zdá, že jako past. Císařův místodržitel – jako byl v Ježíšově době Pilát – tedy pohan, a židovský král, věřící žid, ti dva na sebe v předchozích odstavcích intrikářsky útočili. Možná chtěli oba Pavla využít před císařem jeden proti druhému. Pavel se však jejich sporu vyhnul a svědčil jim o Kristu.

Nevyslovil při tom jméno Kristus ani slovo hřích, ale ve skutečnosti jim začal vyprávět o svém hříchu, co prováděl, a tomu dobře rozuměli tihle věřící i nevěřící, ale všichni mocní (dokonce se oblékli a ozdobili, doslovně se píše, že s velikou okázalostí, aby na nich bylo vidět, že a jak velikou mají moc). Pavel začal: Také já jsem se ovšem domníval, že musím všemožně bojovat proti jménu Ježíše Nazaretského. Jenom se domníval, že musí, ale pronásledoval křesťany až na smrt s nepřátelskou až nepříčetnou zuřivostí, jako kdyby opravdu musel. Jenom se domníval, a přece si byl jistý. Dostal k tomu od velekněží plnou moc! Tohle mocní znají, tomu rozumějí. Když člověk dostane plnou moc, jaképak rozmýšlení! Jestli se pak ukáže, že to bylo špatně, proti právu, slušnosti, že to byl zločin – stejně za to nemůžete. Dostali jste k tomu přece plnou moc. A když jste ji měli, to si musíte být bez všeho přemýšlení jistí, že je to správně a děláte to správně. To na vás musí být i vidět. Jste nahoře.

Ti mocní by neřekli, a neřeknou to ani mocní dnes u nás, že je to hřích. Ale hřích to byl a je, a po Damašku to věděl už i Pavel a víme to my. Taky víme a známe ze zkušenosti, i z vlastní zkušenosti, že hřích, jakýkoli hřích, nejen hřích moci, hřích člověku pohotově našeptává výmluvy, že se to jenom vloudila chybička, přehmat, omyl, že jsme jenom plnili úkol nebo rozkaz, který jsme dostali a kdyby měl člověk všechno vždycky desetkrát promýšlet, než něco udělá, neudělal by nikdy nic… Při tom ale hřích neprozrazuje, že si nás tak ochočuje, osedlává a kočíruje nás, abychom táhli jeho cestou ke zkáze. Jeho cestou.

Když jsem byl na cestě, pokračuje Pavel, na cestě do Damašku, na cestě ke zkáze dalších pronásledovaných lidí i ke konečné zkáze své. Když byl na cestě, spatřil světlo z nebe, které ozářilo jeho i ty, kteří s ním šli, a všechny je ozářilo jasněji než polední slunce. Člověk může zavřít oči, ale Pavel to spatřil. Na všech bylo vidět všechno. To nemáme rádi. Chceme být nasvíceni tak, aby nebyly vidět naše vady a abychom vypadali co nejlépe. Chceme, aby nás tak vnímali druzí, a sami se tak chceme vidět taky. Pavel však spatřil, že v tom pronikavém světle z nebe člověk ztrácí svou jistotu, že je takový, jak si do té chvíle myslel. Náhle není schopen stát jistě na svých nohách, a padá na zem. – Asi každému se už někdy stalo, že se aspoň na okamžik s překvapením uviděl, jaký opravdu je, jaké to je s ním opravdu. Nejsme bohové ani nadlidé, nejsme někde nahoře. I když stojíme na svých nohách, jsme jenom na zemi. Teď tomu uvěřit, přiznat si to, nebo na to rychle zapomenout? – V tom okamžiku všichni spadli na zem a Pavel uslyšel:

Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Do té doby ho nenapadlo uvažovat proč pronásleduje. Jenom se domníval, že musí pronásledovat a byl si jistý, že je to tak správné. Tak teď řekni proč pronásleduješ! – Kolik otázek nám Pán Bůh klade a my je nechceme ani slyšet, natož se nad nimi zamyslet. Raději zůstat u své jistoty a prostě jít dál. Ano, „prostě dál“ jako to nerozumné zapřažené zvíře popoháněné bodcem hříchu na cestě ke zkáze.

„Marně se vzpínáš proti bodcům.“ V pronikavém světle z nebe se Pavel spatřil ne jako sebejistý nahoře, ale jako to nerozumné zvíře dole. Teď slyší, že ho k nerozumnému zvířeti přirovnává i hlas. Marně se vzpíná bodcům hříchu, člověk se z područí hříchu sám nedostane. Hřích je jeho pán. – Ale ten hlas se nevysmívá: Marně se vzpínáš proti bodcům. – Není to hlas hříchu. Ten hlas Pavla lituje. Ví, že se Pavel sám z oprátky hříchu nemůže osvobodit, Pánovi je hříšníka líto, Pán je na Pavlově straně!

A tak se Pavel s nadějí zeptal: „Kdo jsi, Pane?“ Rozumím té otázce, jako kdyby v náručí nesla ještě další otázky a prosby: „Kdo jsi, můj Pane? Buď můj. Přijmi mě, zasaď se o mně, ty mě osvoboď, to nebude marné, ty na to máš sílu, moc. Kdo jsi?“ A Pán řekl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“ Také této odpovědi rozumím, jako kdyby zase ona ve své náruči už nesla další odpovědi, ujištění, povzbuzení: Jsem tvůj Pán. Nenechal jsem tě přece samotného na tvé cestě hříchu ke zkáze. Vyšel jsem ti vstříc. Od malička přece znáš, že jsem Pán plný slitování.

Pane Ježíši Kriste, s nadějí věříme, že jsi přišel, abys hledal a spasil, co zahynulo (L 19,10). S nadějí a radostí věříme a vyznáváme, že stále přicházíš, hledáš a zachraňuješ hynoucí i zahynulé. Amen

Píseň: Bůh je náš Pán a Král (607)

Ohlášky

Bože, Duchu svatý, trpělivě nám znovu a znovu připomínáš, co i pro nás řekl a říkal Pán Ježíš, otevíráš nám oči, abychom s radostí poznávali, že je to pravda, že Kristovo slovo vysvobozuje, pozvedá i z prachu, napravuje, potěšuje, má moc, sílu, uzdravuje, odhaluje a poráží zlo. Prosíme tě za všechen Kristův lid. Přimlouváme se za lidi na cestách, za lidi v nemocnicích, ve vězeních, v táborech. Prosíme tě za své blízké a za své nepřítele. Přimlouváme se za lidi, kteří mají moc. Prosíme tě za sebevědomé a sebejisté i za bloudící a ztracené. Tiše ti v srdcích předkládáme své prosby a přímluvy. Společně se modlíme, jak nás Kristus naučil: Otče náš… Amen

Píseň: Já chtěl bych, Bože můj (500)

Hospodin je milostivý, plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Hospodin je ke všem dobrotivý, nade vším, co učinil, se slitovává. (Ž 145,8n)

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. (Nu 6,24-26)

Píseň: Nám pomoz, Pane milý (631)