První čtení: L 12, 49-53

Základ kázání: Iz 6, 1-13

Dnes tedy slavíme Hod svaté Trojice. Trojiční nauka je součástí dogmatické věrouky, kterou snad nikdy nikdo přespříliš neprohlédl, slyše ji nepochopil a ani srdcem jí pořádně neporozuměl. Co můžeme říct o nepojmenovatelném Bohu, který je jediný a zároveň přesahuje jakékoliv početní kategorie? Který přebývá v nepřístupném světle, a zároveň prostupuje vším jako světlo světa? Který se nejúplněji zjevil ve tváři nejlidštějšího člověka, a kterého i ti, kdo ve zlomových okamžicích dohlédli až kamsi za obzor, nazřeli-nenazřeli tak maximálně jako záhadný výjev uprostřed nebeské polyfonie serafů, aby pak spíše než co jiného řekli: „Běda mi, jsem ztracen.“

Zmíním namátkou další dva výmluvné příklady z dějin po Izajášovi: Tomáš Akvinský nedokázal dopsat svou Summu theologickou, protože během mše v prosinci roku 1273 (nedlouho před svou smrtí) prožil jakési zjevení, po němž nemohl než konstatovat: „Všechno, co jsem napsal, je jako prázdná sláma ve srovnání s tím, co jsem uviděl a co mi bylo zjeveno.“ Anebo filosof a učenec Blaise Pascal v roce 1654 zázrakem přežil havárii svého kočáru, a když procitl po dvou týdnech z bezvědomí, prožil vytržení, po němž zaznamenal krátký text začínající slovy: „Oheň. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, ne Bůh filosofů a učenců…“

S Bohem buď žijeme v nejbytostnějším vztahu, což je vztah na život a na smrt, nebo nás k němu nepřiblíží ani sebeneprůstřelnější trojčlenka.

A právě o ten vztah jde. Právě ten chtějí vyjádřit teologové napříč staletími formou trojiční nauky. Bůh není do sebe zahleděný egocentrický monolit – protože byl je a bude donekonečna se o-boha-cující komunikací, nejjiskrnějším dialogem a nejžhavější láskou. V Duchu svatém tento dialog probíhá harmonicky a neporušeně. A jako v nebi, tak i na zemi má probíhat. Proto se za nás Kristus u Otce stále přimlouvá: „nechť jsou jedno jako my.“ Jako v nebi, tak i na zemi mezi námi.

My ovšem stále neumíme vytrvat uvnitř tohoto rozhovoru – neumíme setrvat v nepokřivených vztazích. A proto se zde dialog chronicky proměňuje v konflikt. Boží slovo pak mezi nás najednou sestupuje v podobě spalujícího ohně. Moc, která mohla zůstávat třpytivou jiskrou v očích, pokojným teplem rodinných krbů a vroucí něhou, se v jistých obdobích mění ve stravující požár. A ve společenstvích, kde doposud panovaly vztahy sjednocené totalitně – jako ledové kry, nastává náhle tříštění a dělení. Například při stavbě babylonské věže si lidé v důsledku Božího sestoupení přestávají rozumět. Co chtějí druzí s-dělit tím, že jsou tak jiní, než bychom po nich chtěli?! A kam až budou v krajních případech ukřižováni, aby jejich sdělení vyšla konečně najevo?

Útěcha spočívá v tom, že všechna sdělení vyjdou nakonec najevo, že i ničivý požár nese v sobě dostatek plamínků do rodinných krbů a že i konflikt se může proměnit v dialog. I místa, kde dosud žijeme v nočních můrách nelásky, nahlížejí serafové z perspektivy Božího trůnu jako skutečnost, o níž nepřetžitě volají: „celá země je plná jeho slávy.“ Je plná jeho slávy – je plná jeho lásky; „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů“. Kéž se nám také dostává vhledů, v nichž nazřeme Kristovu lásku u kořeně všech našich dní – jako plamen, který prohořívá napříč setkáními, včetně konfrontací s lidmi naprosto roz-dílnými, od nichž nás toho přemnoho dělí. Vhledů, kdy nezastíráme vlastním zúženým viděním prostor pro neproniknutelné tajemství Boží slávy. Kdy ani obraz Boží ve tváři druhého už nespoutáme už žádnými konečnými výpočty.

Vždyť i celý jeruzalémský chrám naplňoval v průběhu Izajášova vidění pouze lem Hospodinova roucha. V naší modlitebně bychom třeba také reflektovali několik nití. A od hlasu, který Izajáš zaslechl z prostředku andělské polyfonie, se pohnuly podvaly prahů. Tedy nikoliv stabilita, ale otřásání kostela v základech je projevem pravé bohoslužby.

Zkoprnělý prorok vyznává: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidmi nečistých rtů bydlím.“ Lidský jazyk sám o sobě ztrácí schopnost zprostředkovat Boží lásku. Chronicky lidská slova ztrácejí původní, pravý smysl – jsou poznamenána oním babylonským zmatením. Chronicky zatemňují záři prosvítající skrze tváře druhých, až se i ta musí ohlásit jako oheň. A jak, Bože, ve mně, vyslovíš slovo, které se stalo tělem? Hoří mi kosti a umírám, rozerve mě to na kusy, jsem ztracen.

V ten moment přilétá seraf k prorokovi a dotýká se jeho rtů uhlíkem z oltáře. Prorok se stává obětí – živou, svatou a Bohu milou. Skrz oběť Ježíše Krista se necháváme prostupovat plameny Ducha svatého. Skrz oběť Ježíše Krista nás nesežehnou na uhel. Stávají se v nás ohněm očistným, v němž zlato pozbývá příměsí a srdce v něm taje. Seraf prorokovi oznamuje: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a hřích je usmířen.“

A v této fázi spolu s Izajášem začínáme pozorně naslouchat. Bůh klade otázky. Jakoby působil až bezbranně, bezradně, když touží po lidské blízkosti: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ Otevřeně vidoucí a slyšící člověk dobrovolně odpovídá: „Hle, zde jsem, pošli mne!“

Situace se ovšem nemění v barvotiskovou idylu. Izajáš by snad rád rovnou zvěstoval neproblematické evangelium zbavené rozporů, ale místo toho k němu dolehne jakási Jobova zvěst: „Jdi a řekni tomuto lidu: ‚Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se a dívejte, nic nepoznáte.‘ Srdce tohoto lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“

Ptáme se, co to je za drsnou řeč. Prorok, který byl do chvíle zlomu sjednocen s lidem v jeho oddělenosti od Boha, se nyní sjednocuje s Bohem v jeho opuštěnosti lidem. Což má následně lidu zprostředkovat.

Ptáme se, co tomu předcházelo. Předešlé kapitoly knihy Izajáš vypovídají o situaci lidu, jenž propadá modloslužbě, a mezilidské vztahy v něm degenerují. Lidé zoufalí a potřební jsou odstrkováni na okraj. Mocní a majetní hromadí všelijakými způsoby pozemky a další majetky, a připravují o ně své chudnoucí sousedy. Mnozí vydávají zlo za dobro a dobro za zlo, a rozmnožují duchovní prázdnotu.

Podobně Kristus svými slovy o tom, že přišel na zemi uvrhnout oheň, navazuje na podobenství o služebnících, z nichž jeden rozděluje ostatním pokrm v pravý čas, a druhý si řekne: „Můj pán dlouho nejde“ a začne bít sluhy a služky, jíst a pít i opíjet se – v posledku asi sám se sebou, což je nejsmutnější. Podobné riziko dnes platí na lokální i na globální úrovni, neboť sociální a ekonomické rozdíly zvláště na mezinárodní úrovni působí povážlivě.

Vyprázdněný způsob života neznamená zdaleka jen morální selhání, ale především zatemňování slávy třikrát svatého, která je a žár-livě chce být náplní celé země a každé lidské tváře; včetně té nejztracenější a také té s nejprázdnějším výrazem. Jestliže před takovou slávou upřednostní člověk vlastní prázdnotu, potom se mu stanou slova: „Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte“ a „srdce tohoto lidu obal tukem“, vlastně jen poplašným zpečetěním dobrovolně zvoleného stavu.

Ptáme se s Izajášem: „Až dokdy, Panovníku?“ Odpověď zní: „Dokud nezpustnou města a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a role se nepromění v spoušť.“ Čili dokud obyvatelé naplňují města prázdnotou všude, kde chybí plnost Božího Ducha – dokud uzurpují přebytečné domy tam, kde druzí o domov přišli a nemohou jej z vlastních sil znovu nalézt – dokud zaplňují bezvztahovostí prostor, kde druzí bolestně prahnou po setkání v Živém Bohu – dokud se toto všechno děje, zůstanou těm prvním uši k neslyšení a oči k nevidění až do chvíle, než budou jejich města k nebydlení a jejich domy k neobývání.

Tam, kde my chceme slyšet, kde prosíme Boha o sluch a kde nás zároveň znepokojují konflikty a vrůstající možnost války, doléhá nevtíravá otázka: „Adame, kde jsi?“ Slyšíš ušima? Co z tvého evropského životního stylu Ti stojí přednostně za uchování? Kdy Tvoje hodnoty ztrácejí význam, a tím pádem nemá smysl je samy o sobě hájit? Co vyprázdněného Ti stojí za naplnění? Jaká setkání Ti ještě stojí za uskutečnění? Co křehkého bys rád v první řadě ochránil před destrukcí? Jaké šance tu ještě dnes ožívají a zítra už nemusejí? Jací lidé kde ještě dnes žijí a zítra už nemusejí?

Někdy spatříme v chmurnější temnotě jasněji světlo, ke kterému směřujeme. Spatříme také jasněji východiska z různých drobných konfliktů a žabomyších válek, kdy by snad stačilo nasypat žhavé uhlí dobra na hlavu protivníka (či protivného souseda), aby se malicherné spory nerozrostly do nových válek občanských nebo mezinárodních. Uslyšíme čistěji Kristovo slovo mezi řečí druhého, jíž bychom chtěli vlastní řečí přehlušit. Udělá nám větší radost uvolnit několik decimetrů země, města, řeči, ticha pro zuboženého, obohacujícího hosta… Přetaví se zkamenělá srdce v ohnivých pecích?

A kdo z nás je prokřehlý a kdo potřebuje zahřát? Nechť přistoupí blíž k výhni. Oheň se stává intenzivním teplem rodinného krbu a vichr citelnějším vánkem v zahradách. Blízko zní jemné a tiché volání: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ Tam, kde se momentálně teplo a světlo Kristovy lásky nezdá jako skutečnost, prodírá se alespoň jako reálná možnost; jako „pahýl“, jenž „bude símě svaté.“ Jako semínko hořčičné. Jako prostor pro příbytek, který si kolem nás, mezi námi a v nás chtějí učinit Otec i Syn i Duch svatý.

Poslání: Zj 3, 14-22