První čtení: Da 3, 1-30

Základ kázání: Sk 5, 27-42

Chtěl bych dnes podtrhnout zvláště čtyři významné momenty. První moment: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi.“ Druhý moment: „Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo“. Třetí – vůbec samotný fakt, že farizeus Gamaliel se křesťanů zastal. A čtvrtý moment, přirozeně velmi působivý – to těžko uvěřitelné nadšení apoštolů z utrpení pro Krista.

Nyní, ve velikonočním období stojí navíc za zdůraznění, že oba texty vypovídají se značnou razancí o působnosti Vzkříšeného. Již nezávisle na časoprostoru prochází kdysi v období babylonského zajetí se třemi Židy rozpálenou pecí. A apoštoly po ukřižování motivuje k neutuchajícímu misijnímu působení.

Příslušníci velerady skřípají zuby, když zjišťují, že apoštolové s Kristem nedali ještě pokoj, a navíc že i je, přílušníky velerady, volají k bytostné odpovědnosti za Ježíšovu smrt. Petr jim v těchto směrech dává plně za pravdu. A uvozuje svou řeč slovy: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi.“ Což dotvrdili mimo jiné už muži, kteří hájili zdánlivě již ne-možného Hospodina navzdory obrovské mašinérii babylonského režimu. Jako tři praotci všemožných Božích disidentů, kteří skončili v různých pecích a krematoriích.

My nyní žijeme v demokratickém zřízení, a tak zůstává složitější otázkou, kdy v našich konkrétních situacích nabývá na naléhavosti slovo: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi.“ Například kdy předčasně nekapitulovat před lidmi, jež mohou pomalu, ale jistě různá nelidská zřízení prosadit.

O budoucnosti různých lidských, příliš lidských zřízení si ani Gamaliel nedělal iluze: „Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo“. Na jednu stranu tedy pevně stát v Boží vůli, nekapitulovat před lidskou svévolí předčasně. Na druhou stranu člověku dodává o to víc sil prozření, že zlo spěje k sebedestrukci samo. V opačném případě bychom se neustále museli soustředit na nějaké zlo: Buď abychom se jej báli, nebo abychom jej potírali všemi prostředky: včetně zlých, a tak bychom v obou případech zůstávali posedlí zlem. I obří totalitní říše jsou ovšem značně autodestruktivní – tak zvaná tisíciletá říše vydržela horko těžko patnáct let a babylonské impérium se rovněž dávno rozpadlo, i když patrně oplývalo větším sebevědomím než Judsko. Účelem je tedy setrvat ve světle, neboť nakonec mimoděk „porazí“ každou temnotu.

Gamaliel tento princip dohlíží – už proto dochází k závěru: Oč menší smysl by mělo potírat skupinku křesťanů?

Vzápětí dodává, že pochází-li jejich záměr a jejich dílo z Boha, „nebudete moci ty lidi vyhubit“. Inu, hubit je v takovém případě by bylo stejně zbytečné. Jak dokládá mimo jiné příběh o mužích v ohnivé peci. Říkáme si sice, že záchrana milionů lidí z pecí a plynových komor – na první pohled vůbec neproběhla. Avšak na pohled poslední, jak praví už samo proroctví Daniele: „Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.“ Už teď po všech diktátorech a kolaborantech zbývá jen trapná památka: jen nejsmutnější stín, díky němuž o to víc kontrastuje světlo. Avšak oběti věznění a upalování prozařují z minulosti o to silněji, oč méně ohnuli páteř a popřeli víru. A Syn Boží stále prochází uprostřed nich. Což teprve, až Bůh bude všechno ve všem.

Svévolné lidské dílo se rozpadne samo, ale Boží dílo mezi námi a v nás přetrvá. Víra znamená obstát v dobrém, obstát v Kristu, chodit ve světle, už tady a teď žít v Boží budoucnosti, i když ji ještě setrvačně likviduje lidská zlovolná přítomnost. A vše, co na věčnost nepatří, samo postupně zpráchniví a zhroutí se. A největší ze všeho je láska.

Gamaliel si tedy nepřidělává mnoho vrásek, a prozíravě apeluje: „nechcete přece bojovat proti Bohu.“ Upozorňuje na velmi závažnou věc: Příslušníci velerady by se nepřestávali pyšnit svou ortodoxií, a přece by se už dávno chovali k jinak věřícím vyznavačům jak onen despotický babylonský diktátor – a snad by ani nepostřehli, že k této tragické proměně došlo – vždyť to je šílené – uprostřed svatého města reprezentovat tak tragické konce víry! (Počátkem těchto konců je samozřejmě Kristovo ukřižování, za nějž velerada odmítla nést odpovědnost.)

Na jednu stranu si můžeme klást otázku, nakolik si sám Gamaliel myje ruce ve vlažné vodě Pilátově, když se ke Kristu nepřimkne vroucněji. Na druhou stranu si asi dokážeme jeho pozici představit: Vzdělaný, ortodoxní, usedlý učenec, říká si: Podobný entuziasmus vidíme koukolem každou chvíli, tuhle Teudas, támhle Juda Galilejský. Apoštolové nás musí přesvědčit přinejmenším tím, že jejich dílo neodvane vítr či nezlikvidují Římané vzápětí. Díky Bohu za Gamelielovu chuť alespoň razantně zdůraznit: „nechcete přece bojovat proti Bohu.“

I křesťané už mnohokrát bojovali proti Bohu, což je trapné. Středověká inkvizice se stala typickým příkladem. Dodnes umíme podléhat podobným tendencím nenápadně, subtilně, ale vytrvale.

Už sami apoštolové jim podléhali, jak dokumentuje text Markova evangelia:

„Jan mu řekl: ‚Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.‘

Ježíš však řekl: ‚Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit.

Kdo není proti nám, je pro nás.

Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.‘“

Vyhánět démony v Ježíšově jménu neznamená jen Ježíšovo jméno nahlas vyslovovat, ale i působit v Ježíšově kvalitě – v dimenzi jeho milosti, odpuštění a lásky.

Osobně věřím, že vlny Kristovy lásky a odpuštění se šíří různými cestami i mimo naši denominaci i mimo etablované církevní instituce. Jistě, nemusíme dát zdaleka každému ve všem za pravdu, pokud zastává odlišnou teologii a podobně – tříbení názorů kritickými dialogy bývá zajisté žádoucí. A nemusíme zdaleka nikoho chlácholit, že mu nic nechybí k dokonalosti, když jsme sami tak nuzní před Boží tváří. Zůstává ovšem otevřenou možností ponechat druhým svobodu, a navíc žádné již zářící světlo nezatemňovat.

Jistě podobně jako Gamaliel se pochopitelně v rozmanitých lidských hnutích a tendencích do hloubky neorientujeme. Což ovšem není důvodem předpokládat, že každé dobro za hranicemi pozemských církevních institucí je převlečeným zlem. Věřícímu je dáno privilegium radovat se raději z naděje, že Duch svatý může přicházet ke slovu odkudkoliv. A odpovídat tak, jak je právě křesťanovi dáno do vínku – Kristovou láskou, dosvědčenou v pravý čas slovy i činy; službou, nikoliv znásilněním. Konkrétně věřícím je dodávána odvaha nevytrhat úzkostně plevel prorostlý s pšenicí a nevyklopit s jeslemi pro dobytek dítě. A prozíravost, abychom vztali vážně každého Gamaliele, když nás varuje před vlastními destruktivními sklony. Namísto plánování různých obranně-útočných strategií proti druhým lidem se otevírá spíše nezvyklá možnost snést vlastní újmu pro Kristovo jméno.

Což je ten poslední moment, který dnes výrazně podtrhnnu: zbičovaní apoštolové „odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno.“ Nedovedu si představit, že bych se v jejich kůži cítil euforicky. Osobně jsem velmi zbabělý a všech podobných situací se děsím! Apoštolové si tehdy navíc nedělali iluze o tom, že jim stále jde o krk. Bičování samo o sobě bylo krutým, alarmujícím trestem.

Dovedeme si však alespoň představit onen blažený pocit: Nezapřel jsem, na čem skutečně záleží, neohnul jsem páteř, neztratil jsem lidskou důstojnost, nezapřel jsem Toho, kdo mě skutečně v hloubi bytosti utváří člověkem. Například Petr, který již onehdy třikrát zapřel, musel nyní v duchu pookřát: „Konečně jsem zase jednou nezapřel.“

A přes další výslovný zákaz nadále apoštolové poslouchali Boha víc než lidi. „Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, že Ježíš je Mesiáš.“ Kéž nás jejich nezlomnost inspiruje ve všech našich menších i větších zápasech, které nás ještě čekají.

Slovo poslání: Ř 8, 31-39