První čtení: 2S 12, 1-9

Základ kázání: L 6, 37-42

Minulou neděli jsme se soustředili mimo jiné na Kristův výrok: „Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“

I dnes se vracíme k důležitosti čistého vidění. „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“

Kristus před námi zobrazil tragikomický výjev; kdo by unesl trám v oku. Kristus zobrazil nezáviděníhodnou realitu – lidí, jež v duchovní dimenzi nosí trám v oku. Namáhají se asi podobně jako bohatý, když se snaží protáhnout do království Božího jako velbloud uchem jehly. Zůstává s podivem, že si lidé tak velkou námahu tak často neuvědomují. A přitom by se jim žilo bezpochyby lehčeji, kdyby toliko vzali svůj kříž a následovali Krista; přestože kříž někdy znatelně tíží. Avšak na zádech unesu bez újmy víc než v oku. Mimoděk z toho vyplývá hádanka k rozjímání: Kdyby člověk trám v oku uchopil s Boží pomocí jako kříž, jeho situace by se prosvětlila… A přesto se raději přečasto soustředí na vyndavání pomyslné třísky druhého, a tak zkouší utéci před vlastní obtíží. Je vůbec s podivem, že mu zbývá dost sil na hodnocení situace druhého. V první řadě je pozoruhodné, že člověk přes trám v oku vůbec něco vidí – byť třeba periferně – postavu bratra, ba jeho oko, neřkuli takový detail jako třísku. Dále se nabízí otázka, zda v oku druhého opravdu existuje tříska! Může jít přece o pouhé zrcadlení vlastního trámu… V tom případě by druhého obzvláště štvalo, kdybychom se mu začali zbytečně vrtat v oku.

Ovšem i kdyby v oku druhého tříska byla…

V psychologii se tomu jevu, který Ježíš popisuje, říká projekce. Lze ji (podle wikipedie) definovat jako „obranný mechanismus ega spočívající v připisování vlastních negativních charakteristik jiným osobám: člověk na ně tyto vlastnosti promítá jako na filmové plátno. Tento mechanismus lze také částečně vystihnout lidovým rčením ‚Podle sebe soudím tebe.‘“ Rovněž sám Kristus chvíli před slovy o třísce a trámu říká: „Nesuďte, a nebude souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi, odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno“ a tak dál.

Jde o podivuhodný lék proti soudům i sebeodsudkům: Dávat a přát všechno nejlepší. Bližnímu i sobě samému. Nezaměřovat se v první řadě na soudní proces, ale především na to, co druhému chybí – co mu lze přát a darovat. I obžalovanému v průběhu soudního procesu určitě něco chybí. Každému hříšníkovi bezpochyby… Právě proto tak trapně podlehl sklonu dělat věci, kvůli kterým si ani on sám sebe v posledku nemůže vážit. Chtěl získat, co postrádal, ze špatných zdrojů. Odsudky od druhých mu zřejmě následně nepomohou. – Nepřiblíží jej k pravému zdroji. – Nevymaní jej z koloběhu hříchu. – Nezastaví tak šíření zla mezi námi.

A pokud jde opět o třísku a trám: I tehdy, když vnímám reálné chyby druhých, zůstává pravdou, že ty, jež mě iritují a zneklidňují nejvíc, zřejmě vypovídají cosi o mých vlastních nedořešených problémech. O oblastech ve mně zatemněných. O tom, co jsem v sobě dostatečně nezpracoval – a s pomocí Boží bych třeba ještě mohl. Někdy je docela jasně vnímá snad každý kromě mě. Atmosféra v mém okolí je tím nasáklá. Další klasické přísloví dí: „Kdo to říká, ten to je“… Je ovšem bohudíky pravda, že ne vždy dělám přesně tytéž činy, které mně u druhých znepokojují či iritují. Někdy mi spíše nevědomě dochází, že za určitých okolností bych jich byl teoreticky schopen – a o to vášnivěji se vůči nim vymezuji. (Situace staršího bratra, jenž po návratu narnotratného lamentuje: „Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění“… Starší bratr sice zůstal celou dobu na otcově statku, ale Bůh ví, o čem někdy tajně snil.) Někdy působím cosi podobného tomu, na co jsem alergický, na jiné rovině: Například vášnivě se vymezuji vůči těm, kdo někoho diskriminují… Anebo jsem znechucen různými politiky, zneužívajícími své funkce, a sám bohudíky nerozkrádám miliony, ale možná podléhám tendenci využívat své nejbližší, manipulovat jimi apod.

Trám tedy mnohdy násobí prokletí v mezilidských vztazích. Pokud jej ovšem kajícně nahlédnu, sám trám se může stát požehnáním a vítanou informací o mně.

Pravda však může bolet – podobně jako chirurgický zákrok. V tomto smyslu i průnik milosti Boží může způsobit přechodnou bolest. Ostré světlo náhle dopadne na mou vlastní ubohost. Proto podléhám sklonu utíkat do temnot. Proto se raději namáhám nošením trámů v očích a podobně, než abych podstoupil lékařský zákrok.

Říká se, že i vrazi ve vězení častěji podléhají sklonu nějak se vyvinovat, ospravedlňpvat, a říkat věci jako: „Proč zrovna já jsem se dostal sem, mezi samé hrozné vrahy.“ Říká se také, že když takový zločinec náhle prozře, může dostat náladu na sebevraždu. Proto je skutečně empatické jej v tu chvíli neopouštět.

Slyšeli jsme dnes čtení o projekci krále Davida. Prorok Nátan mu vyprávěl podobenství o bohatém muži, který vzal chudému jedinou, milovanou ovečku, aby ji připravil pro jakéhosi pocestného. Král David předtím záměrně poslal chrabrého Chetejce Urijáše na smrtelnou bitevní pozici, aby sám mohl nerušeně a „korektně“ završit pletky s Urijášovou ženou. Na Nátanovo podobenství však reaguje nejprve dosti popuzeně: „Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! A tu ovečku nahradí čtyřnásobně zato, že něco takového spáchal a neměl soucitu.“ Po Nátanově napomenutí byl ovšem David naštěstí k pokání velmi pohotový.

Obávám se, že zejména politici obtížení více trámy v očích mohou o občanech své země rozhodovat unáhleně.

Ježíš před různými samozvanými vůdci varuje, když říká. „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy?“ Právě programové očerňování druhých není šťastný způsob, jak střádat moc a popularitu. Nenechme se tudy zavést do černočerné tmy, kde není vidět na krok. Přesně tam můžeme být nazítří snadněji očerněni i my. (Z podobného principu vyvěrá i xenofobie, když všechny své zjevné či skryté sklony shledávám výhradně v cizím společenství.)

Nezapomínat tedy, že ani mně samotnému nic lidského není cizí – jak je také psáno: „jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“

Díky Adamovi jsem i já každého hříchu potenciálně schopen. A pokud jej nepáchám teď, neznamená to, že bych jej nepáchal v koncentračním táboře po deseti letech.

S Kristem všem hříchům umírám. V Kristu se hříchem nenechám zotročit – od každého se mohu distancovat, ale zároveň jej vnímat jako příznak nemoci lidstva, společenství, v němž žiji, bratra svého… Tímto způsobem na sobě pocítil dopad všech hříchů Kristus, přestože on sám se žádného hříchu nedopustil. Tak dokonale naše břemena nese.

Spíše než odsuzovat druhého s ním mohu soucítit. Hluboce soucítit při pomyšlení, kolik těch trámů táhne, a navíc mnohdy s řemeslným umem přitesá další.

Určitá, nenápadná forma odsudku se může projevovat i v rádoby ochotném: „Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku“.

V podobných chvílích je někdy lepší raději neříkat nic. Kéž v nastávajícím tichu plněji zazní Kristův hlas. A pokud z oka do oka přeskočí Kristova jiskra, možná, že z bratrovy osobnosti začnou vyvěrat proudy živé vody – o nichž je také psáno – a případná tříska se vyplaví snadněji.

Slovo poslání: Ga 6, 3-4